Profesor František Hanzlík: Události února roku 1948 byly dokonale připraveným převratem
V těchto dnech je to přesně 72 let, co byl v poválečném Československu nastolen komunistický režim. U moci se udržel po čtyři desítky let. Bylo možné únorovému převratu zabránit? A co všechno k němu vlastně přispělo? Bylo to poválečné uspořádání Evropy, špatná spolupráce mezi nekomunistickými stranami nebo selhání jednotlivých osobností politického života? O událostech, které únorový převrat provázely, ale také mu bezprostředně předcházely, je můj další rozhovor s panem profesorem Františkem Hanzlíkem, renomovaným historikem z Univerzity obrany v Brně.
Po druhé světové válce se obnovené Československo ocitlo v sovětské sféře vlivu. Lze říci, že už tímto byl další osud naší země zpečetěn? A mohlo se Československo stát oním "mostem mezi Východem a Západem", jak doufal prezident Edvard Beneš?
Podle mého názoru bylo už v roce 1945 jasné, že Československo se oním "mostem mezi Východem a Západem" stát nemůže. Vyplývalo to právě z toho, že jsme zůstali v sovětské sféře vlivu. A také vnitropolitický vývoj v Československu se ubíral jiným směrem. Vliv komunistické strany ve všech sférách společnosti narůstal a vyvrcholil oním nešťastným únorem roku 1948. Ale už dříve došlo k řadě událostí, které nasvědčovaly tomu, že naše přimknutí k Sovětskému svazu neumožní to, co si přál prezident Edvard Beneš, tedy být "mostem mezi Východem a Západem".
Kdy se o tomto vlastně rozhodlo? Já sám jsem se třeba mnohokrát setkal s názorem, že nás Roosevelt nechal napospas Stalinovi...
Takovéto názory jsou ve veřejnosti poměrně frekventované, ale to, jak se politická situace vyvíjela, bylo důsledkem reálné situace na konci války v květnu roku 1945. Pečlivě jsem si prostudoval veškeré dokumenty ke konferenci v Teheránu, na Jaltě i v Postupimi. A v žádném z nich nenajdeme nic k rozdělení sfér vlivu. A také podle prezidenta Beneše vyplývalo ono rozdělení sfér vlivu z rozdělení operačních pásem bojujících armád, tedy míst, kam měla postoupit sovětská armáda z Východu a kam měla postoupit spojenecká armáda ze Západu. Do srpna roku 1944 byla linie mezi pásmy bojujících armád na dnešní česko-slovenské hranici. To znamená, že Protektorát Čechy a Morava patřil do pásma spojeneckého. V srpnu roku 1944 došlo k dohodě mezi Sovětským svazem a Spojenci a toto pásmo se posunulo až na naše západní hranice, tedy na dnešní hranice se Spolkovou republikou Německo. Koncem války došlo k další dohodě. Když Sovětský svaz potřeboval postoupit u Berlína na území, které pro něj bylo strategicky důležité, umožnil Spojencům postoupit na čáru Plzeň-České Budějovice-Karlovy Vary. Takže linie, kde se armády na konci války setkaly a kde zůstaly, nevyplývala z reálné vojenské situace, ale vyplývala z politických dohod. S tím souvisí také osvobození Prahy sovětskou armádou a další záležitosti, protože německá armáda spěchala do "náruče" Spojenců a pokud by nebylo politických překážek, tak spojenecké armády by postupovaly do hloubi protektorátu velmi rychle.
Změnilo by se něco, kdyby Československo přijalo Marshallův plán? A je pravda, že s jeho přijetím zprvu souhlasil i Klement Gottwald?
To je otázka spíše spekulativní. V momentě, kdy se Stalin dozvěděl, že československá vláda s přijetím Marshallova plánu vyjádřila souhlas, okamžitě povolal do Moskvy předsedu vlády Klementa Gottwalda. Při setkání s ním Stalin přímo prohlásil, že pokud Československo přijme Marshallův plán, bude to považováno za nepřátelský akt vůči Sovětskému svazu se všemi dalšími důsledky. V delegaci byl i ministr zahraničních věcí Jan Masaryk. Později uvedl památnou větu: "Do Sovětského svazu jsem jel jako ministr zahraničí demokratického státu a vrátil jsem se jako Stalinův pohůnek." Toto konstatování naprosto přesně vyjadřuje situaci, která tehdy nastala. Když vezmeme v potaz, že volby v roce 1946 vyhrála v celostátním měřítku komunistická strana (na Slovensku nikoliv), byli jsme zase o něco blíže situaci, která nastala v únoru roku 1948. V roce 1947 už byly naše vazby na Sovětský svaz tak silné, že Marshallův plán být přijat nemohl.
Je pravda, že Masaryk se tehdy během jednání v Sovětském svazu postavil Stalinovi na odpor?
S takovou informací jsem se nesetkal. Zajímavý poznatek uvedl Viktor Fischl v knize Hovory s Janem Masarykem. V rozhovoru s ním popsal epizodu z pobytu vládní delegace v Moskvě. Masaryk a Gottwald pobývali společně na hotelu, načež se Gottwald někam ztratil. Když se vrátil, prohlásil, že už je se Stalinem vše dohodnuto. Nevím tedy, zda se Masaryk do konfliktu se Stalinem mohl vůbec dostat. Všichni nicméně podezřívali Gottwalda, že jedná se Stalinem za jejich zády.
Často se říká, že prezident Edvard Beneš mohl únorovému převratu zabránit, kdyby nepřijal demisi nekomunistických ministrů. Není to ale spíše tak, že už byl Beneš vůči tehdejšímu politickému dění v Československu zcela bezmocný?
Tento názor podle mě vyplývá z naprosté neznalosti tehdejší situace. Komunistická strana v té době ovládala všechny bezpečnostní složky po celém území státu. Měla zajištěný rozhodující vliv téměř ve všech oblastech života společnosti. Prezident Beneš neměl žádnou šanci zabránit vývoji, který směřoval k uchopení moci komunisty. Zajímavý je citát ministra vnitra Josefa Pavla z roku 1968, který byl v době únorových událostí jednou z klíčových osob zajišťujících použití milicí. Když mu byl položen dotaz, co by se stalo, kdyby Beneš demisi nekomunistických ministrů nepřijal, Pavel s úsměvem prohlásil, že by se nestalo vůbec nic. Jen cesta k vítězství KSČ by podle něj byla o něco složitější.
Do jaké míry byl únorový převrat důsledkem selhání tzv. demokratických stran?
Myslím si, že stoprocentně to tvrdit nemůžeme. Tyto strany sice udělaly spoustu chyb, ale vzpomeňme na další citát Jana Masaryka. Ten v lednu 1948 prohlásil: "Jak chcete zastavit parní válec komunistické strany, když ho zezadu tlačí sovětský tank?" Tento citát byl velmi trefný. Komunistická strana získávala stále větší podíl na moci a Sovětský svaz měl dobrý přehled o tom, co se u nás děje. Celá situace se vyvíjela takovým způsobem, že demokratické strany nemohly zabránit událostem, které vyvrcholily v únoru roku 1948. V archivu jsem pak našel novou informaci. Před volbami v roce 1946 třikrát jednaly delegace národních socialistů a lidovců. Národní socialisté nabízeli lidovcům velmi úzkou spolupráci, a sice v tom smyslu, že pokud se podaří ve volbách dosáhnout výsledku, kdy nekomunistické strany získají více než 50 % hlasů, bude možné komunistickou stranu vyšachovat ze hry. Lidovci se proti tomuto návrhu striktně postavili. Na konkrétních příkladech ukazovali, co by se stalo. Komunisté, i kdyby volby stokrát prohráli, ovládali část sdělovacích prostředků i bezpečnostní složky. Existovala obava, že by "vyhnali" dělníky do ulic, že by byly demonstrace a generální stávka. To bylo v dubnu roku 1946. Když jsem potom studoval postup komunistů v roce 1948, zjistil jsem, že byl zcela v souladu s tím, před čím lidovci varovali.
Několikrát jsme zmínili Jana Masaryka. Jakou roli sehrál během únorových dní roku 1948? Je pravda, že s další účastí v Gottwaldově vládě neměl problém?
Neměl s tím problém, dokonce říkal, že si v této vládě rád "zavládne". Ale podle mého názoru měl Jan Masaryk velké psychické problémy. Měl jsem možnost několikrát mluvit s člověkem, který se pohyboval v jeho blízkosti. Byl to zaměstnanec ministerstva zahraničních věcí, který v té době působil jako šifrant. Jmenoval se František Kaplan. Během války sloužil v Anglii a absolvoval výcvik commandos. Byl jedním z posledních lidí, kteří se s Masarykem před onou nešťastnou událostí setkali. Tvrdil, že Masaryka v tak zbědovaném psychickém stavu, v jakém byl bezprostředně před smrtí, ještě nikdy neviděl. Vezmeme-li v potaz, že Masarykova rodina byla zatížena psychickými problémy, nelze vyloučit, že Jan Masaryk ukončil svůj život sám. Je rovněž zřejmé, že komunisté a státní bezpečnost měli na Masaryka kompromitující materiály, kterých využili.
Komunisté dokonce měli zájem na tom, aby byl v jejich nové vládě, protože by ji tím v očích Západu legitimizoval...
Samozřejmě měli zájem na tom, aby Masaryk ve vládě byl, stejně tak měli zájem na tom, aby v ní byl Ludvík Svoboda. To, k čemu v únoru roku 1948 došlo, byl dokonale připravený převrat. Když ale mluvíme o legitimitě nebo o jejím zdání, můžeme zmínit okolnosti návštěvy představitelů amerického krajanského Sokola v tehdejším Československu. Šlo o naše krajany, kteří byli přijati Gottwaldem a Vladimírem Clementisem (Masarykův nástupce ve funkci ministra zahraničí - pozn.). Bylo jim ukazováno, jakým demokratickým způsobem proběhly v Československu mocenské změny. Dokonce byli pozváni na všesokolský slet v roce 1948. Členové delegace po návratu do USA šířili v krajanských novinách informace o tom, že v Československu došlo k mocenským změnám legálně a demokratickou cestou a tudíž nelze mluvit o nějakém totalitním režimu. Tento pohled se změnil po odsouzení a popravě generála Heliodora Píky v červnu 1949 a po následné popravě Milady Horákové v roce 1950.
Je znám Gottwaldův projev "Právě jsem se vrátil z Hradu...". My jsme se na toto téma už spolu bavili a Vy jste zmínil, že když Gottwald šel za Edvardem Benešem na Pražský hrad, přinesl mu bianco šek, tedy podpisy nadpoloviční většiny poslanců Národního shromáždění. Můžete mi k tomu, prosím, říci něco bližšího?
V momentě, kdy nekomunističtí ministři podali demisi, svolal Gottwald skupinu komunistických poslanců, které jsem nazval "styční důstojníci", k ostatním poslancům. Patřili mezi ně například Alexej Čepička nebo Antonín Gregor. Jejich úkolem bylo přesvědčovat poslance ostatních politických stran, aby podpořili Gottwaldovu zrekonstruovanou vládu. Gottwald vydal úkol, aby mu do doby, než pojede na Pražský hrad 25. února, dodali seznam poslanců, kteří budou v Národním shromáždění pro jeho novou vládu hlasovat. Pokud by Beneš namítal, že nová vláda nedostane důvěru parlamentu a že se situace pouze vyhrotí, měl Gottwald tento seznam připraven. Pátral jsem po něm mnoho let, ale najít se mi ho nepodařilo. Když jsem ale studoval, jak působil Akční výbor parlamentní Národní fronty, který dělal čistky v Ústavodárném národním shromáždění, bylo zřejmé, kteří poslanci z řad národních socialistů, lidovců a slovenských demokratů byli na onom seznamu. Také s nimi podle toho bylo zacházeno. Ti, kteří byli proti nové Gottwaldově vládě, nemohli dále v parlamentu působit. Asi 200 poslancům bylo posláno prohlášení, že se mohou přihlásit k obrozené Národní frontě. A pak tu byla část poslanců, kteří toto prohlášení neobdrželi, někteří z nich posléze odešli do emigrace. Ve výsledku pak pro novou vládu začátkem března 1948 hlasovalo 207 poslanců.
Přitom je také docela zajímavé, že v této době vedl sociální demokracii Bohumil Laušman, který spíše náležel k pravicovému křídlu uvnitř své strany...
Je to zajímavé, protože sociální demokraté s komunisty měli v tehdejším národním shromáždění 151 poslanců (93 KSČ, 21 KSS a 37 ČSSD), tedy nadpoloviční většinu. Ale je naprosto jasné, že 8 nebo 10 poslanců sociální demokracie by pro novou Gottwaldovu vládu nehlasovalo, ať už to byl již zmíněný Bohumil Laušman, Václav Majer nebo František Tymeš. Bez podpory poslanců z jiných nekomunistických stran by nová vláda důvěru určitě nezískala.
Vraťme se ještě k Edvardu Benešovi. Dalo by se říci, že svým počínáním v únoru roku 1948 de facto zabránil krveprolití?
Podle mého názoru by v té době k žádnému krveprolití nedošlo. Celá republika a především důležitá místa byla během několika hodin ještě před 20. únorem 1948 obsazena bezpečnostními a policejními složkami a pohotovostními pluky. V podstatě všechny klíčové body po celé republice byly v rukou bezpečnostních složek. Na plánu, který byl připraven už v listopadu roku 1947, se podíleli lidé, kteří v dobách předmnichovské republiky působili jako zpravodajští důstojníci. Většinou šlo dokonce o absolventy Vysoké školy válečné (např. plukovník Janda, šéf bezpečnostního odboru ministerstva vnitra). Tito lidé měli zkušenosti z přípravy opatření na obranu státu během mnichovské krize. V únoru roku 1948 byly tyto zkušenosti využity ve prospěch komunistické strany. Komunisté měli v rukou Sbor národní bezpečnosti, Obranné zpravodajství i Státní bezpečnost. Neměli sice v rukou třeba kriminální službu, ale tu eliminovali velmi jednoduše. Dne 20. února 1948 byl vydán rozkaz pro všechny příslušníky těchto složek, aby se dostavili okamžitě na pracoviště. Odtud už nebyli puštěni a dostali rozkazy k plnění konkrétních úkolů. Když příslušník vojensky organizované složky dostane rozkaz, nedovolí si jej nesplnit bez hrozby přísné sankce. Všichni podepsali dokument, jehož prostřednictvím přísahali věrnost vládě Klementa Gottwalda.
Edvard Beneš setrval v prezidentském úřadu ještě několik dalších měsíců po únorovém převratu. Co všechno ho k tomuto rozhodnutí vedlo?
Edvard Beneš byl rozhodnutý abdikovat. Po 25. únoru 1948 ho navštívili generálové Antonín Hasal, Ludvík Svoboda a Karel Klapálek (všichni bývalí legionáři) a žádali jej, aby funkci neopouštěl, protože věděli (zejména pak Svoboda), že komunisté chystají perzekuce a uvěznění 15 generálů a mnoha dalších politicky významných osobností. Argumentovali tím, že pokud opustí prezidentskou funkci, budou zahájeny masové represálie za strany komunistů. Beneš následně jednal s Gottwaldem. Bedřich Reicin a Jaroslav Procházka, kteří měli seznam oněch generálů připravený, dostali rozkaz, že nikoho zatknout nesmí. To byl tedy výsledek Benešovy intervence. Reicinovi bylo také nařízeno, že generál Hasal, který působil ve Vojenské kanceláři prezidenta republiky, musí ve své funkci setrvat, dokud bude Beneš prezidentem. Hasal byl členem Armádního poradního sboru a měl přístup na všechna jeho jednání. Prezidentu republiky předával informace o obsahu jednání Armádního poradního sboru, který projednával změny na důležitých místech v armádě a o propuštění podle komunistů reakčních generálů a důstojníků. To se Bedřichu Reicinovi a Jaroslavu Procházkovi samozřejmě nelíbilo.
Jak je možné, že tolik lidí dodnes zastává názor, že únorový převrat byl Benešovým selháním, když Beneš se vlastně snažil zmírnit jeho dopady?
To je důsledek nedostatku informací o tehdejší době. Dnes už víme, co se dělo v zákulisí a že byl Beneš izolován na Pražském hradě. Někteří mu vyčítají, že nevystoupil v rozhlase, ale pravda je taková, že Beneš v rozhlase vystoupit nemohl, protože by se tam ani nedostal. Takže onen názor je buď důsledkem naprostého nedostatku informací, nebo důsledkem určité ideologické zaslepenosti, neochoty přijmout některá fakta.
Kdysi jsem napsal o Edvardu Benešovi článek s podtitulem Tragédie korunního prince. Je opravdu neuvěřitelné, že když byl v prezidentském úřadu, zastihly ho dvě události, vůči nimž byl zcela bezbranný. Jednak to byla mnichovská krize v roce 1938, jednak únorový převrat o deset let později...
Řekl bych, že šlo o dvě podobné situace, kdy byl Beneš ponechán jako "nahý v trní". V roce 1938 nechali Beneše jako "nahého v trní" spojenci, zejména Britové a Francouzi, kteří se obávali možného konfliktu s Německem. V únoru roku 1948 ho nechali jako "nahého v trní" představitelé nekomunistických stran, kteří už chybami, které dělali od roku 1945, přispívali k tomu, že se celá situace vyvíjela takovým způsobem. Ani v jednom případě nemohl Beneš učinit rozhodnutí, které by něco zvrátilo.
Jak reagovali na události února roku1948 naši krajané v zahraničí?
Naši krajané v zahraničí na ně reagovali dvojím způsobem, což je velmi zajímavé. Docházelo k velkým sporům. Když zemřel Jan Masaryk, část našich krajanů začala vybírat finanční prostředky na podporu boje proti komunistům. Druhá část se naopak postavila na jejich stranu, což byl důsledek znalosti informací, které do Spojených států přivezli již zmínění Sokolové. Situace byla velmi vyhrocená, jedni spílali druhým. Až poté, co byli popraveni generál Heliodor Píka a Milada Horáková, došlo k opětovnému sjednocení krajanského hnutí. A do toho samozřejmě přicházeli první exulanti.
Které skutečnosti vztahující se k událostem únorových dní roku 1948 jsou dnes podle Vás nejvíce opomíjeny?
Faktografie kolem února 1948 je známá, méně známé už je ale jeho zákulisí. Málo je například známa podrobná příprava bezpečnostních složek k zásahu, pokud by se situace nevyvíjela podle představ komunistů. V Praze byly připraveny pohotovostní pluky Národní bezpečnosti. Dnes už máme k dispozici informace o tom, kde a v jakých počtech tam působily. Málo známá je skutečnost, že demise nekomunistických ministrů byla podána 20. února, ale nařízení ministra vnitra k použití pohotovostních pluků byla aktivována již 17. února. Byla připravena dvě hesla. Signál Alfa, což znamenalo připravit se k okamžitému přesunu do Prahy, Brna a Bratislavy, a signál Alfa Praha, což znamenalo okamžitě vyrazit do Prahy. Máme také k dispozici korespondenci mezi ministerstvem vnitra a všemi bezpečnostními složkami. Zásah pohotovostních pluků v Praze nebyla vůbec jednoduchá záležitost, muselo být pro ně zabezpečeno ubytování a další věci s tím související. Vše bylo zkrátka připraveno s obdivuhodnou precizností do nejmenších detailů.
Pane profesore, děkuji Vám za rozhovor a těším se na další!
Foto: Plán rozmístění příslušníků SNB k zajištění Václavského náměstí 25. února 1948. ABS, f. 305, sign. 305-365-1