Profesor Jiří Přibáň: Buďme optimisté, nic jiného nám nezbývá
Poslední dva roky byly opravdu bohaté na dramatické události. Není pochyb o tom, že svět se mění, a je na nás, jaký postoj k oněm změnám zaujmeme. Své o tom ví občané Spojeného království, kde se během jediného roku vystřídali hned tři premiéři a na trůn usedl nový panovník. Nejen politické a společenské dění ve Velké Británii však bylo tématem mého rozhohovoru s panem profesorem Jiřím Přibáněm (*1967), významným českým právníkem a sociologem, který už léta působí na Univerzitě v Cardiffu. S panem profesorem jsme také pohovořili o možném návratu Spojeného království do Evropské unie, reformě OSN, deiinstitucionalizaci či způsobu, jakým jsou dnes interpretovány světové dějiny.
Pane profesore, vzhledem k tomu, že dlouhodobě žijete a profesně působíte ve Spojeném království, tak se první otázka přímo nabízí. Během jediného roku se v Downing Street 10 vystřídali hned tři premiéři. Boris Johnson měl možná své chyby, po vypuknutí rusko-ukrajinské války se však zachoval jako skutečný lídr, nemluvě o tom, že navázal velmi dobré vztahy s americkým prezidentem Joem Bidenem. Jeho nástupkyně Liz Trussová vydržela pouhých 45 dní, přičemž mnohé nasvědčuje tomu, že se jen stala obětí čistek uvnitř Konzervativní strany. A teď je tu Rishi Sunak s velmi nejasnými majetkovými poměry. Jak tyto překotné změny vnímáte Vy osobně?
Vnímám je jako zrychlený tep doby, který v Británii pociťujeme již od brexitu. Brexitové referendum vyhlásil David Cameron poté, co bylo jasné, že britská společnost se polarizovala v otázce členství v EU a někdejší skepticismus se v části populace za posledních dvacet let proměnil ve vyslovený odpor vůči Evropě. Proměna Evropské unie na primárně politický projekt omezující svrchovanost členských zemí a především vysoká migrace z nových členských zemí střední a východní Evropy v tom sehrály důležitou roli. Z toho těžili populisté typu Nigela Farage s jeho UKIP, ale i výrazně euroskeptické křídlo Konzervativní strany, která paradoxně členství Spojeného království v někdejším Evropském společenství v 70. letech minulého století prosadila. Cameron vycházel z představy, že v referendu se většina vysloví pro setrvání v EU a tím se dlouhodobě zneutralizují euroskeptické proudy v britské politice. Opak se stal pravdou, jak velmi dobře víme. Od tohoto bodu zlomu se potom odvíjejí vládní krize konzervativců, ale i nástup radikálně levicového křídla v Labouristické straně pod vedením taktéž euroskeptického Jeremyho Corbyna. Johnsonův radikalismus hesla "Get Brexit Done" však velmi silně zapůsobil i na tradičně labouristické voliče, pro které byl Corbyn se svým kosmopolitně socialistickým programem nevolitelný. Vládnutí Borise Johnsona se v českých zemích skutečně často vnímá pohledem přes ukrajinskou válku nebo velkohubý odpor k Bruselu, který je části české společnosti sympatický. Podpora Ukrajiny v její válce proti ruské invazi však nikdy nebyla záležitostí jediného muže a sdílí ji vláda i opozice. Ve skutečnosti byl ale Boris Johnson donucen rezignovat, protože lhal poslancům své parlamentní strany, což je absolutně nemyslitelné z hlediska britské ústavy, i když ta není psaná. Proto musel svůj post opustit okamžitě, jakmile se prokázalo, že nemluvil ve věci svého poradce pravdu. Liz Trussová, to je tragický omyl, který vládnoucí strana sice rychle napravila, ale u voličů tato epizoda jen potvrdila rostoucí přesvědčení, že konzervativci nejsou schopni vládnout. Jestli je Rishi Sunak přesvědčí o opaku, to uvidíme v příštích měsících, ale jen bych Vás trochu poopravil - jeho majetkové poměry jsou naopak velmi jasné, je to velmi úspěšný byznysmen a jeden z nejbohatších premiérů, jaké kdy Británie měla.
Přiznám se, že je mi velmi sympatický současný předseda Labour Party Keir Starmer. Podle aktuálních průzkumů by jeho strana v předčasných volbách drtivě vyhrála. Nebyly by právě předčasné parlamentní volby nejčistším řešením aktuální politické situace ve Spojeném království?
Z pohledu labouristů je to těžké dilema, protože kdokoli bude vládnout, toho čeká v příštích dvou až třech letech řada nepopulárních rozhodnutí spojených s ekonomickou krizí, jaká tu historicky dlouho nebyla. Po rezignaci Liz Trussové se dokonce spekulovalo, jestli konzervativci tyto volby nevyvolají a nepřenechají moc labouristům s tím, že v čase příštích voleb bude společnost mnohem chudší a ještě nespokojenější s vládou, než jak je tomu dnes. Volby se tak pravděpodobně budou konat za rok, ale vítězství Starmerových labouristů zdaleka není jisté. Dnes to vypadá jako reálná možnost, ale nezapomínejte, že propad důvěry tradičních voličů Labouristické strany byl v roce 2019 obrovský. Od té doby se Starmer trpělivě snaží tuto důvěru obnovit, ale v čase krizí, jak víme, voliči tíhnou k pravicovým stranám, které vnímají jako ekonomicky kompetentnější. Přesně to se stalo například v roce 2015, kdy se Británie vzpamatovávala z finanční krize a přitom David Cameron vyhrál volby. Aby labouristé mohli vládnout, navíc budou muset získat zpět poslanecká křesla ve Skotsku, která jim v uplynulých volbách přebrali nacionalisté. To vůbec nebude lehké.
Dne 8. září zemřela v požehnaném věku britská královna Alžběta II. Pro mnoho Britů byla skutečnou morální autoritou. Její následovník, král Karel III., se už tak dobré pověsti netěší. Otřásá se britská monarchie v základech, nebo nás jen zase někteří zbytečně straší?
Neotřásá, ale rozhodně se proměňuje, a to ani ne tak kvůli mediálnímu humbuku okolo Harryho a Meghan, ale kvůli tomu, že prostě nelze navázat na symbolickou sílu panování královny Alžběty II. To si Karel III. velmi dobře uvědomuje, a proto například daleko víc zapojuje do královského provozu nově jmenovaného prince z Walesu Williama a jeho rodinu. Funkce monarchy je čistě symbolická, a proto se bavíme v této souvislosti spíš o estetice než politice.
Opravdu je situace ve Spojeném království po brexitu tak bezútěšná, jak někteří tvrdí? Osobně jsem velmi smutný z toho, že Velká Británie už není součástí Evropské unie, ale respektuji výsledky referenda z roku 2016. Existuje ještě nějaká naděje, že by se Britové mohli do EU vrátit?
V současné době neexistuje síla, která by chtěla nebo mohla zvrátit výsledky brexitového referenda. Labouristé ve snaze naklonit si opět své tradiční voliče z řad manuálně pracujících a chudších vrstev jasně prohlásili, že brexit je danost a nyní jde o to, jak postavit vztahy s EU na spolupráci namísto vzájemné konfrontace. Skutečnost, že si většina veřejnosti dnes myslí, že brexit byl omyl, v tom nehraje žádnou roli. A brexit dnes skutečně není hlavní politické téma, protože v opačném případě by jediná strana, která se otevřeně staví za jeho revizi a návrat do EU, tedy liberální demokraté, by musela mít mnohem větší podporu, než jakou dnes u voličů má.
Přejděme teď na chvíli k nám domů. Nemohu se zbavit pocitu, že jdeme z jednoho extrému do druhého. Před rokem 1989 se vše znárodňovalo, aby se posléze vše divoce privatizovalo. Stát se lidem do všeho pletl a nyní tu máme tzv. deinstitucionalizaci, která zasahuje i do oblasti zdravotnictví a sociální péče. Kde se podle Vás stala chyba? Nebo vše jen vidím zbytečně černě?
Pokud deinstitucionalizací myslíte privatizaci veřejných služeb, které v minulosti měl na starosti stát, tak to se jedná o obecný trend i v jiných zemích, nejen v České republice. To je ostatně také důvod úspěchu populistů v čele s Kaczynským v sousedním Polsku nebo autoritářské Orbánovy vlády v Maďarsku. V pozadí jejich otevřené nenávisti k liberálním hodnotám a ústavní demokracii je současně úspěšná sociální politika založená na redistribuci bohatství směrem k vrstvám společnosti, které jsou chudší nebo se považují za oběti liberálních ekonomických a společenských reforem po roce 1989. V této době jako kdybychom podlehli iluzi, že "trh vyřeší vše", a zapomněli, že demokracie je také a především "otázka sociální". Liberálové budou muset znovu hledat odpovědi na tuto otázku, pokud chtějí úspěšně čelit nacionálním i všem dalším populistům.
Co si myslíte o současném trendu přepisovat historii? Mám teď na mysli kritiku Winstona Churchilla coby imperialisty, Woodrova Wilsona coby rasisty a George Washingtona coby otrokáře. Neměli bychom tyto osobnosti posuzovat spíše v kontextu doby, v níž žily a kterou utvářely?
Tím, že se historie píše, se vždy současně přepisuje. A vyrovnávání se s vlastními dějinami je důkaz toho, že nám nejsou lhostejné a že se z nich chceme poučit v pozitivním i negativním smyslu. Proto u nás probíhají diskuze například o komunistickém režimu nebo období druhé republiky, zatímco v Británii a dalších bývalých imperiálních mocnostech Evropy se dnes diskutuje o této imperiální minulosti. Myslím, že je naprosto v pořádku, když se k ní nové generace staví kriticky a odkrývají pro dnešní společnost nepříjemné pravdy, a to včetně té, že například Winston Churchill jako dítě své doby se podílel na britské imperiální politice. Činí to z něj menšího hrdinu, který se postavil do čela boje proti nacistickému Německu v době, kdy to vypadalo jako marnost a nerozum? Určitě ne! Jen to ukazuje, že dějiny nejsou nikdy černobílé. Co mi vadí, je černobílé vidění dějin, které zatracuje a odsuzuje osoby bez jakéhokoli pochopení historického kontextu. Říct o Wilsonovi, že byl rasista, přece nijak nesnižuje jeho zásluhy v domácí i mezinárodní politice. A že otcové zakladatelé byli i otrokáři, to víme dávno, ale nijak to nesnižuje přece demokratický a republikánský étos zakódovaný v ústavě Spojených států. Spíš bychom se měli podivovat nad tím, jak je možné, že boj proti otrokářství a posléze rasové segregaci trval i v nejdemokratičtější společnosti světa tak dlouho a že postavení černošského obyvatelstva je dodnes tak prekérní a jejich podmínky tak diskriminační.
Současný americký prezident Joe Biden to nemohl vystihnout lépe, když označil Vladimira Putina za "řezníka". Rusko vede na Ukrajině brutální válku, která vrací lidstvo o nějakých 100 let zpátky. A OSN je v této situaci zcela bezmocná. Nemělo by dojít k její restruktualizaci? Nemůžeme přece sledovat, jak dochází k dalšímu porušování mezinárodního práva.
O reformě OSN se diskutuje velmi intenzivně od konce studeného války, ale zrovna ukrajinská válka ukazuje, že jakákoli reforma je nemožná, pokud v Radě bezpečnosti zasedá Rusko jako její stálý člen. Reforma je nutná, ale nemožná. Ale mezinárodní právo lze naplnit i jinak, například před Mezinárodním trestním tribunálem, takže bych tady nebyl zase takový skeptik.
Joe Biden porazil Donalda Trumpa, koalice SPOLU hnutí ANO. Italská premiérka Giorgia Meloniová je velkou zastánkyní členství své země v NATO. Opravdu je západní demokracie v takovém ohrožení, jak někteří tvrdí?
Myslím, že obzvlášť tváří v tvář ukrajinské válce si mnoho občanů i politiků nejen v Evropě, ale po celém světě uvědomilo, jak nesamozřejmé jsou hodnoty demokracie, svobody a lidských práv a jak je o ně třeba neustále bojovat i pečovat. Demokracie je v ohrožení, ale právě tímto bojem se současně upevňuje a posiluje. Buďme optimisté, nic jiného nám nezbývá.
Pane profesore, moc Vám děkuji za rozhovor a přeji Vám pevné zdraví!
Foto: prof. JUDr. Jiří Přibáň, DrSc.