Profesor František Hanzlík: Z politického hlediska byl význam vojenské jednotky v Buzuluku obrovský
V naší společnosti dodnes přetrvává mýtus, že Češi za druhé světové války dostatečně nebojovali, nýbrž jen "švejkovali". Edvard Beneš je označován za "defenzivního politika" a Ludvík Svoboda za dalšího z "komunistických prezidentů". Skutečnost je ale diametrálně odlišná! I během druhé světové války totiž naši předci jasně dokázali, že jsou ochotni za svůj stát nasadit vlastní život. Netýká se to pouze našich statečných letců ve službách RAF, ale také mnoha exulantů, kteří v sovětském Buzuluku začali pod vedením Ludvíka Svobody budovat plnohodnotnou vojenskou jednotku. V těchto dnech uplynulo 80 let od začátku jejího formování. Co všechno předcházelo vytvoření zmíněné jednotky? Jakou roli během něj sehráli českoslovenští komunisté a generál Heliodor Píka? Proč tehdy došlo k prvním střetům mezi exilovým prezidentem Edvardem Benešem a Klementem Gottwaldem, který stál v čele komunistů v Moskvě? Jak je možné, že se oddaný komunista Bedřich Reicin ocitl v sovětském zajetí? Nejen na to jsem se zeptal pana profesora Františka Hanzlíka, který už řadu let působí na Univerzitě obrany v Brně, napsal mnoho ceněných publikací (např. Bez milosti a slitování, Případ kpt. Adolf Püchler, Tajné služby na cestě KSČ k moci 1945-1948: Únor 1948 - výsledek nerovného zápasu) a bývá častým hostem pořadu České televize Historie.cs.
Vraťme se nejdříve do léta roku 1939, kdy existoval československý vojenský legion pod vedením Ludvíka Svobody v Polsku. Část jeho příslušníků odcestovala lodními transporty do Francie a Velké Británie. Svoboda byl znám jako bývalý legionář a loajální důstojník předmnichovské republiky. Jak se tedy ocitl v komunistickém Sovětském svazu? Proč nenásledoval vojáky, kteří odešli na Západ?
Tato skutečnost vyplývala ze situace, která se postupně vyvíjela od vzniku československé vojenské skupiny v Polsku na jaře roku 1939. Po 15. březnu odcházeli z Protektorátu Čechy a Morava do Polska lidé, kteří chtěli bojovat proti nacistickému režimu nebo se cítili ohroženi německými okupanty. Nejprve stál v čele této slupiny nadporučík Jiří Král. Po příchodu podplukovníka Ludvíka Svobody se stal velitelem vojensky organizované skupiny on, protože měl nejvyšší hodnost. Původně se předpokládalo, že všichni příslušníci skupiny odplují lodními transporty do Francie a do Anglie. Z vojáků, kteří se na území Polska ocitli, jich do léta 1939 odjelo v šesti transportech více než 1200. V létě roku 1939 došlo k omezení odchodu dalších příslušníků skupiny na Západ. Do Anglie byl umožněn odchod pouze leteckým specialistům a mechanikům. Každý, kdo chtěl odcestovat do Francie, musel podepsat závazek, že bude sloužit v cizinecké legii minimálně pět let. K 1. září 1939, kdy vypukla druhá světová válka, se v Polsku nacházelo asi 1000 československých vojáků v čele s Ludvíkem Svobodou. Třetí den války vydal polský prezident dekret o vytvoření České a slovenské legie. Tím vzniklo i neformální označení skupiny jako Československý legion. Vzhledem ke katastrofálnímu vývoji situace na frontě a rychlému postupu Němců předpokládal Ludvík Svoboda, že se skupina přesune do Rumunska a potom dále na Střední východ a do Francie. Rychlý postup Rudé armády, která vtrhla do Polska krátce po jeho přepadení nacistickým Německem (na základě paktu Ribbentrop-Molotov), způsobil, že celý legion padl do sovětského zajetí. Podle poválečného svědectví některých příslušníků legionu měl dokonce Svoboda prohlásit, že pokud by někdo chtěl utéci do SSSR, tak ho osobně zastřelí. Do Rumunska se podařilo ustoupit pouze menší skupině příslušníků legionu (necelých 200 osob), která na rozdíl od převážné většiny jeho příslušníků zůstala v táboře v Malých Bronovicích. Převážná část příslušníků legionu v čele se Svobodou se nacházela v přiděleném prostoru poblíž obce Leszno ve východním Polsku
Je pravda, že náš československý legion nebyl zprvu přijat v Polsku s otevřenou náručí? Nakolik to mohlo být poznamenáno skutečností, že se Polsko, jak tehdy v jednom ze svých projevů poznamenal Winston Churchill, podílelo v roce 1938 na rozbíjení Československa?
Tehdejší situace byla opravdu zvláštní. Je známo, že Poláci nebyli tehdy Československu příliš přátelsky nakloněni. Když došlo k podpisu Mnichovské dohody, byly Sudety okupovány německou armádou a oblast Těšínska obsazena Polskem. Ve chvíli, kdy Adolf Hitler porušil vše, co slíbil v Mnichově, Polsko československé uprchlíky - až na výjimky - nevracelo do protektorátu a umožnilo vytvoření vojensky organizované skupiny. Té pak byla poskytována pomoc mimo jiné i ze strany československých krajanů žijících ve Spojených státech. Významnou úlohu při jednání s polskými úřady a vytvoření legionu sehrál konzul Vladimír Znojemský.
Po příchodu do SSSR skončil Ludvík Svoboda se svými muži v internačním táboře. Sovětský svaz měl tehdy, jak už jsme zmínili, podepsanou s Německem dohodu o neútočení (pakt Ribbentrop-Molotov byl uzavřen 23. srpna 1939). Jak je tedy možné, že umožnil poměrně početné skupině československých uprchlíků pobývat na svém území?
To je dodnes tak trochu záhada. Nikde jsem nenarazil (ani v archivech, ani během rozhovorů s pamětníky) na jakoukoliv informaci o tom, proč Sovětský svaz umožnil existenci této vojensky organizované skupiny na svém území. Faktem ovšem je, že její pobyt na sovětském území byl přísně utajován. Celá skupina byla izolovaná od okolního světa, takže bylo velmi těžké zjistit, že se tam vůbec nachází. Nejdříve byla internována v Kamenci Podolském, poté v táboře v Olchovci, následně v Jarmolincích a Orankách. Naposledy pobývala ve Spaso-Jevfimijově klášteře v Suzdalu. Tato místa nesměli její členové bez souhlasu sovětských úřadů opustit.
Jaké v této skupině panovaly poměry a vztahy a jak se k ní stavěly sovětské úřady?
Poměry a vztahy byly v této skupině velmi složité. Je faktem, že Svoboda měl od doby, kdy stanul v čele skupiny v Polsku, velkou přirozenou autoritu. Vzhledem k jeho věku si od samého začátku vysloužil přezdívku Starý pán, která jej provázela až do konce života. Činilo mu ovšem nemalé problémy udržet ve skupině alespoň elementární kázeň. Složení skupiny bylo velmi různorodé co do politického, národnostního i náboženského složení. Navíc se v této skupině vytvořily různé podskupiny. Jednou z nich byli Hvězdáři, tedy komunisté nebo jejich příznivci. Ti nosili ostentativně červené hvězdy na klopách a nekriticky uznávali vše, co fungovalo v SSSR. Vyslovovali názor, že vznikne-li v zahraničí československá armáda, nebudou bojovat za obnovení "prohnilé buržoazní Československé republiky". Všechny důstojníky a poddůstojníky předmnichovské armády považovali za "buržoazní živly" a odmítali se jim podřizovat. Také proto docházelo k mnoha problémům a rozporům. Někdy se vyhrocené rozpory dostávaly až na hranici střetu nejen ideologického, ale i fyzického. Příslušníci skupiny se navíc nacházeli ve velmi svízelných životních podmínkách. Chybělo ošacení, obuv a strava nebyla nejlepší. Když ve výjimečných situacích mohl někdo opustit tábor, stávalo se, že si musel od někoho jiného vypůjčit boty. Je obdivuhodné, že se Svobodovi podařilo za těchto okolností vůbec udržet nějakou kázeň. Všichni byli přísně prověřováni tajnými službami a NKVD. V táboře byly přítomny i osoby, které se sovětskými organizacemi přímo spolupracovali. Sám Ludvík Svoboda byl typickým důstojníkem předmnichovské republiky, demokratem, jehož vzory byli T. G. Masaryk a Edvard Beneš. Politickým rozmíškám se snažil bránit i v Buzuluku, kde bylo složení příchozích ještě různorodější a složitější. Jeho přístup byl ryze nadstranický (čtěte také Profesor František Hanzlík: Svoboda byl voják a vlastenec, ale rozhodně ne politik).
Kdy a za jakých okolností bylo rozhodnuto o vytvoření československé vojenské jednotky na území Sovětského svazu?
Rozhodujícím momentem bylo přepadení Sovětského svazu nacistickým Německem 22. června 1941. V té době se již exilová vláda v Londýně snažila o vytvoření takovéto jednotky na území SSSR. Dne 18. července 1941 byla podepsána Smlouva o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi Československem a Svazem sovětských socialistických republik. Byla to smlouva o vzájemné vojenské spolupráci v boji proti nacismu. Tato smlouva byla doplněna úmluvou o vzniku československé vojenské jednotky v SSSR pod velením určeným československou exilovou vládou v Londýně ze dne 27. září 1941. V ní bylo stanoveno, že československá vojenská jednotka bude budována podle regulí platných v předmnichovské armádě. Původně bylo ujednáno, že výstroj a výzbroj bude dodávána Velkou Británií. Následující vývoj však přinesl zásadní změny, takže československá vojenská jednotka byla nakonec vybudována podle sovětského vzoru a vyzbrojena sovětskou technikou a zbraněmi. Za místo formování jednotky bylo určeno přiuralské město Buzuluk.
Kdo vlastně tvořil základ československé vojenské jednotky v Buzuluku?
Sovětský tisk a rozhlas 17. ledna 1942 oznámil Čechům a Slovákům v Sovětském svazu možnost vstupu do československé jednotky. Pro mnohé z těch, kteří se na území SSSR nacházeli, však byla vytoužená cesta do Buzuluku ještě vzdálená a nakonec i strastiplná. Možnost vstupu do československé jednotky se vztahovala na občany bývalé ČSR. Ne všichni byli pouze české nebo slovenské národnosti. Základ vznikajícího 1. československého samostatného polního praporu tvořili příslušníci Svobodovy skupiny, která do Sovětského svazu přišla z Polska. Zatímco z Polska přišlo se Svobodou necelých 1000 osob, v Sovětském svazu se jich v době, kdy došlo k rozhodnutí o vytvoření vojenské jednotky, nacházelo již pouze 88. Původně se předpokládalo, že všichni příslušníci Svobodovy skupiny budou postupně po částech odsunuti ze Sovětského svazu na Střední východ a dále do Francie nebo do Anglie. Měl jsem možnost mluvit o této záležitosti s generálem Oldřichem Kvapilem, který byl tehdy desátníkem ve Svobodově skupině (společně s Richardem Tesaříkem, Antonínem Sochorem a dalšími). Podle jeho informací byl odsun příslušníků skupiny na Střední východ zastaven v dubnu roku 1941 proto, že se očekával útok Němců na Sovětský svaz. Svoboda do transportů k odsunu zařazoval v prvé řadě osoby, které mu dělaly nějaké problémy. S transporty, které odcházely ze SSSR, byla proto odeslána i většina komunistů. K tomu tehdy rotný Richard Tesařík prohlásil: "Ti, kteří chtěli pryč, zde zůstali, ti, kteří chtěli zůstat v SSSR, byli posláni pryč". Toto bylo po válce připočteno Svobodovi, když byl v dubnu roku 1950 odstraněn z funkce ministra národní obrany, k "dobru". V jeho skupině zůstali důstojníci, kteří tvořili velitelské jádro budoucího praporu. Mezi nimi například nadporučík Jan Kudlič, nadporučík Bohumír Lomský, nadporučík Jaroslav Lohrer-Lom, poručík Vladimír Janko, nadporučík Otakar Jaroš, kapitán Ladislav Bedřich a řada poddůstojníků. Mezi nimi i budoucí nositelé titulu Hrdina SSSR: Richard Tesařík, AntonínSochor, Josef Buršík a také již zmíněnýOldřich Kvapil. Říkalo se jim oranská skupina, protože spolu byli v Orankách. Vojenskou jednotku dále tvořily osoby, které byly propuštěny z gulagů. Ocitly se tam poté, co v dobré víře, že v SSSR najdou ochranu, uprchly po 15. březnu 1939 z Československa. K jejich internaci došlo bez ohledu na to, zda uprchlíci byli či nebyli komunisty. Všem okresní sovět (v SSSR tehdy neprobíhaly žádné soudy) udělil 6-8 let nucených prací za nelegální překročení sovětských hranic. Někteří z nich byli dokonce obviněni ze špionáže, pokud u nich byl nalezen nějaký dokument či mapa. O jejich propuštění z gulagů se zasloužil především šéf Československé vojenské mise, plukovník Heliodor Píka, který intenzivně jednal se sovětskými úřady. Československá vojenská mise působila v Kujbyševu. Přes něj se českoslovenští občané přesouvali do Buzuluku, kde prošli odvodním řízením a poté byli zařazeni do jednotky. Skupina, která se scházela v Buzuluku, byla tedy ještě rozdílnější než ta, která přišla do SSSR z Polska. Byla v ní i řada osob, které uprchly z Podkarpatské Rusi a mluvily maďarsky, rusky nebo ukrajinsky. Z takové skupiny bylo velmi obtížné vytvořit bojeschopnou jednotku. Poměrně početnou skupinu pak tvořili lidé, kteří působili v SSSR během meziválečného období. Byli sem pozváni už začátkem 30. let v rámci projektu Interhelpo. Šlo převážně o komunisty nebo sympatizanty komunistické strany. Podíleli se na "budování" socialismu v různých republikách SSSR, a to včetně těch vzdálenějších (např. Kazachstán). Toto tedy byly hlavní složky vojenské jednotky, která se formovala v Buzuluku. Tvořily je osoby, které přišly z Polska, osoby, které byly propuštěny z gulagů, a osoby, které působily v SSSR během 30. let.
Jakou úlohu ještě generál Heliodor Píka sehrál během budování vojenské jednotky v Buzuluku? A jak se vlastně dostal na Východ?
Generál Heliodor Píka sehrál při budování československé vojenské jednotky klíčovou roli. Jeho pozice byla však naprosto nezáviděníhodná. Do SSSR byl vyslán londýnskou exilovou vládou coby náčelník Československé vojenské mise, jejímž hlavním úkolem bylo právě vytváření vhodných podmínek pro vybudování československé vojenské jednotky. Píka byl nesmírně zkušený vojenský diplomat a zpravodajec. Léta před válkou působil jako československý vojenský atašé v Rumunsku. Na jednu stranu dostával úkoly od exilové vlády v Londýně a prezidenta Edvarda Beneše a na druhou stranu narážel na vedení Komunistické strany Československa v čele s Klementem Gottwaldem. Zároveň ještě čelil tlaku ze strany vedení SSSR, nejen toho vojenského, ale také NKVD. Příliš dobře nevycházel ani se Zdeňkem Fierlingerem, který byl velvyslancem v SSSR a prosazoval zájmy komunistů (po válce se stal předsedou sociální demokracie). Píka vyjednával o propuštění našich občanů z gulagů a podílel se na vytváření podmínek vhodných pro vznik československé vojenské jednotky. Od Edvarda Beneše, který měl informace o tom, že se v ní komunisté budou snažit prosadit svůj politický vliv, dostával za úkol, aby tomu zabránil. A to byl také jeden z rozhodujících důvodů, který vedl k vykonstruované justiční vraždě generála Píky v roce 1949.
Budování vojenské jednotky v Buzuluku provázely četné politické spory. Lze říci, že šlo o to, zda bude mít na její fungování větší vliv československá exilová vláda v Londýně nebo českoslovenští komunisté vedení Klementem Gottwaldem?
Ano, lze to takto říci. Benešovi bylo zcela jasné, že komunisté budou usilovat o to, aby měli co největší vliv v československých vojenských jednotkách, jež budou budovány na území SSSR. Tam komunistický režim fungoval již několik desetiletí. Tento spor probíhal de facto po celou dobu existence československé vojenské jednotky, prakticky až do roku 1945. Beneš chtěl, aby vojenská jednotka, která byla budována v Buzuluku, byla mobilní a nebyla předčasně použita na frontě, nýbrž až při osvobozování Československa. Benešův postoj byl dán vědomím, že kdyby tato jednotka, která byla posléze použita u Sokolova, upadla celá do německého zajetí, znamenalo by to obrovský politický problém pro celou exilovou vládu v Londýně. Komunisté se snažili prosadit budování jednotky podle vzoru Rudé armády. Podle svědectví generála Kvapila požadovali komunisté zavedení systému politických komisařů, umožnění působení komunistické strany a dokonce požadovali volbu velitelů vojáky. Ve vznikající jednotce však platily vojenské řády a předpisy předmnichovské armády, které členství vojáků v politických stranách a jakoukoliv politickou činnost vojáků přímo zakazovaly. Přesto v rozporu s tehdy platnými předpisy vytvořili komunisté z jejich pohledu takzvanou neveřejnou organizaci KSČ. K ostrým střetům mezi londýnskou exilovou vládou a vedením KSČ v Moskvě docházelo po celou dobu války. Ať už se týkaly velikosti jednotky v Buzuluku, její struktury, výzbroje nebo velení. Tyto otázky byly neustále na stole.
V Buzuluku se Svoboda poprvé setkal s Bedřichem Reicinem. Proč se v internačním táboře ocitl také on, když byl přesvědčeným komunistou? Mohl za to snad jeho záhadami opředený útěk z Protektorátu Čechy a Morava? Nebo už tehdy působil ve službách NKVD a měl sovětskému politickému vedení poskytovat informace o náladě mezi československými vojáky?
Internaci Bedřicha Reicina lze vysvětlit jednoduše. O jeho útěku do SSSR neexistovaly žádné pochybnosti. Reicin měl sovětské vízum. Původně směřovali s manželkou Josefou do Šanghaje. Nakonec vystoupili v Moskvě, kde již zůstali. Jak Reicin, tak jeho manželka, měli protektorátní pasy. Reicinové platnost pasu skončila před přepadením SSSR Německem. Proto jí byl vyměněn za kartu, která ji opravňovala k pobytu na území SSSR. Platnost Reicinova pasu končila později. Jeho výměnu tedy neřešil. Bezprostředně po přepadení Sovětského svazu byli všichni držitelé protektorátních pasů bez rozdílu automaticky internováni. Reicin měl už tehdy poměrně významné postavení v KSČ. Pracoval dokonce v moskevském rozhlase, který vysílal do protektorátu. I přes intervence Gottwalda a Rudolfa Slánského nebyl z internačního tábora propuštěn. Nejdříve byl umístěn v táboře v Orankách, kde byli tehdy internováni i příslušníci Svobodovy skupiny. Tam se s Reicinem poprvé setkal i Oldřich Kvapil. Dne 28. října 1941 vystoupil Reicin před internovanými v táboře s projevem u příležitosti 23. výročí vzniku Československa. Projev se nesl v duchu projevů typických pro dobu první republiky. Potom byl Reicin z tábora v Orankách odsunut do tábora v Akťubinsku. Znovu se objevil až v Buzuluku v únoru roku 1942. Generál Kvapil zastával názor, že Reicin byl poslán do tábora zcela záměrně, aby tam pro sovětskou tajnou službu působil jako její spolupracovník. Osobně si myslím, že Kvapilův názor byl správný. Reicin napsal po příchodu do Buzuluku osobní dopis Václavu Kopeckému do Moskvy. Obsahoval i zajímavé sdělení o tom, že v sovětských gulazích mu bylo laskavostí sovětských orgánů povoleno překládat spisy Marxe, Engelse a Lenina. Reicin je překládal do češtiny. Tato skutečnost dle mého názoru leccos napovídá. Gottwald ani Slánský zřejmě netušili, že Reicin už od 30. let spolupracuje s NKVD. Ve zmíněných gulazích, kde byly nelidské životní podmínky, těžká vyčerpávající práce a obrovská úmrtnost, překládal Reicina spisy Marxe, Engelse a Lenina.
Kdy a za jakých okolností byla československá vojenská jednotka v SSSR založena? A jakou roli při tom sehráli komunisté?
Skupina 88 příslušníků oranské skupiny dorazila do Buzuluku 5. února 1942. Následně začala pracovat odvodní komise složená z určených důstojníků. Komunisté sehrávali velmi zvláštní roli. V Buzuluku začali budovat neveřejnou organizaci KSČ. Rozhodující slovo v ní měl právě Bedřich Reicin, který byl fanatickým komunistou již za předmnichovské republiky. Za svoji ilegální činnost byl i mnohokrát vězněn. V roce 1928 a 1929 byl v Sovětském svazu, kde dokonce řečnil na Rudém náměstí. Protože zanedbával studium na střední škole, kde byla politická činnost zakázána, byl z ní nakonec vyloučen. V Buzuluku se Svoboda s Reicinem nesetkával. Reicin byl obyčejný vojín a až po absolvování záložní důstojnické školy byl povýšen do poddůstojnické hodnosti. S jeho jménem se Svoboda setkal za situace, kdy mu bylo nařízeno, že půjde Reicin s praporem na frontu jako jeho osvětový důstojník místo kapitána Jaroslava Procházky. Svoboda v té době Reicinovi příliš nevěřil. Reicin se nakonec přímých bojů u Sokolova nezúčastnil, protože byl raněn zbloudilou střelou. Svoboda jej dokonce po válce podezříval, že si zranění způsobil sám. Formálním vedoucím neveřejné organizace KSČ byl ovšem po příchodu do Buzuluku na jaře roku 1942 tehdejší kapitán v záloze JUDr. Jaroslav Procházka. Ten působil v SSSR již od roku 1930 v rámci komunistické internacionály. Pro sovětské vedení byl naprosto důvěryhodnou osobou a hlavním informátorem jak pro moskevské vedení KSČ, tak i pro sovětské tajné služby. V Národním archivu jsem našel materiály, které jsou psány většinou v ruštině. Obsahují svodky za každý měsíc, přičemž jejich rozsah je 30-40 stran. Jsou tam informace o všem, co se v Buzuluku událo, co kdo, kdy a kde řekl. Velmi negativně je v nich hodnocen - tehdy ještě plukovník - Heliodor Píka. V lednu roku 1943, kdy šel prapor na frontu, si Reicin vymohl, že s ním půjde jako osvětový důstojník místo Procházky. Bylo to zdůvodněno tím, že Procházka umí perfektně rusky a je sovětským občanem, tudíž bude řešit záležitosti se sovětskými orgány ve prospěch záložního pluku v Buzuluku. Ten byl zřízen po odchodu praporu na frontu. Postupně přijímal další osoby, které se sjížděly z celého Sovětského svazu s cílem vstoupit do československých jednotek. Procházka sehrál velmi důležitou roli ve prospěch komunistů. Píku považoval takřka za svého úhlavního nepřítele. Komunisté prověřovali všechny osoby, které v Buzuluku pobývaly, a podávali o nich zprávy. Naprosto dehonestující informace pak byly posílány o Ludvíku Svobodovi. Ve svodce z 31. května 1942 uvedl Procházka: "Podplukovník Svoboda - omezený voják, ješitný kariérista, jenž by chtěl hrát velkou úlohu, ale nestačí na ni". Pozdější Hrdina SSSR rotný Richard Tesařík byl Procházkou ve svodce hodnocen jako nebezpečný dobrodruh, protisovětsky smýšlející. Reicin dokonce v dopise Kopeckému napsal, že všichni důstojníci předmnichovské republiky, kteří v Buzuluku tehdy byli, jsou odjakživa fašisté. Nastala zcela paradoxní situace, kdy důstojníci, kteří cvičili jednotky na boj proti nacistům, byli sami označováni tímto hanlivým slovem. Jednotky byly neustále pod kontrolou NKVD, a to včetně nechvalně známého majora Petra Ivanoviče Kambulova. Ten působil jako styčný důstojník u československých vojenských jednotek až do konce války.
Kdy byla poprvé nasazena československá vojenská jednotka na frontě a s jakým výsledkem?
Poprvé byla nasazena 8. března 1943 u Sokolova. První československý samostatný polní prapor čítal téměř 1000 vojáků, měl 3 pěší roty a další podpůrné jednotky. Při nasazení na frontě velel praporu Ludvík Svoboda, tehdy čerstvě povýšený do hodnosti plukovníka. Prapor obdržel bojovou zástavu 30. ledna 1943 a následně byl poslán vlakem a poté 300 kilometrů dlouhým pěším pochodem k městečku Sokolovo. Zde zaujal obrannou pozici a svedl svůj první boj s Němci. Bohužel toto hrdinné vystoupení našich vojáků bylo po roce 1948 politicky zneužíváno. Situace na frontě byla tehdy velmi složitá. Situaci praporu popisovali ve svých výpovědích, které je možno najít v Národním archivu, zranění příslušníci praporu v dubnu roku 1942. Když měl prapor zaujmout obranu, udeřily třeskuté mrazy a jeho vojáci neměli téměř žádné prostředky k jejímu vybudování. Neměli k dispozici miny, trhaviny, ani ostnatý drát. Neměli nic, z čeho by odolnou obranu mohli vybudovat. Zoufale sháněli po lese protitankové miny, které tam zůstaly z předcházejících bojů, a budovali zákopy. Během bojů utrpěl prapor značné ztráty, protože německá převaha byla obrovská. Padli nadporučík Jaroslav Lohrer-Lom i nadporučík Jan Kudlič, nadporučík Otakar Jaroš byl posmrtně jako první cizinec vyznamenán titulem Hrdina SSSR. Zbytky praporu se postupně scházely v městečku Veseloje, načež bylo rozhodnuto o vybudování vyšší jednotky, tedy brigády. Vojáci praporu si každopádně počínali velmi statečně. Přestože většina z nich na frontě nikdy předtím nebyla, vedli si opravdu dobře. Se Sokolovem je spojena řada různých mýtů, třeba to, že všichni zajatí příslušníci praporu byli mučeni a popraveni. Údaje o počtu zajatých příslušníků praporu u Sokolova jsou různé. Jsou uváděny počty mezi 10-20. Podle jejich poválečných výpovědí s nimi Němci zacházeli relativně slušně a využili je jako tlumočníky. Pět z nich bylo přesunuto do protektorátu a využito k německé propagandě v rozhlase a v tisku. Na rozdíl od zajatých byli všichni ranění vojáci, kteří byli přesunuti do nemocnice v Charkově, Němci povražděni ve chvíli, kdy Charkov padl do jejich rukou. Po bojích u Sokolova byl Ludvík Svoboda povýšen do hodnosti plukovníka. Zároveň došlo ke změně postojů komunistů k jeho osobě. Pro moskevské vedení KSČ se stal "přijatelnější" než kterýkoliv důstojník, kterého navrhovalo londýnské exilové Ministerstvo národní obrany na funkci velitele nově vznikajících vyšších jednotek (brigáda a armádní sbor). Po tvrdých sporech londýnského MNO a moskevského vedení KSČ byl Svoboda jmenován velitelem nově budované brigády. Po bojích u Kyjeva byl v prosinci roku 1943 jmenován do hodnosti brigádního generála.
V čem spočíval význam vytvoření československé vojenské jednotky v Sovětském svazu?
Zde je třeba rozlišit dva pohledy. Z vojenského hlediska nemohlo její vytvoření a použití ovlivnit rozhodujícím způsobem situaci ani na té části fronty, kde byla nasazena. Šlo o pouhou "kapku v moři" na frontě, kde proti sobě stály statisíce vojáků. Co se týče bojové hodnoty, je třeba říci, že její příslušníci byli výborně vycvičeni, vyzbrojeni a měli vysokou morálku. Je třeba vážit si každého, kdo se zbraní v ruce bojoval za obnovu Československa. Z hlediska našeho zahraničního odboje byl význam praporu a jeho nasazení na frontě obrovský. Vnímali to tak naši spojenci na celém světě. V archivu v Chicagu jsem našel spoustu dokumentů o působení československých vojenských jednotek v Sovětském svazu. Naši krajané v USA jí dokonce poskytovali finanční a materiální pomoc. V Chicagu je také řada fotografií, které jsem neviděl ani v našich archivech. Z razítek, která byla na druhé straně fotografií, je patrné, že byly zasílány do Spojených států našim krajanům přímo ze Sovětského svazu. Českoslovenští krajané vydávali bulletiny v sedmi světových jazycích po celém světě. Také touto cestou se informace o působení našich vojenských jednotek v Sovětském svazu a na Západě dostávaly do celého světa. Tato skutečnost měla obrovský politický význam!
Pane profesore, moc Vám děkuji za další rozhovor!
Foto 1: VHA Praha (plk. Ludvík Svoboda)
Foto 2: prof. František Hanzlík (1. strana dopisu Bedřicha Reicina Václavu Kopeckému)
Související: