Profesor Cyril Höschl: Některé rizikové faktory pro duševní a neurologická onemocnění se překrývají
Domnívám se, že pana profesora Cyrila Höschla není třeba představovat. V oboru psychiatrie je skutečnou kapacitou, navíc toto odvětví lékařské vědy již léta úspěšně představuje i laické veřejnosti. Rovněž má velikou zásluhu na vybudování Národního ústavu pro duševní zdraví (NÚDZ), výzkumně a klinicky orientované instituce pro oblast duševního zdraví. Nedávno také společně s Ivanem Hamšíkem vydal knihu rozhovorů pod souhrnným názvem Tak o co jde? Tématem mého třetího rozhovoru s panem profesorem je mj. souvislost mezi posttraumatickou stresovou poruchou a generalizovanou úzkostnou poruchou, obsedantně-kompulzivní porucha a její možné důsledky, krize středního věku u mužů či výchova malých dětí procházejících "obdobím vzdoru". Věřím, že tento rozhovor bude pro čtenáře mého webu obrovským přínosem.
Pane profesore, jsem nesmírně poctěn možností udělat s Vámi již třetí rozhovor! Dovolím si jej začít tématem, které mě osobně nesmírně zajímá, a sice dvěma typy duševních poruch. Tou první je posttraumatická stresová porucha, tou druhá generalizovaná úzkostná porucha. Už jsme se o nich zmiňovali dříve, ale zabývali jsme se jimi odděleně. Po nastudování některých materiálů jsem dospěl k závěru, že posttraumatická stresová porucha se může časem rozvinout v generalizovanou úzkostnou poruchu. Je tento můj závěr mylný, nebo alespoň trochu blízký pravdě?
Váš závěr není mylný. Posttraumatická stresová porucha (PTSD) a generalizovaná úzkostná porucha (GAD) jsou úzce propojené a často se vyskytují společně. PTSD je způsobena traumatickou událostí, jako je autonehoda, přírodní katastrofa nebo násilný čin. Mezi příznaky PTSD patří živé vzpomínky na trauma (flashbacky), noční můry, úzkost, podrážděnost a vyhýbání se spouštěčům traumatu. GAD se vyznačuje nadměrnou a trvalou úzkostí a obavami, které nejsou zaměřeny na žádnou konkrétní hrozbu. Lidé s GAD se mohou obávat o své finance, zdraví, práci nebo rodinu. Mohou také pociťovat neklid, mít potíže se soustředěním, být snadno podráždění a mít potíže se spánkem.
Je několik důvodů, proč se u lidí s PTSD může rozvinout GAD:
- Společné rizikové faktory: PTSD a GAD sdílejí některé společné rizikové faktory, jako je genetická predispozice, trauma v dětství a stres.
- Mechanismy zvládání náročných situací či stresu: Lidé s PTSD se mohou uchýlit k nezdravým mechanismům zvládání, jako je zneužívání návykových látek nebo alkoholismus, které mohou dále přispívat k úzkosti.
- Změny mozku: Trauma může způsobit změny v mozku, které ovlivňují způsob, jakým zpracováváme strach a úzkost. To může vést k rozvoji jak PTSD, tak i GAD.
Uvedu
teď takový příklad. Člověku se rozpadne přátelství / vztah, na kterém mu velmi
záleželo. Časem naváže nové / ý, ještě hlubší. Ale neustále je pronásledován
obavami, že se i toto přátelství / vztah časem rozpadne, a tak se snaží
neustále ujišťovat, že jsou tyto obavy zbytečné. Může to být důsledek traumatu
z předchozí ztráty, traumatu, který si dotyčný s sebou nese do dalších
mezilidských vztahů?
Velmi pravděpodobně může, ale přispívají k tomu i další faktory, zejména vrozená dispozice k úzkosti.
Jsem hrdý táta, ale sám jsem vyrůstal bez otce. Nedávno jsem se znovu dočetl, že nepřítomnost otce může člověka doživotně poznamenat. Je to podle Vás pravda? A pokud ano, jakým způsobem…
Je to do jisté míry pravda, ale rozhodně tomu tak nemusí být vždy. Ztráta otce v dětství může znamenat ztrátu identifikačního vzoru a může být rizikovým faktorem rozvoje kupříkladu deprese. V rodinné historii depresivních pacientů vskutku občas narazíme na to, že byli polovičními nebo úplnými sirotky. Ztráta je však často kompenzována jinými (příznivými) okolnostmi, takže se její riziko neuplatní.
Poměrně známým a současně i docela běžným duševním onemocněním je obsedantně-kompulzivní porucha (OCD). Léčit ji lze celkem úspěšně, ale zajímalo by mě, k jakým stavům může u nemocného vést, pokud není včas podchycena nebo není vůbec léčena…
OCD a zejména její těžší forma může vést k dlouhodobé pracovní neschopnosti až k invaliditě. S tím máme zkušenost z doby ne tak dávné, kdy úspěšně léčitelná rozhodně nebyla. To se změnilo až s příchodem kognitivně behaviorální terapie (KBT) v 80. letech minulého století. Nezapomeňme také, že OCD představuje výrazný sociální handicap, který znesnadňuje normální fungování postiženého jedince ve společnosti.
Bez léčby se příznaky OCD obvykle zhoršují, čímž se snižuje kvalita života a ztěžuje se každodenní fungování. Lidé s neléčenou OCD se mohou kvůli svému studu a rozpakům z obsedantních myšlenek a kompulzivního chování vyhýbat sociálním kontaktům. To může vést k izolaci a osamělosti, a dále tak prohlubovat jejich potíže. Není neobvyklé, že se u lidí s neléčenou OCD rozvinou i deprese a úzkost, jež mohou dále zhoršovat příznaky OCD a tím i kvalitu života. Někteří lidé s neléčenou OCD se ve snaze utlumit své příznaky uchýlí ke zneužívání návykových látek, což však obvykle vede k dalším problémům a zhoršuje to jejich celkový stav. Tím, že OCD může ztěžovat soustředění a plnění pracovních úkolů, může vést k problémům v práci, v krajním případě i ke ztrátě zaměstnání. Chronický stres a úzkost spojené s neléčenou OCD mohou mít také negativní dopad na tělesné zdraví. Mohou se objevit problémy se spánkem, s trávením, oslabení imunity a další potíže. V závažných případech může neléčená OCD vést k sebevražedným myšlenkám a jednání. Je proto důležité vyhledat odbornou pomoc co nejdříve. Je třeba zdůraznit, že tyto negativní důsledky se nemusí u každého jedince s neléčenou OCD projevit. Záleží na závažnosti poruchy, na individuálních okolnostech a dostupnosti podpory.
Již léta se u mužů mluví o krizi středního věku, dokonce na toto téma vzniklo několik slavných filmů. Do jaké míry je krize středního věku vědecky prokázána a nakolik může změnit psychiku člověka, který se s ní potýká?
Koncept krize středního věku je v psychologii poměrně kontroverzní. Neexistuje žádná univerzální definice této fáze života a někteří odborníci ji zpochybňují jako kulturní fenomén spíše než univerzální lidskou zkušenost. Nicméně existuje i značné množství důkazů, jež existenci krize středního věku podporují. Mnoho studií prokázalo nárůst příznaků úzkosti, deprese a nespokojenosti se životem u lidí ve středním věku. Navíc některé výzkumy naznačují, že v mozku dochází v tomto období ke změnám, jež by mohly souviset s příznaky krize středního věku. Mnoho lidí popisuje ve středním věku období introspekce a zpochybňování smyslu života, což jsou typické rysy. Mezi nejčastější psychické příznaky patří úzkost a deprese, jež jsou ve středním věku celkem běžné a mohou být způsobeny řadou okolností, jako je ztráta zaměstnání, prázdné hnízdo, zdravotní problémy nebo zpochybňování životních cílů. Lidé v krizi středního věku se často cítí nespokojení se svou prací, vztahy nebo celkovým směřováním života. Mohou mít pocit, že dosáhli vrcholu a že jim zbývá už jen málo vzrušujícího. Proto se v tomto období mohou začít zpochybňovat a ptát se, kdo vlastně jsou a co lze od života ještě očekávat. To může vést k určitému zmatku a nejistotě. Někdy se objeví i rizikové chování, jako je nadměrné pití alkoholu, užívání drog nebo promiskuitní sexuální výstřelky. Dotyční se také mnohdy stávají podrážděnými, náladovými a odtahují se od svých blízkých. Je však důležité poznamenat, že ne každý prožívá krizi středního věku stejným způsobem. Někteří jedinci projdou tímto obdobím bez větších obtíží, zatímco jiní se mohou potýkat se závažnými psychickými problémy.
Malé děti prochází tzv. "obdobím vzdoru". Jak často se mohou tato období opakovat a co je vlastně jejich příčinou?
Období vzdoru u malých dětí, jež se obvykle objevuje mezi druhým a třetím rokem života, se vyznačuje vznětlivostí, negativismem a záchvaty vzteku. Je to přirozená vývojová fáze, ve které si děti uvědomují své vlastní "já" a začínají testovat hranice a zkoušet svou nezávislost. Frekvence a intenzita záchvatů vzteku se u jednotlivých dětí liší. Některé děti projdou tímto obdobím s několika menšími "vzpourkami", zatímco jiné mohou mít projevy častější a závažnější. Obecně platí, že s přibývajícím věkem a rozvíjejícími se sebedisciplinárními dovednostmi se záchvaty vzteku stávají méně častými a intenzivními. Většina dětí z období vzdoru "vyroste" do 5 let.
Je mnoho faktorů, které k období vzdoru přispívají. V raném dětství dochází k rychlému vývoji mozkových oblastí zodpovědných za emoce a sebeovládání. To může vést k potížím dětí s regulací emocí a s překonáváním frustrace konstruktivním způsobem. Děti si také začínají uvědomovat své vlastní "já" a chtějí zkoušet svou nezávislost. To mnohdy vede ke střetům s rodiči a pečovateli, kteří se snaží vytyčovat hranice a určovat pravidla. Děti se v tomto věku také učí rozpoznávat a vyjadřovat své emoce. Proto mohou mít potíže s pochopením složitějších emocí, jako je frustrace a zklamání, a proto je vyjadřují záchvaty vzteku. Děti také testují hranice, aby zjistily, co si vlastně mohou či nemohou dovolit. To může být spojeno s negativním chováním, neschopností dodržovat pravidla, hádavostí a záchvaty vzteku.
Důležité je, aby rodiče a pečovatelé chápali, že období vzdoru je normální vývojová fáze a ne charakterová vada dítěte. Jsou mnohé způsoby, jak s dítětem v období vzdoru efektivně komunikovat a zvládat záchvaty vzteku. Mezi nejdůležitější patří trpělivost a pochopení. Rodiče by se měli snažit vcítit do pocitů dítěte a pokusit se vidět svět z jeho perspektivy. Měli by stanovit jasná a konzistentní pravidla, přiměřená věku dítěte a důsledně je prosazovat. Také by měli chválit a odměňovat pozitivní chování dítěte. To posílí u dítěte pozitivní chování a povzbudí ho k jeho opakování. Měli by s dítětem komunikovat klidným a jasným tónem a měli by se vyhýbat křiku a vyhrožování, které situaci stejně jenom dále zhoršuje. Také by měli naučit dítě zvládat vztek technikami, jež mu pomohou uklidnit se, když je frustrované nebo rozzlobené. To může zahrnovat hluboké dýchání, počítání do deseti nebo odchod do klidného místa.
Může duševní nepohoda vést také ke vzniku neurologických onemocnění, jako je třeba velmi bolestivý zánět trojklaného nervu?
Přímá kauzalita mezi duševní nepohodou a neurologickými onemocněními, jako je trigeminální neuralgie (bolestivý zánět trojklaného nervu), nebyla prokázána. Nicméně je mezi nimi několik propojení. Například chronický stres a úzkost mohou zhoršovat symptomy neurologických poruch, včetně neuralgie trigeminu. Stresové hormony mohou zasahovat do aktivit nervového systému a zvyšovat citlivost na bolest. V některých případech může být bolest, vnímaná jako neuralgie trigeminu, psychogenního původu, tzn. souviset s psychikou a nikoli s poškozením nervu. Psychogenní bolest bývá obtížně diagnostikovatelná a vyžaduje komplexní přístup s ohledem na celkový stav pacienta. Duševní nepohoda se může projevovat i tělesnými symptomy, které napodobují neurologické poruchy. Například úzkostné stavy mohou vyvolávat bolesti hlavy, závratě, brnění končetin a další příznaky, které se s neurologickými onemocněními běžně sdružují.
Některé rizikové faktory pro duševní poruchy a neurologická onemocnění se překrývají. Kupříkladu genetická predispozice, trauma a autoimunitní poruchy mohou hrát roli v obou oblastech. Duševní nepohoda může také vést k zanedbávání zdraví, zneužívání návykových látek a celkovému zhoršení životního stylu, což může nepřímo přispívat k rozvoji neurologických onemocnění. Nicméně ne každý s duševní nepohodou trpí neurologickým onemocněním. Naopak, mnoho lidí s neurologickými poruchami nemá žádné duševní potíže.
Poslední dobou je v módě termín "transformace". Ze své praxe vím, že se uvažuje o rušení některých pobytových zařízení pro osoby se zdravotním postižením, neboť institucionální péče je dle některých názorů v rozporu s jejich základními právy. Jenže také vím, že někteří lidé celodenní pobytovou sociální a ošetřovatelskou službu opravdu potřebují. Celé mi to trochu připomíná onu neslavnou diskuzi o rušení klecových lůžek, byť tento případ (rušení či "osekávání" domovů pro osoby se zdravotním postižením) považuji za ještě závažnější. Jaký je Váš názor na transformaci zdravotnických a sociálních služeb?
Podle mého názoru je transformace psychiatrické péče nutná a také již probíhá. Zároveň máte pravdu v tom, že nesmí zahrnovat zhoršení dostupnosti kvalifikované péče pro ty, kteří ji potřebují, včetně péče ústavní či nemocniční. Zatím se zdá, že zásluhou mnohých odborníků bude tato podmínka dodržena.
Pane profesore, velice Vám děkuji za další poučný rozhovor a přeji Vám pevné zdraví!
Také děkuji.
Foto: Thao Nguyen Phuong
Související:
https://www.nudz.cz/o-nas/profil