Roman Polanski: Umělec na útěku
Jeho životní příběh připomíná ryzí filmové drama. Část dětství prožil za zdmi krakovského ghetta. Jeho životní lásku brutálně zavraždila parta psychopatů, a to v době, kdy s ním zrovna čekala dítě. Po sexuálním styku s nezletilou dívkou byl ve Spojených státech obviněn ze znásilnění a od té doby je de facto stále na útěku. Přesto se ale režisér, scenárista a příležitostný herec Roman Polanski dožívá svých 90. narozenin jako vysoce ceněný filmový autor, který po celý svůj život statečně bojuje s nepřízní osudu. Jeho dosavadní tvorba zahrnuje jak psychologické horory či konspirační thrillery, tak historická dramata nebo adaptace úspěšných divadelních her. A věk pro něj očividně není překážkou, neboť na letošním filmovém festivalu v Benátkách představí svůj nový snímek.
Chlapec z krakovského ghetta
Roman Polanski se narodil 18. srpna 1933 v Paříži. Jako malý si zde ovšem příliš dlouho nepobyl, neboť jeho otec se v roce 1937 rozhodl vrátit s celou svojí rodinou do Polska. To se ukázalo jako velmi neprozíravé rozhodnutí, protože jen o dva roky později vypukla v Evropě druhá světová válka. Domovem malého Romana se tak na nějaký čas stalo krakovské ghetto, odkud začali všichni jeho nejbližší postupně mizet. V jednom případě se ovšem Romanův otec zachoval nanejvýš moudře: svůj majetek včas přenechal známým nežidovského původu a ti si pak jeho syna vzali k sobě na venkov. Zde, daleko od nacistického běsnění, setrval Roman až do konce války.
Také Romanův otec válku nakonec přežil, dokonce si pořídil novou rodinu. Doufal, že se Roman stane inženýrem, ten měl však o své budoucnosti zcela odlišnou představu. Jelikož měl několik přátel mezi studenty vysoké filmové školy v Lodži, mohl se začít věnovat herectví. Po nějaké době se sám přihlásil ke studiu na uvedené škole, přičemž se oženil se svojí spolužačkou Barbarou Kwiatkowskou. Jakmile studia dokončil, namířil si to rovnou do rodné Francie, kde se již usadila jeho nevlastní sestra Annette. Natočil zde hned tři krátkometrážní snímky (Dva muži a skříň – 1957, Když padají andělé – 1959, Šibalové – 1962) a za všechny se mu dostalo velkého uznání.
Svůj první celovečerní film, psychologické drama Nůž ve vodě (1962), však Roman Polanski stejně natočil v Polsku. Byť za něj obdržel cenu kritiků na benátském filmovém festivalu a záhy také oscarovou nominaci za nejlepší neanglicky mluvený film, ve své domovině se stal terčem ostré kritiky. Její autoři mu zazlívali způsob, jakým ve svém díle vyobrazil poměry, jež tehdy v Polsku panovaly. V téže době se také rozpadlo Polanského manželství s Barbarou Kwiatkowskou, a tak pominuly všechny důvody, proč by měl mladý nadějný režisér zůstat v Polsku a nevydat se za kanál La Manche.
Světoběžník
Ve Velké Británii se Romanu Polanskému velmi dařilo. Psychologický horor Hnus (1965) se stal hotovou senzací a svému autorovi vynesl Stříbrného medvěda na filmovém festivalu v Berlíně. Nemalou zásluhu na tomto úspěchu měla samozřejmě také představitelka hlavní role, krásná Catherine Deneuveová. Tentýž festival ocenil Polanského také o rok později – tentokrát Zlatým medvědem – za komediální thriller Ve slepé uličce (1966). Z francouzského rodáka a polského exulanta se stal mezinárodně uznávaný filmař, který získával jedno prestižní ocenění za druhým. Dokonalá idyla však neměla trvat věčně.
Hororová komedie Ples upírů (1967) je bezpochyby jedním z vrcholů Polanského filmové tvorby. V jednu chvíli vzbuzuje v divácích hrůzu, aby jim následně polechtala bránice. Během jejího natáčení se Roman Polanski sblížil s americkou herečkou Sharon Tateovou. Byla to láska jako z románu, a tak nikoho nemohlo překvapit, že 20. ledna 1968 následovala svatba. Vše nasvědčovalo tomu, že mladý krásný pár, který spolu Polanski a Tateová vytvořili, má doslova ustláno na růžích. Na konci téhož roku navíc Tateová zjistila, že čeká dítě. Polanski, jenž zrovna sklízel ovace za mrazivý horor Rosemary má děťátko (1968), zažíval nejšťastnější chvíle svého života.
Dne 9. srpna 1969 se ale všechno změnilo. Polanski byl za prací v Londýně, když se do jeho kalifornského domu vloupal Charles Manson, vůdce hnutí Helter Skelter, se svými pěti kumpány. Banda krvelačných psychopatů zavraždila všechny, kdo se momentálně nacházeli uvnitř. Ušetřena nezůstala ani Tateová, která byla tehdy v osmém měsíci těhotenství. Polanski byl zdrcen a jako by těch hrůz na něj bylo málo, ocitl se pod silným mediálním tlakem. Zatímco policie pátrala po pachatelích bestiální hromadné vraždy, někteří pomatenci dávali zmíněné události do souvislosti s posledním Polanského filmem. Jeho ústřední protagonistkou je totiž mladá těhotná žena, která je přesvědčena, že bojuje proti satanskému spiknutí. Tento temný stín ulpívá na snímku Rosemary má děťátko dodnes.
Psanec
Ač se nakonec podařilo zjistit skutečnou totožnost pachatelů výše uvedeného zločinu, žádné omluvy se těžce zkoušený Roman Polanski nedočkal. O to více se tedy ponořil do své práce. Nejprve se pustil do realizace historického dramatu Macbeth (1971), další adaptace slavné hry Williama Shakespeara. Výsledek sice nebyl vůbec špatný, ale bylo evidentní, že se jedná o dílo, jehož autor zrovna prochází těžkým životním obdobím. Velké rozpaky pak vzbudila komedie Co? (1972), jejímž ústředním tématem byl sex. A to i navzdory faktu, že do hlavní role Polanski získal samotného Marcella Mastroianniho. Nebylo to ovšem naposledy, co se renomovaný tvůrce podepsal pod "divný" film: o mnoho lépe nedopadla ani dobrodružná komedie Piráti (1986) s legendárním Walterem Matthauem v hlavní roli.
Po návratu do Hollywoodu dosáhl Roman Polanski dalšího mimořádného úspěchu. Kriminální drama Čínská čtvrť (1974) není jen láskyplnou poctou Raymondu Chandlerovi, ale také působivou exkurzí do hlubin zkažené americké společnosti 30. let. Hlavních rolí se zhostily hollywoodské hvězdy Jack Nicholson a Faye Dunawayová, nezapomenutelnou hereckou kreaci zde ovšem předvedl také režisér John Huston. Čínská čtvrť je výjimečným filmovým počinem, nelze se tedy divit, že byl Polanski za její režii odměněn jak Zlatým glóbem, tak cenou BAFTA. Na Oscara si však musel nechat zajít chuť, neboť tím byl nakonec poctěn Francis Ford Coppola s pokračováním svého veleúspěšného Kmotra.
Polanského pobyt ve Spojených státech však neměl dlouhého trvání. Zhruba rok po uvedení mysteriózního thrilleru Nájemník (1976) měl totiž pohlavní styk s nezletilou Samanthou Gaileyovou, nyní Geimerovou. Strávil dvaačtyřicet dní v kalifornském vězení, ale poté, co byl obviněn ještě ze znásilnění skrze využití drog, perverzi, sodomii, zneužití dítěte a podání zakázané látky mladistvé osobě, utekl raději do Evropy. Tato nešťastná kauza se s ním vleče dodnes, byť sama Geimerová už dříve vyzvala americkou justici, aby ji definitivně uložila k ledu. Ani to ovšem nepomohlo, a tak je Polanski v očích mnoha Američanů (ale také Evropanů) stále zločincem, který patří za mříže.
Nová múza
Na sklonku 70. let splatil Roman Polanski jeden svůj starý dluh. Natočil tříhodinové romantické drama Tess (1979), adaptaci stejnojmenného románu Thomase Hardyho. Ten chovala ve velké oblibě Sharon Tateová a Polanski chtěl uctít její památku tím, že jej převede na filmové plátno. A lépe to snad ani dopadnout nemohlo. Příběh o chudé dívce (vynikající Nastassja Kinski), kterou její otec pošle žít na šlechtické sídlo, aby tam – v rozporu s jeho představami – nalezla svůj tragický osud, zasáhl diváky na celém světě. Polanski byl opět nominován na Oscara za nejlepší režii a byť i tentokrát nakonec odešel s prázdnou, získal za ni alespoň Césara, jeho francouzskou obdobu. Památce Sharon Tateové se tedy dostalo náležitého uznání.
S koncem 80. let se do života Romana Polanského vrátilo štěstí. Při natáčení znamenitého thrilleru Frantic (1988) se totiž seznámil s dvaadvacetiletou francouzskou herečkou Emmanuelle Seignerovou. Ta se stala nejen Polanského novou múzou, ale dne 30. srpna 1989 také jeho manželkou. A v následujících letech i matkou jeho dvou dětí, dcery Morgane a syna Elvise. Co se týče zmíněného filmu (často bývá v naší televizi uváděn pod nešťastným názvem 48 hodin v Paříži), tak ten – navzdory svým nemalým kvalitám a herecké účasti Harrisona Forda – z komerčního hlediska příliš neoslnil. Ale to bylo asi to poslední, co Polanského trápilo. Jeho život nyní nabral zcela nový směr.
Společně se Seignerovou pak Polanski stvořil další ze svých mistrovských děl. Erotické drama Hořký měsíc (1992) lze bez jakékoliv nadsázky označit za mrazivé podobenství o sexu a smrti. Příběh o náhodném setkání dvou odlišných manželských párů přetavil Polanski v šokující a nekompromisní podívanou, která není zrovna tím nejlepším zpestřením pro první rande. Je s podivem, že se Hořký měsíc nedočkal i nějakého toho prestižního ocenění, možná byl ale také pro členy všemožných filmových porot až příliš silnou kávou. Ale pro spokojeného diváka je mnohem důležitější, že Polanski se svojí ženou stále rád kochá i na place: pronikavá krása Emmanuelle Seignerové zdobí také některé z jeho dalších filmů.
Obdivuhodný byl rovněž způsob, jímž Roman Polanski převedl na filmové plátno několik úspěšných divadelních her. V této souvislosti by měl být zmiňován především snímek Smrt a dívka (1994), v němž je manželka známého politického aktivisty náhle konfrontována s mužem, který ji kdysi opakovaně mučil a znásilnil (děj se odehrává v nejmenované jihoamerické zemi krátce po zhroucení diktatury). Dobře vedení herci a pečlivě budovaná atmosféra – i to Polanskému stačí k navození silného diváckého zážitku. Jinak tomu ovšem nebylo ani s filmy Bůh masakru (2011) a Venuše v kožichu (2013), přičemž ten druhý nabídl další vděčnou hereckou příležitost Emmanuelle Seignerové.
Nesmrtelný klasik
Mysteriózní thriller Devátá brána (1999) vzbudil v některých divácích mylný dojem, že už je Roman Polanski za zenitem. A přitom se jednalo o velmi kvalitní snímek s překvapivou pointou (a skvělou Emmanuelle Seignerovou ve vedlejší, leč klíčové roli). Zanedlouho jej navíc následovalo válečné drama Pianista (2002), film, který se vlastně od Romana Polanského tak trochu očekával. Jeho hrdinou byl úspěšný interpret Chopinových skladeb Władysław Szpilman, jemuž se podařilo přežít hrůzy holokaustu i varšavského ghetta. Ty Polanski ve svém filmu vyobrazil nanejvýš realistickým způsobem, přičemž se dodnes nabízí otázka, do jaké míry byl při tom ovlivněn zážitky z dětství. Reakce diváků a kritiků byly vesměs nadšené a Polanski získal za Pianistu nejen Césara a cenu BAFTA, ale tentokrát také Oscara. Ve stínu tohoto triumfu bohužel trochu zapadl další Polanského film, povedený Oliver Twist (2005).
Velké – a nanejvýš zasloužené – pozornosti se naopak dostalo konspiračnímu thrilleru Muž ve stínu (2010), jenž byl natočen podle knižní předlohy Roberta Harrise. Jeho hlavním protagonistou byl nájemný pisálek, kterého si najme bývalý britský premiér (skvostný Pierce Brosnan), aby mu pomohl s jeho memoáry. Zatímco Harris se jen chtěl vypořádat s pocity hořkosti, jež v něm zanechalo působení Tonyho Blaira v Downing Street 10, Polanski si zase jednou mohl vyhrát se svými oblíbenými motivy: anonymní hrdina, svůdné, leč nebezpečné ženy, spiknutí na nejvyšších místech či zničující osamělost. Muž ve stínu bezpochyby patří k jeho nejlepším a divácky nejvděčnějším filmům.
Spolupráce s Robertem Harrisem se Polanskému vůbec velmi zalíbila. Po rozpačitě přijatém dramatu Podle skutečné události (2017) zfilmoval jeho román Důstojník a špeh. Výsledkem byl brilantní historický thriller Žaluji! (2019), jehož tématem nebylo nic menšího než neblaze proslulá Dreyfusova aféra. A s trochou nadsázky by se dalo říci, že jedna aféra zrodila druhou: Polanski byl oceněn dalším Césarem za nejlepší režii, velká část francouzské veřejnosti na to ovšem reagovala velmi pobouřeně. Po vypuknutí kampaně #MeToo se totiž znovu začal veřejně propírat Polanského milostný život. Jednou psanec, navždy psanec?
"Kdykoliv jsem šťastný, vždycky mám strašný pocit," nechal se svého času slyšet Roman Polanski. Vezmeme-li v úvahu, co všechno už v životě zažil, není na tomto výroku nic překvapivého. Pravdou ale zůstává, že jako filmový tvůrce je Polanski dodnes velmi žádaný (na letošním filmovém festivalu v Benátkách bude představen jeho nový snímek, drama The Palace – 2023) a navíc už přes třicet let žije v mimořádně šťastném manželství. Vzhledem k jeho výše uvedenému výroku nezbývá než dodat: Musí to být strašný pocit!
Foto: Wikimedia Commons (Sharon Tate and Roman Polanski in publicity photo for the film The Fearless Vampire Killers of 1967, Public domain)