Richard Nixon: Americký rébus

Před příchodem Donalda Trumpa, který letos usiluje o návrat do Bílého domu, platil za nejkontroverznějšího prezidenta v dějinách Spojených států. Dějiny ovšem nejsou černobílé a psát o Richardu Nixonovi jako o jediném americkém prezidentovi, jenž byl okolnostmi donucen k rezignaci, by bylo poněkud zjednodušující. Nixon sice nebyl žádný svatoušek, ale i na jeho odkazu lze najít leccos pozitivního. Pro mnoho historiků však dodnes představuje jednu velkou záhadu. Žádný div, uvážíme-li, o jak komplikovanou osobnost se jednalo. "Nixon byl nevyzpytatelný a nejistý a také tajnůstkář a intrikán. Ve všech těchto špatných vlastnostech vynikal, a proto vůbec nepřekvapuje, že je často pokládán za kontroverzního prezidenta ve 20. století," napsal ve své knize Prezidenti americký historik Stephen Richards Graubard.

Cílevědomý kvaker

O podrobné převyprávění Nixonova životního příběhu se dosud pokusil pouze britský novinář Anthony Summers. Jeho rozsáhlá biografie Richard Nixon – Arogance moci (2000) má ovšem velmi daleko k seriózní vědecké studii. Summers zcela opomíjí Nixonův politický odkaz a soustředí se výhradně na jeho osobnost. Což je samozřejmě kontraproduktivní, neboť v Nixonovi se nevyznali ani jeho nejbližší (podobně si Summers vylámal zuby na Marilyn Monroe, viz Bohyně: Tajné životy Marilyn Monroe – 1999). A dokonce i ti byli Nixonem, jak Summers uvádí, obelháváni.

Richard Milhous Nixon se narodil 9. ledna 1913 v Kalifornii. Jeho rodiče byli chudými kvakery, přičemž velký vliv měla na Richarda jeho přísná a pobožná matka Hannah, kterou on sám označoval za "světici". Richard byl velmi pilným a nadaným studentem, ale špatná finanční situace jeho rodičů mu znemožnila odchod na východ. A tak mu nezbylo nic jiného než zůstat doma a navštěvovat skromnou kvakerskou školu Whittier College. Ač byl Nixon silně věřícím člověkem, stěží ho lze označit za typického kvakera (není ovšem bez zajímavosti, že prvním americkým prezidentem kvakerského původu byl Herbert Hoover). Jeho studijní výsledky byly však natolik dobré, že získal stipendium 250 dolarů, díky čemuž mohl vystudovat právnickou fakultu Dukovy univerzity v Severní Karolíně.

Navzdory všem fámám je prakticky nezpochybnitelné, že i člověk jako Richard Nixon byl schopen milovat. V roce 1940 pojal za manželku učitelku Thelmu Catherine Ryanovou, později známou jako Pat Nixonovou. Stal se díky ní hrdým otcem dvou dcer: Patricie (* 1946) a Julie (* 1950). Pat sice politiku nesnášela, svého manžela však nikdy nepřestala podporovat. K politické kariéře Nixonovi bezpochyby dopomohla skutečnost, že během druhé světové války vstoupil do námořnictva. Na rozdíl od Johna Fitzgeralda Kennedyho však nebojoval v první linii – většinu času věnoval kartám, četbě a psaní dopisů milované Pat.

Rudobijec

Coby sympatizant Republikánské strany měl Richard Nixon cestu do nejvyšších politických pater dokořán otevřenou. Druhá světová válka již byla minulostí, nyní proti sobě stanuly Spojené státy a Sovětský svaz, a to v souboji o politický vliv. I Nixon se – stejně jako mnoho dalších republikánů – svezl na protikomunistické vlně a během svého působení ve Sněmovně reprezentantů si udělal jméno tím, že usvědčil z protiamerické činnosti Algera Hisse. Po tomto "úspěchu" se zaměřil na Helen Gahagan Douglasovou, divadelní herečku, operní pěvkyni a manželku dvojnásobného oscarového vítěze Melvyna Douglase (Hud, Byl jsem při tom). Jeho cíl byl jasný: připravit Douglasovou o senátorské křeslo. Proti štvavé kampani byla Douglasová zcela bezmocná a volby pro ni skončily porážkou. Vítězství připadlo Nixonovi – a společně s ním i nelichotivá přezdívka "podvodník Dick".

Nixonova politická hvězda začala stoupat strmým tempem. Když Republikánská strana vyslala do boje o Bílý dům generála Dwighta D. Eisenhowera, "vnutila" mu coby kandidáta na viceprezidenta právě Nixona. Tato volba se jí ovšem málem vymstila. Médii totiž prolétla zpráva, že bohatí Kaliforňané potají darovali Nixonovi peníze, aby mu vylepšili jeho senátorský plat. Těžko říci, co je na tom pravdy, jisté ale je, že Nixon dokázal této situace využít ve svůj prospěch. Přednesl v televizi tzv. Kárový projev (Checkers speech). Ubezpečil diváky, že částka, kterou obdržel, nikdy nebyla tajná a byla výhradně použita k politickým účelům. Zmínil, že jeho rodina patří ke střední třídě zatížené vysokou hypotékou. Jediný dar, jenž Nixon přiznal, byl černobílý kokršpaněl Kár. "Ať si kdo chce co chce říká, našeho kokršpaněla si necháme," prohlásil Nixon.

V roce 1953 se Richard Nixon stal Eisenhowerovým viceprezidentem. Bylo mu pouhých čtyřicet let. A nutno říci, že si v této funkci nepočínal vůbec špatně. Eisenhower byl možná dobrý voják, ale politice příliš nerozuměl. Jiné to bylo s Nixonem, z něhož se vyklubal velmi aktivní viceprezident. Cestoval po světě a prezentoval se jako moderní republikán. Obstál i v konfrontaci se sovětským vůdcem Nikitou Chruščovem během tzv. "kuchyňské diskuze" v Kremlu. Chruščov se tehdy ostře obul do amerického Kongresu kvůli rezoluci o porobených národech. "Páchne jako čerstvé koňské hovno, a hůř než to nesmrdí nic," prohlásil. Ale Nixon se nedal a svého protivníka odpálkoval: "Obávám se, že se generální tajemník mýlí. Je něco, co smrdí ještě hůř než koňské hovno, a to je prasečí hovno."

Poražený

Jelikož Eisenhower nebyl nejmladší, nezřídka se stalo, že jej Nixon musel zastoupit. Stal se jakýmsi "stínovým prezidentem". A bylo logické, že si jej Republikánská strana vybrala za Eisenhowerova nástupce. Jenže opoziční demokraté podlehli kouzlu Johna Fitzgeralda Kennedyho. Ten sice neměl takové politické zkušenosti jako Nixon (pro zajímavost: byl mladší pouze o čtyři roky), leč Spojené státy volaly po změně – a tu jim mohl nabídnout pouze Kennedy. Je paradoxem, že Nixon a Kennedy byli svého času dobrými přáteli. Kanceláře měli kousek od sebe a často se scházeli. Jejich prezidentský souboj byl dlouho velmi vyrovnaný, pak ale došlo k historicky první televizní debatě. Zatímco Kennedy během ní – navzdory vážným zdravotním problémům – působil mimořádně svěžím dojmem, Nixon, čerstvě propuštěný z nemocnice, vypadal jako strašák. Diváci si toho samozřejmě všimli a Kennedy získával navrch.

Prezidentské volby v roce 1960 skončily velmi těsně. Kennedy porazil Nixona o pouhých 118 574 hlasů. V přepočtu na volitele už bylo jeho vítězství přesvědčivější, neboť činilo 303:219 (procentuálně ovšem 49,7:49,6). Nixon se ovšem zachoval jako bytostný demokrat. Na rozdíl od Trumpa uznal svoji porážku a stáhl se do ústraní. Ovšem ne na dlouho. V roce 1962 se pokusil o politický comeback a oznámil svoji kandidaturu na funkci kalifornského guvernéra. Ale i tentokrát hrály okolnosti v jeho neprospěch. Karibská krize, která hrozila vyústit v jaderný konflikt, vynesla Kennedymu – zcela právem – pověst spasitele, z níž pak profitovala celá Demokratická strana. Nixon tak utrpěl další politickou porážku, tentokrát ze strany nepříliš výrazného Pata Browna.

Leč 60. léta byla pro Spojené státy mimořádně těžkým obdobím. Koncem roku 1963 se prezident Kennedy stal obětí dosud ne zcela objasněného atentátu. Jeho nástupce Lyndon B. Johnson sice prosadil řadu změn v sociální oblasti, současně se ale nechal zatáhnout do války ve Vietnamu. Kulka atentátníka si pak vyžádala život i Roberta Kennedyho a Martina Luthera Kinga. A právě tehdy se Nixonovi naskytla jedinečná příležitost vrátit se do nejvyšších pater americké politiky. Johnson hodil ručník do ringu, Demokratická strana se dostala do úzkých a válka ve Vietnamu nebrala konce. Žalostná situace doslova volala po příchodu zkušeného politika, který se nezalekne nepopulárních rozhodnutí.

Nechtěný prezident?

Krátce před prezidentskými volbami v roce 1968 zahájil úřadující šéf Bílého domu Lyndon Johnson mírová jednání se Severním Vietnamem. Jednak chtěl ukončit nepopulární válku, jednak tím chtěl pomoci svému viceprezidentovi Hubertu Humphreymu, který ho chtěl v Bílém domě nahradit. Především ale rokoval s politickými představiteli Jižního Vietnamu, svými spojenci. Ti se ale zatvrdili, a tak z mírové dohody nakonec sešlo. A Nixon v tom měl zřejmě prsty. "V následující době dal Saigon na vědomí, že se se Severovietnamci nechce setkat, a prezident se dozvěděl, že nátlak na Jihovietnamce vyvíjela v Číně narozená vdova po generálovi letectva Spojených států Anna Chennaultová, která byla společně s Mamie Eisenhowerovou předsedkyní Výboru žen za zvolení Nixona a Agnewa (Women for Nixon-Agnew Committee; Spiro Agnew byl Nixonovým kandidátem na viceprezidenta – pozn. autora). Nikdy nepotvrzené podezření naznačovalo, že Nixon naléhal na Annu Chennaultovou, aby se stala zprostředkovatelkou. Johnson vyzval Nixona, aby se přiznal, slíbil-li Jihovietnamcům lepší zacházení, když odmítnou nabídku vlády. Nixon mu odpověděl, že o něčem podobném vůbec nic neví," uvádí již citovaný Graubard.

Humphrey mohl této skutečnosti využít během své prezidentské kampaně, ale rozhodl se tak neučinit. A právě to ho možná stálo prezidentské křeslo. Humphrey totiž prohrál s Nixonem velmi těsně, v poměru 31 266 006:31 783 783 hlasů. Třetí kandidát, alabamský guvernér George Wallace, pak získal 9 898 543 hlasů. Nixon se tak po dlouhé době stal dalším "menšinovým" prezidentem. "Ve 20. století byly i další těsné volební výsledky a Wilsonovo a Kennedyho vítězství jsou toho nejlepším dokladem, ale výhry těchto dvou demokratů se od Nixonovy lišily v tom, že neposílily zlobu lidí, jako tomu bylo v případě těch, kdo pohrdali tímto člověkem. Do prezidentské funkce přicházel nenáviděný člověk a miliony lidí ho nesnášely kvůli politickým činům od prvního zvolení do Kongresu. Nixon vstupoval do Bílého domu uražený a rozzlobený a stále pociťoval palčivou bolest, protože mu v roce 1960 byla nespravedlivě odepřena funkce prezidenta," píše Graubard.

Již Nixonova inaugurační řeč však mnohé příjemně překvapila. "Zabředli jsme do války a chybí nám mír. Ničí nás rozdělení a chybí nám jednota. Vidíme kolem sebe prázdné životy, které touží po naplnění. Vidíme úkoly, které musíme udělat a jež čekají, až se jich chopíme. Krize ducha vyžaduje duševní odpověď," nechal se slyšet Nixon. A pokračoval: "Nasloucháme-li lepšímu já v našich duších, zjišťujeme, že preferuje prosté a základní věci, jako jsou laskavost, slušnost, láska a dobrosrdečnost." Svoji řeč pak zakončil nádherným citátem básníka Archibalda MacLeishe: "Náš osud nám nenabízí číši zoufalství, ale kalich šancí." Během svého prvního funkčního období dosáhl Nixon řady pozoruhodných úspěchů. Založil Agenturu na ochranu životního prostředí (Environmental Protection Agency), čímž navázal na odkaz Theodora Roosevelta. Na rozdíl od svého předchůdce Johnsona sice nevyznával ideu tzv. Velké společnosti (Great Society), ale zatlačil na Nejvyšší soud, aby zrušil rasovou segregaci škol. Díky tomu se počet černošských dětí, které na Jihu navštěvovaly pouze školy pro Afroameričany, snížil za Nixonova prezidentství z 68 % na 8 %. "Je třeba po pravdě uznat, že Nixonova vláda si v oblasti občanských práv nevede až tak špatně, z tohoto tvrzení si však budou všichni američtí černoši dělat legraci. Nixonův tým však dal dva týdny na to, aby v chicagském školském systému skončily rasově diskriminační metody, které se týkají jmenování a přemísťování učitelů," napsal afroamerický novinář Carl Rowan.

Nejvíce se ovšem Nixonovi dařilo v oblasti zahraniční politiky. Do svého kabinetu přizval harvardského profesora politických věd Henryho Kissingera. Nejprve ho jmenoval svým národněbezpečnostním poradcem, později ministrem zahraničních věcí. Nixon a Kissinger vytvořili mimořádně silný tandem. Kissinger byl dokonce jediným člověkem, s nímž se byl Nixon ochoten radit o mezinárodní politice. Nixon a Kissinger navázali diplomatické styky s komunistickou Čínou, což vedlo k zásadním geopolitickým změnám a oslabení Sovětského svazu. Se sovětským vůdcem Leonidem Brežněvem však Nixon v květnu 1972 uzavřel smlouvu SALT 1 (Strategic Arms Limitation Talks), jejímž cílem bylo snížení počtu antibalistických raket. Odměny se Nixonovi dostalo už v listopadu téhož roku. Při obhajobě svého prezidentského mandátu získal neuvěřitelných 47 168 710 hlasů, což odpovídalo bezmála 61 %. Ze svého vítězství se ale příliš neradoval, částečně možná i proto, že se nikdy radovat neuměl. Hned po volbách svolal celý svůj štáb, "povinně" mu poděkoval a po pár minutách odešel. Prostřednictvím H. R. Haldemana, šéfa své prezidentské kanceláře, pak jeho členy vyzval k rezignaci. "Přítomní byli šokováni. Bylo dopoledne po triumfu a oni byli v podstatě propuštěni. Zdálo se, že vítězství uvolnilo v Nixonovi potlačované nepřátelství tak prudce, že nebyl schopen počkat ani týden," vzpomínal později Kissinger. Trvalo zhruba měsíc, než vešlo ve známost, kdo v Nixonově administrativě setrvá.

Pád

Richard Nixon bývá sice nezřídka označován za prezidenta, který ukončil válku ve Vietnamu, skutečnost je ale taková, že ji o několik let zbytečně protáhl a navíc i nesmyslně vyhrotil. V letech 1970–1972 výrazně snížil početní stav amerických vojáků ve Vietnamu, ale v bombardování neustal. Naopak je ještě rozšířil. Prohlásil, že severovietnamští vojáci mají zázemí v Kambodži, kde současně dostávají další zbraně. Kambodža se tedy stala dalším cílem amerických bombardérů, což v důsledku vedlo k nastolení krvavé vlády Rudých Khmerů pod vedením psychopatického Pol Pota. Pokud jde o Vietnam, tak ten byl vystaven masivním kobercovým náletům. Ty na druhou stranu přiměly politické představitele Severního Vietnamu zasednout k jednacímu stolu. Dne 27. ledna 1973 byla mezi Spojenými státy, Jižním Vietnamem, Severním Vietnamem a Vietkongem uzavřena mírová smlouva. Kissinger a severovietnamský politik Phan Ðình Khải, známější ovšem pod jménem Lê Đức Thọ, obdrželi za své úsilí Nobelovu cenu za mír.

Nixonův politický pád de facto odstartovalo zveřejnění tajných dokumentů Pentagon Papers. Šlo o rozsáhlou odbornou studii, z níž bylo zřejmé, že Spojené státy nemohou válku ve Vietnamu nikdy vyhrát. Kennedy si byl této skutečnosti dobře vědom a po svém opětovném zvolení měl v plánu americké angažmá ve Vietnamu definitivně ukončit. Jenže se 22. listopadu 1963 stal obětí atentátu. Jeho nástupce Johnson však po druhém incidentu v Tonkinském zálivu, k němuž možná nikdy vůbec nedošlo, vydal pokyn k odvetnému úderu. Teprve postupem času si začal uvědomovat, do jak bezvýchodné situace svoji zemi zavlekl. Nixon měl původně v úmyslu únik dokumentů ignorovat, už proto, že se jej nijak netýkal. Ale Kissinger byl jiného názoru. Svému šéfovi řekl: "To byste, pane prezidente, vypadal jako slaboch. Skutečnost, že nějaký blbec může jen tak zveřejnit všechna diplomatická tajemství této země, poškozuje váš obraz v očích Sovětů a mohlo by se to negativně odrazit i na vaší schopnosti provádět zahraniční politiku. Získají-li ostatní mocnosti dojem, že nedokážeme zabránit interním únikům informací, nikdy nepřistoupí na tajná jednání."

Kissingerova slova jako by otevřela onu pověstnou Pandořinu skříňku. Nixon nechal v Bílém domě instalovat důmyslný nahrávací systém, který se automaticky spouštěl lidským hlasem. Současně došlo k sestavení zvláštního týmu, jehož úkolem bylo bránit případnému úniku dalších citlivých informací. Zakládajícími členy této jednotky, které se záhy začalo přezdívat Instalatéři (Plumbers), byli Egil "Bud" Krogh, asistent Nixonova blízkého spolupracovníka Johna Ehrlichmana, a Kissingerův vládní poradce David Young. Časem se tým rozšířil o další členy, přičemž jedním z nich byl také G. Gordon Liddy, zaměstnanec ministra spravedlnosti Johna N. Mitchella. Jednou z prvních akcí Instalatérů bylo vloupání do psychiatrické ordinace, kterou navštěvoval vojenský analytik Daniel Ellsberg. Byl to totiž právě on, kdo nechal zveřejnit zmíněné Pentagon Papers.

Vloupáním do kanceláří Demokratické strany v komplexu budov Watergate však Instalatéři poněkud "přestřelili". V květnu 1972 jim to ještě prošlo, ale 17. června téhož roku byli chyceni při činu. Policie zatkla pět mužů, přičemž tři z nich byli Kubánci. Nixon byl sice koncem roku 1972 opětovně zvolen prezidentem, ale temná mračna se už nad ním začala pomalu stahovat. Vloupáním ve Watergate se totiž začali velmi intenzivně zabývat reportéři deníku Washington Post Bob Woodward a Carl Bernstein. Během vyšetřování se ukázalo, že pětice zadržených lupičů (Virgilio González, Bernard Barker, James W. McCord Jr., Eugenio Martínez a Frank Sturgis) byla úzce napojena na republikánský Výbor pro znovuzvolení prezidenta Nixona (Committe to Re-Elect President). Ona pětice byla navíc v kontaktu s tehdejším šéfem rozvědky Bílého domu Liddym a bývalým agentem (a Liddyho podřízeným) Howardem Huntem. V březnu 1973 poslal James W. McCord Jr. dopis vrchnímu soudci Johnu J. Siricovi, jenž celý případ dostal na starost. Uvedl v něm, že jednal na nátlak Johna N. Mitchella, který už tehdy sice nebyl ministrem spravedlnosti, ale stál v čele Výboru pro znovuzvolení prezidenta Nixona. V Bílém domě začaly záhy padat hlavy. Jedna z nich patřila Johnu Deanovi, právnímu zástupci Bílého domu. Dean před Senátem svědčil proti Ehrlichmanovi a Haldemanovi. Z jeho výpovědí vyšlo jasně najevo, že v Bílém domě byl s Nixonovým vědomím instalován odposlech. Nixon byl zahnán do kouta a ještě k tomu se musel zabývat aférou svého viceprezidenta Agnewa. Ten byl totiž obviněn, že ještě jako guvernér státu Maryland pobíral úplatky od stavebních podnikatelů. Na jeho místo byl ihned jmenován Gerald Ford, vysoce vážený člen Sněmovny reprezentantů.

Smutný rekordman

Ve chvíli, kdy Kongres požádal Nixona o vydání nahrávek odposlechů, byl prezidentův osud zpečetěn. Podle zmíněného Summerse šlo o 4000 hodin magnetofonových záznamů. Nixon z nich ovšem vydal vyšetřovatelům pouhý zlomek. A ty, které vydal, byly navíc upraveny. Údajně proto, aby se veřejnost nedozvěděla, že americký prezident používá vulgární výrazy. Jistý historik ovšem provedl důkladný počítačový rozbor, který ukázal, že nejčastější kletby, které Nixon používal, představovaly výrazy "zatraceně", "Panebože" a "Ježíši Kriste!". Osudnou se ale Nixonovi stala nahrávka, na níž s Haldemanem probírá strategii, která by pomohla utajit jejich spojitost s vloupáním do komplexu Watergate. Viceprezident Ford a předseda Republikánské národní rady George H. W. Bush naznačují paralyzovanému Nixonovi, že jediným řešením jeho situace je okamžitá rezignace.

V červenci 1974 bylo s Nixonem zahájeno soudní řízení a současně začaly přípravy impeachmentu, tedy ústavní žaloby. Navečer 8. srpna 1974 oznámí Nixon v televizním projevu, že podává rezignaci, která vejde v platnost už následujícího dne. Hrozba vězení se však nad ním vznášela i nadále. Pak ale zasáhl novopečený prezident Ford a udělil svému předchůdci milost. Tímto činem si znepřátelil velkou část americké veřejnosti – podle jejího mínění pouze pomohl "kamarádovi", který mu přepustil křeslo v Oválné pracovně. Leč nebyla to pravda. Fordovi šlo v prvé řadě o záchranu cti prezidentského majestátu. Navíc zabránil Nixonovi v tom, aby zbylé pásky převezl do svého domu v Kalifornii. A jaký byl další Nixonův osud? Sepsal své paměti a pokusil se očistit prostřednictvím série televizních rozhovorů s britským novinářem Davidem Frostem. Zemřel 22. dubna 1994 ve věku 81 let, necelý rok po své milované ženě Pat.

Označit Richarda Nixona za padoucha by bylo velmi laciné. Během svého posledního roku v Bílém domě už prezidentem vlastně ani nebyl. Přemýšlel o tom, jak by mohl zachránit sám sebe, a stále častěji se uchyloval k pití. Administrativu místo něj řídili Henry Kissinger a nový personální šéf Bílého domu, generál Alexander Haig. Pomoc Izraeli po vypuknutí Jomkippurské války byla vlastně Kissingerovým dílem. Přesto byl ale Richard Nixon prezidentem, jemuž nelze upřít velké zásluhy. Jeho zahraniční politika posílila vliv Spojených států ve světě a výrazně zlepšila jejich vztahy se Sovětským svazem. Válku ve Vietnamu ukončil později, než mohl, ale přece. Přispěl ke zrušení rasové segregace na amerických školách a kladl důraz na ochranu krajiny. Byl pracovitý, cílevědomý a nesmírně inteligentní. Bohužel se ale často uchyloval k metodám, které nebyly zrovna gentlemanské. Svůj mimořádný potenciál tedy naplnil pouze částečně a do dějin se zapsal jako velmi kontroverzní osobnost. I takové příběhy ale k Americe neodmyslitelně patří.

Foto: Wikimedia Commons (Official Presidential Portrait/37th President of the United States of America, Richard M. Nixon, in his Office/8 July 1971/photographic print/Public domain)

Související:

https://milan-mundier.cms.webnode.cz/l/john-fitzgerald-kennedy-sila-odvahy/

https://milan-mundier.cms.webnode.cz/l/lyndon-b-johnson-muz-ktery-se-minul-s-dobou/