Profesor František Hanzlík: Svoboda byl voják a vlastenec, ale rozhodně ne politik

Profesor František Hanzlík (*1954) je renomovaným historikem působícím na Univerzitě obrany v Brně. Je autorem řady úspěšných publikací (např. Soumrak demokracie, Případ kpt. Adolf Püchler či Bez milosti a slitování) a podílel se také na vzniku mnoha filmových dokumentů (např. Tajné akce StB, Člověk a moc či Toman). Spolupráci s panem profesorem Hanzlíkem považuji za velkou čest i za jeden z největších úspěchů své publikační činnosti. Tématem našeho již pátého rozhovoru (předchozí byly publikovány na webu Literárních novin) je život a odkaz Ludvíka Svobody, československého generála a prezidenta, od jehož smrti právě uplynulo 40 let.
Cesty osudu bývají opravdu klikaté. Ludvík Svoboda původně vystudoval Zemskou zemědělskou školu. Co ho nakonec přivedlo k rozhodnutí stát se vojákem z povolání?
K rozhodnutí stát se vojákem z povolání ho vedly zřejmě zážitky a kamarádství se spolubojovníky z období první světové války. Nejdříve nastoupil do rakousko-uherské armády, poté přešel dobrovolně na ruskou stranu. Když se začaly formovat naše legie v Rusku, přihlásil se jako dobrovolník. Tam působil až do konce války. Zažil boje, kterými legie prošly. Bojoval u Zborova a prošel i sibiřskou anabází. První světovou válku skončil v hodnosti kapitána - a to v poměrně mladém věku, protože se narodil v roce 1895. Po válce demobilizoval. V roce 1921 došlo v Maďarsku k pokusu o převrat a naše armáda mobilizovala. Do armády byl povolán i Ludvík Svoboda. Právě tehdy ho přátelé přesvědčili, aby v armádě zůstal. To byl začátek Svobodovy vojenské kariéry.
Byl Ludvík Svoboda - stejně jako Tomáš Garrigue Masaryk nebo Edvard Beneš - příznivcem myšlenky samostatného československého státu?
Naprosto jednoznačně byl příznivcem myšlenky samostatného československého státu. Prokázal to už tím, že vstoupil jako dobrovolník do ruských legií, jako příslušník pluku Jana Žižky z Trocnova. Již samotné názvy pluků v ruských legiích vyjadřovaly husitské tradice a myšlenku vytvoření samostatného československého státu. Svoboda byl příznivcem Tomáše Garrigua Masaryka a Edvarda Beneše a loajálním důstojníkem předmnichovské republiky.
Kde zastihly Ludvíka Svobodu události mnichovské krize?
Události mnichovské krize zastihly Ludvíka Svobodu v Kroměříži, kde vykonával funkci velitele praporu. Jeho předchozí vojenská služba jej zavedla na Podkarpatskou Rus. Tam působil nejprve ve funkci velitele kulometné roty a posléze ve funkci velitele praporu. Svojí vlastní pílí se naučil maďarsky a dokonce složil státní zkoušku z maďarského jazyka na Bratislavské univerzitě. Od roku 1931 do roku 1934 působil na Vojenské akademii v Hranicích, kde maďarský jazyk vyučoval. Poté byl povýšen do hodnosti podplukovníka a působil v Kroměříži. Shodou okolností u pluku, který nesl jméno Jana Žižky z Trocnova.
Schvaloval Ludvík Svoboda postup Edvarda Beneše během mnichovské krize?
Je otázkou, zda schvaloval postup Beneše během mnichovské krize. S jeho hodnocením Beneše jsem se ani při studiu mnoha dokumentů z té doby nesetkal. Každopádně ale byl jednoznačným zastáncem obrany republiky v době Mnichova. Prokázal to i svým postojem. Byl velitelem záložního praporu v době mobilizace. Když byl prapor postaven, požádal, aby byl vyslán do pohraničí a mohl bránit republiku. Svoboda byl nejen zastáncem vojenské obrany republiky, ale tento postoj prokázal i prakticky.
Po obsazení zbytku Československa odešla většina našich vojáků na Západ, zejména do Francie a Velké Británie, Ludvík Svoboda ale zůstal na Východě. Co ho k tomuto rozhodnutí vedlo?
Nejprve k té "většině vojáků", kteří odešli na Západ. Naše armáda měla ke dni 15. března 1939 téměř 15 000 důstojníků z povolání. Do zahraničí jich odešlo necelých 500. Takže se jednalo o poměrně malou část. Většinou odcházeli letci, ale většina z nich nebyla vojáky z povolání. V té době běžně tvořili létající personál poddůstojníci v hodnosti desátníků či četařů. Takže vojáků z povolání odešlo necelých 500. A ve věku Svobody (44 let), pokud to už nebyli generálové a důstojníci vysokých hodností, jich odešlo velmi málo. Svoboda byl spíše výjimkou. Když přišel v červnu 1939 do Polska, byl věkem nejstarší a hodností nejvyšší. Byli tam maximálně poručíci nebo nadporučíci. Již tehdy se ujala jeho přezdívka, která se s ním táhla až do konce života: Starý pán. A proč nešel Svoboda na Západ jako většina ostatních? To bylo dáno situací, která nastala, když velel polskému legionu a Polsko bylo přepadeno Německem a také Sovětským svazem. Legion se přesunoval na Východ, protože ustupoval před frontou. Původně směřoval do Rumunska, poté na Střední východ a nakonec na Západ. Když pak sovětská armáda zahájila postup na Západ, padla Svobodova skupina do jejího zajetí. Svoboda měl dokonce tehdy prohlásit, že kdyby chtěl někdo utéct do Sovětského svazu, tak ho osobně zastřelí. Jeho původní představa tedy byla, že půjdou na Střední východ a posléze na Západ.
Nedávno jsem se setkal s názorem, že si Ludvík Svoboda velmi dobře rozuměl s Klementem Gottwaldem, když oba pobývali během druhé světové války v Sovětském svazu. To ale asi není úplně pravda...
Ona to asi pravda je. Svoboda a Gottwald se dobře znali, dokonce spolu hrávali karty. Četl jsem výpovědi Svobody z poválečné doby, z roku 1956. Když Bedřich Reicin navrhoval po únoru 1948 ustanovení vysokých funkcionářů, řekl Svobodovi, že je to schváleno a že o tom Gottwald ví. Svoboda hned zavolal Gottwaldovi a ten mu to potvrdil. Takže Svoboda s Gottwaldem běžně komunikoval i v době, kdy byl ministrem národní obrany. Vztahy mezi Svobodou a Gottwaldem nebyly špatné a podle mého názoru tomu tak bylo i z toho důvodu, že komunisté Svobodu v určitých chvílích potřebovali využít k dosažení svých cílů. V roce 1945, kdy se stal ministrem obrany, v roce 1946 po volbách a následně v únoru roku 1948.
Já jsem tuto domněnku vyvodil i ze skutečnosti, že Ludvík Svoboda měl určité problémy během doby, kdy budoval vojenskou jednotku v Buzuluku...
Pokud se týká jeho působení v Buzuluku, tak tam byla situace trochu jiná. Ve skupině, která odešla na Východ, působily z hlediska politických názorů různé směry. Byli tam takzvaní Hvězdáři - komunisté, kteří dokonce tvrdili, že nebudou bojovat za obnovu "prohnilé kapitalistické republiky". Byla tam skupina loajálních důstojníků z doby předmnichovské (Ladislav Bedřich, Bohumír Lomský, Vladimír Janko) a byli tam i představitelé různých politických stran, které za první republiky v Československu fungovaly. V Buzuluku, který se nacházel na sovětském území, se komunisté snažili prosazovat věci, jež byly v armádě za první republiky naprosto nemyslitelné. Ať už to byla volba velitelů, nebo zavádění systému politických pracovníků. Svoboda se snažil nějakým způsobem tyto tendence eliminovat a vytvořit bojeschopnou jednotku, která by nebyla rozvracena vnitřními spory. Během této snahy se setkával s odporem ze strany komunistů. Do Buzuluku byl počátkem roku 1942 vyslán Jaroslav Procházka (v Sovětském svazu působil od roku 1930 a měl dokonce sovětské občanství), který spolupracoval s tajnými sovětskými službami a informoval sovětské vedení o každém Svobodově kroku. Svobodu hlídali během jeho působení v Buzuluku i řadoví komunisté, kteří donášeli informace Reicinovi, Reicin pak Procházkovi a Procházka posílal každý měsíc do Moskvy rusky psaná hlášení (která někdy měla i 40 stran), v nichž si na Svobodu stěžoval. V momentě, kdy se Svoboda snažil udržet formující se vojenskou jednotku v použitelném stavu, mu bylo dáváno najevo, že buď bude plnit to, co žádá Moskva, nebo žádná jednotka nebude. Kromě Procházky působil v Buzuluku ještě pověstný major NKVD Petr Ivanovič Kambulov, který celou jednotku doprovázel z Buzuluku až do Prahy. A jedním z jeho úkolů rovněž bylo, aby sledoval Svobodu a jeho jednání.
Ludvík Svoboda bývá někdy prezentován jako hrdina od Sokolova a Dukly. Jak hodnotíte jeho působení za druhé světové války?
Za druhé světové války byl Svoboda velitelem. Když vezmeme Sokolovo (měl jsem možnost mluvit s pamětníky, kteří už dnes nežijí), tam nebyl nikdo, kdo se již někdy účastnil přímých bojů. Bylo tam sice pár interbrigadistů, kteří přišli ze Španělska, ale ani naši důstojníci neměli bojové zkušenosti. Jedinou výjimkou byl právě Svoboda, který skončil I. světovou válku v hodnosti kapitána a velel praporu v boji. Mnohdy bývá Svoboda podceňován, ale na rozdíl od jiných velitelů měl zkušenosti přímo z boje. Faktem je, že Sokolovo představovalo určitý zlom, protože v momentě, kdy se začala formovat brigáda (což bylo v dubnu roku 1943) a londýnské ministerstvo obrany a prezident Edvard Beneš se snažili do jejího čela prosadit generála Jana Kratochvíla, komunisté změnili svůj postoj ke Svobodovi. Stáli na stanovisku, ať brigádě velí raději on, protože už je nějakým způsobem "v obraze", než exponent Londýna a prezidenta Beneše. Když se spory o velitele brigády vyostřily, našlo sovětské velení řešení výhodné pro ně a pro komunisty. Kratochvíl byl jmenován velitelem všech československých jednotek na území SSSR a Ludvík Svoboda se stal velitelem brigády. Takže Svoboda spolurozhodoval o tom, jakou struktura brigáda bude mít. Vedle brigády byl v SSSR již jen záložní pluk, který zatím zůstal v Buzuluku. Kratochvíl byl formálně velitelem všech našich jednotek v Sovětském svazu, ale na bojové jednotky neměl žádný vliv. Když v létě 1944 vznikal armádní sbor, tak už se žádného kompromisu dosáhnout nepodařilo. Velitelem sboru se stal Jan Kratochvíl a Ludvík Svoboda se stal velitelem první brigády. Co se týče Dukly, tak kolem ní existuje velké množství diskuzí. Podstatné ale je, že původně ke Karpatsko-dukelské operaci vůbec dojít nemělo. Byla důsledkem změny plánu. Sovětská armáda chtěla přes Polsko udeřit na Berlín a vůbec se nepředpokládalo, že by se bojovalo na Slovensku. Jižním směrem směřoval úder přes Maďarsko na Balkán a do Rakouska. Sovětské velení ale změnilo plány v důsledku povstání na Slovensku. Navíc se původní plán nepodařilo realizovat, protože se Němcům podařilo odzbrojit dvě slovenské divize, které měly otevřít Dukelský průsmyk postupujícím sovětským a československým jednotkám. Tím se sovětská armáda včetně našeho armádního sboru dostala do situace, ve které nikdy nebyla (na Východě žádné horské terény nebyly), navíc narazila na tvrdý německý odpor. Boje u Dukly byly nesmírně krvavé a došlo k obrovským ztrátám. Na začátku operace byl vyměněn velitel sboru, generál Kratochvíl, byť za počáteční neúspěch a velké ztráty ještě před zahájením operace nenesl vinu pouze on. Došlo k tomu bez souhlasu exilové vlády a ministra národní obrany. Velitelem sboru byl jmenován Ludvík Svoboda. Názory na působení Svobody během Karpatsko-dukelské operace se dodnes různí, ale pravdou je, že Svoboda tehdy neměl příliš mnoho možností. Když dostal rozkaz jako velitel sboru, musel jej splnit. Situace byla velmi složitá, takže vinit pouze Svobodu za ztráty na Dukle by nebylo úplně spravedlivé.
Jaký byl osud Svobodovy rodiny za druhé světové války?
Osud Svobodovy rodiny za druhé světové války byl do značné míry tragický. Svobodova rodina se musela schovávat u známých na Kroměřížsku. Válku přežila žena Irena a dcera Zoe. Syn Miroslav byl zatčen gestapem a zahynul v koncentračním táboře. Svobodova rodina se zapojila do odboje a byla v kontaktu také s parašutisty, kteří byli na české území posíláni ze Sovětského svazu.
Jaká byla role Ludvíka Svobody během únorového převratu v roce 1948 a bezprostředně po něm?
Během únorového převratu byla Svobodova role velmi zajímavá. Řada autorů a novinářů odsuzuje Svobodu za to, že zůstal "věrný" komunistům a vystoupil na jednání akčního výboru 25. února 1948. Z dokumentů a výpovědí Bedřicha Reicina a dalších komunistů, kteří celý převrat organizovali, vyplývá, že měli se Svobodou velké potíže. Ještě před únorovými událostmi měli Reicin a Procházka vypracovaný seznam šestnácti (někde se uvádí číslo 25) generálů, kteří měli být okamžitě zatčeni (byl mezi nimi např. generál Alois Liška). Jakmile se to Svoboda dozvěděl, navštívil s generálem Karlem Klapálkem prezidenta Beneše. Coby účastníci prvního odboje a bývalí legionáři žádali Svoboda a Klapálek Beneše, aby nějakým způsobem zasáhl. Benešovi se podařilo prostřednictvím Gottwalda jejich zatčení zabránit. Rudolf Slánský, který měl armádu "kádrově" na starosti, dal Reicinovi (kterému se to samozřejmě nelíbilo) příkaz, aby k zatčení nedošlo. Když pak bylo těchto 16 generálů a společně s nimi dalších 9 propuštěno, žádal Svoboda, aby byla utvořena zvláštní komise, která by zajistila jejich uplatnění v civilním životě. Když byl pak Svoboda požádán, aby vystoupil na akčním výboru, prohlásil, že tam nepůjde, pokud tam nepůjdou i ostatní generálové. Nakonec se ho ale podařilo přesvědčit - a společně s ním také Klapálka. Klapálek se před jednáním akčního výboru rozčílil a prohlásil, že politici vždy využijí vojáků, když se dostanou do úzkých. Svoboda si vymínil, že bude mít projev a že mu do tohoto projevu nebude nikdo zasahovat. Během něj pak komunisty rozčílil, když na závěr prohlásil, že armáda zůstane věrná vrchnímu veliteli, tedy prezidentu Benešovi. Komunisté však měli problémy se Svobodou i poté, třeba když dělali čistky v armádě. Svoboda se jim snažil zabránit. Když měly postihnout vysokého důstojníka (generála nebo starého důstojníka), označil ho Svoboda za nepostradatelného odborníka, kterého armáda nutně potřebuje. Když měly postihnout mladého důstojníka, argumentoval tím, že ještě může být "převychován". Reicin a Procházka měli se Svobodou "problémy" při jednání Armádního poradního sboru, kde navrhovali odstranění důstojníků z armády. Později už na to ale šli jinak - buď vykonstruovali nějaká obvinění, nebo vymysleli něco jiného. Za těchto situací už ale byl Svoboda bezmocný. Když mu předložili důkazy, že někdo vyvíjí protistátní činnost, neměl Svoboda žádnou možnost si to ověřit. To se stalo i v roce 1949, kdy došlo k zatýkání důstojníků - a stejné to bylo v případě generála Heliodora Píky. Reicin předkládal Svobodovi důkazy o údajné vlastizrádné činnosti, a byť Svoboda těmto důkazům nevěřil, neměl možnost si předkládané argumenty ověřit. Mylně však ještě věřil tomu, že existuje nezávislá a spravedlivá justice. A tehdy se zrodil i mýtus, že Svoboda odmítl podepsat milost pro generála Heliodora Píku. Ten dokument, ve kterém je uvedeno, že Svoboda neshledal důvody pro udělení milosti, je ze srpna roku 1948, zatímco soudní proces s Píkou probíhal až v lednu roku 1949. Navíc není Svobodou podepsán! Sám Svoboda později vysvětloval, že neměl žádnou šanci posoudit, co je pravda a co ne. Věřil, že během soudu se musí nutně prokázat Píkova nevina. Dokonce v té době napsal o něm kladné vyjádření. Je také známo, že když Píkova rodina podala žádost o milost, intervenoval Svoboda u Gottwalda v Píkův prospěch.
Jaký byl vztah Ludvíka Svobody k Edvardu Benešovi?
Svobodův vztah k Edvardu Benešovi byl veskrze pozitivní. Svoboda Beneše ctil jako vrchního velitele, ostatně i v roce 1948 bylo Svobodovi zazlíváno, že byl "masarykovec" a obdivovatel Beneše. Všechny tyto věci šly však stranou v momentě, kdy komunisté Svobodu potřebovali. V roce 1945 se komunisté snažili postavit Svobodu proti ostatním generálům předmnichovské republiky (a snažili se o to vlastně už během II. světové války), kteří měli vysoké školy válečné a válečné zkušenosti. Svoboda byl jedním z mála generálů, kteří neměli vojenské vzdělání. Neměl ani vojenskou akademii, měl pouze důstojnickou školu v legiích. A komunisté mu důrazně připomínali, že bez jejich podpory nemá šanci vykonávat nějakou významnou funkci v armádě. Tím dávali Svobodovi jasně najevo, že buď bude dělat to, co oni potřebují, nebo v tehdejší konkurenci zkrátka neobstojí. Takže dokud komunisté Svobodu potřebovali, nechávali ho působit v nějaké funkci, ale už po roce 1945 na něj shromažďovali kompromitující materiály. Svoboda se snažil zachovat armádu nestrannou (byť košický program umožňoval, že vojáci mohou být členy politických stran), zatímco Reicin a Procházka se snažili vliv komunistů v armádě prosazovat všemi možnými způsoby. Procházka si stěžoval Klementu Gottwaldovi na Svobodu už v roce 1947. Podle něj bránil komunistům, aby mohli prosazovat své zájmy. Procházka dokonce v dopise Gottwaldovi hrozil odchodem z funkce náčelníka Hlavní správy výchovy a osvěty, kterou tehdy zastával. Po únoru 1948 se snažili Svobodu odstranit z funkce. Reicin se stal náměstkem ministra obrany pro věci kádrové a časem byl dokonce povýšen na divizního generála. Předpokládalo se, že Reicin se stane ministrem obrany a Procházka náčelníkem generálního štábu. Dopadlo to tak, že jejich finální dopis proti Svobodovi v polovině dubna 1950 významně přispěl k jeho odvolání z funkce ministra národní obrany. Je nepochybné, že se dopis dostal do Moskvy, neboť Reicin i Procházka byli spolupracovníky sovětských tajných služeb. V té době měli být do naší armády vysláni sovětští vojenští poradci. Z Moskvy přišla odpověď, že Sovětský svaz nevyšle do naší armády své poradce, protože se nemohou dělit o sovětská vojenská tajemství se Svobodou, který nepožívá jejich důvěry. To byl ten moment, který definitivně rozhodl o odvolání generála Svobody z funkce ministra národní obrany. Bedřich Reicin, který byl přesvědčen, že on bude novým ministrem národní obrany, zažil šok, neboť se o jmenování Alexeje Čepičky novým ministrem dověděl z rozhlasu, byť v té době vykonával funkci náměstka ministra pro kádrovou práci. Čepička, který byl jednou poslán do Moskvy místo Gottwalda na jednání se Stalinem, se Stalinovi velmi zalíbil a nakonec se stal ministrem na jeho přímý pokyn. To byl také začátek neblahého Reicinova konce.
Svoboda byl pak nějakou dobu i vězněn...
Svoboda byl vězněn jen chvíli, dva nebo tři měsíce. Bylo to v době politického procesu s Rudolfem Slánským a spol., který byl vykonstruován a zinscenován. Tehdy byl i Slánský instruován, že během procesu nesmí zaznít Svobodovo jméno. Ono se tam ale na chvíli objevilo, a tak byl vydán příkaz k zajištění Svobody. Během svého věznění pak Svoboda psal vlastní životopis a zodpovídal otázky, které mu byly doručeny. Tyto otázky se týkaly nejen válečného, ale také předválečného období. Týkaly se ale i období poválečného. Samozřejmě, když se někdo tehdy ocitl ve vězení a věděl, jaká je jeho situace, snažil se odpovídat tak, aby mu to bylo ku prospěchu, než aby si sypal popel na hlavu. Po nějaké době byl Svoboda propuštěn - na rozdíl od jiných generálů. Z armády byl nicméně odstraněn. Působil v Hroznatíně jako účetní. Tento stav trval do doby, kdy na sjezd komunistické strany přijel Nikita Chruščov. Ten se sháněl po spolubojovnících z dob druhé světové války. To byl zase začátek konce politického působení Čepičky. Čepička dostal od Chruščova přikázáno, že Svoboda se musí vrátit do armády a musí dostat nějakou důstojnou funkci - a také že musí být zvolen do ústředního výboru komunistické strany. Když zasedlo užší vedení komunistické strany, souhlasilo, že bude Svoboda přijat zpět do armády. Do ústředního výboru komunistické strany byl však zvolen jiný Svoboda. Chruščov byl ale důsledný. Velice se rozhněval na Čepičku, že nesplnil jeho pokyn. Podle výpovědi Čepičky z roku 1969 se tím dostal do nemilosti u Chruščova a konec jeho hvězdné kariéry byl jen otázkou času. Chruščov nedokázal pochopit, jak si může někdo dovolit nesplnit úkol, který osobně vydal. To byl tedy jeden z důvodů, které vedly k odstranění Čepičky. Svoboda se pak stal náčelníkem Vojenské akademie Klementa Gottwalda v Praze a později pracoval ve Vojenském historickém ústavu.
A zasloužil se o rehabilitaci generála Píky...
Jednoznačně se zasloužil o rehabilitaci generála Píky! Několikrát jsem měl možnost mluvit s Milanem Píkou, synem generála Píky. Ten si za tuto věc Svobody nesmírně vážil. Již v roce 1966, kdy ještě Svoboda nebyl prezidentem, se na něj Milan Píka obrátil s dotazem, jaký je jeho názor. Svoboda mu doporučil, aby podal žádost o rehabilitaci. Paní Píkové dokonce pomohl k vdovskému důchodu. Milan Píka žádost o rehabilitaci svého otce podal, ale jsem přesvědčen o tom, že kdyby tehdy nebylo Svobody, tak by generál Píka nakonec rehabilitován nebyl. V archivu jsem totiž našel dokument ze začátku března roku 1968, který byl podepsán zástupcem náčelníka Hlavní politické správy MNO Josefem Širůčkou. V dokumentu bylo uvedeno, že se generál Píka sice nedopustil trestných činů, za něž byl v roce 1949 odsouzen k trestu smrti, ale že byl buržoazním důstojníkem a že svými činy a postoji způsobil škodu komunistické straně, tudíž neexistuje žádný důvod k tomu, aby byl rehabilitován. To bylo de facto závěrečné stanovisko, které se předkládalo ministerstvu národní obrany. V té době se stal Ludvík Svoboda prezidentem. Hned v květnu 1968 napsal kladné stanovisko k jednání generála Píky za druhé světové války i krátce po ní (generál Píka zastupoval po válce Československo na mírové konferenci v Paříži). Kdyby tedy nebylo Ludvíka Svobody, tak k rehabilitaci generála Píky by nejméně do roku 1989 asi nedošlo.
Jak hodnotíte působení Ludvíka Svobody ve funkci prezidenta, zejména pak v oněch osudných letech 1968 a 1969?
Co se týče působení Ludvíka Svobody ve funkci prezidenta, je všeobecně známo, že Svoboda byl voják a vlastenec, ale rozhodně ne politik. Stejně jako byl využit v roce 1945, 1946 i 1948, byl využit i v roce 1968. Podle mého názoru bylo velmi pozitivní, že v momentě kdy se stal prezidentem, měl obrovskou podporu obyvatel. Bez rozdílu! Podle mého názoru nešlo v roce 1968 o žádnou změnu politického systému, jakou jsme zažili po roce 1989. Šlo především o boj uvnitř komunistické strany o klíčové politické funkce. Takže celé pražské jaro a vše, co následovalo, bylo důsledkem střetu uvnitř komunistické strany. Svoboda v době, kdy vykonával funkci prezidenta, byl váženou a uznávanou personou. Pokud jde o události 21. srpna 1968, Svoboda jim zabránit sice nemohl, ale bylo velikým štěstím, že byl tehdy prezidentem, protože byl respektován i v Sovětském svazu. Byl pro Rusy osobností, vůči níž si nemohli dovolit totéž, co si mohli dovolit vůči komukoliv jinému. Koneckonců, v první fázi, kdy přišli za Svobodou Vasil Bilak a spol. se žádostí o ustanovení dělnicko-rolnické vlády, řekl Svoboda: "Já jsem starý člověk, mohu vzít pistoli a mohu si prohnat kulku hlavou a tím to pro mě skončilo. Ale co republika?" Svoboda je tedy v podstatě vyhnal a tím narušil celou koncepci Rusů, která byla připravována. Svoboda bývá také velmi kritizován za jednání v Moskvě o moskevském protokolu. Pokaždé, když se o tom diskutuje, bylo by zajímavé vidět, jak by se zachovali ti, kteří ho nejvíce kritizují, kdyby byli na jeho místě. Je velmi jednoduché kritizovat Svobodu za Duklu, únor 1948 nebo cokoliv dalšího, ale kdyby kdokoliv jiný byl ve Svobodově situaci, nemyslím si, že by výsledek byl jiný. Jediný, kdo nepodepsal moskevský protokol, byl František Kriegel, ale tam to bylo dáno tím, že lidé byli statečnější, pokud neměli rodinu nebo někoho, kdo by pak byl v důsledku toho, co udělali, perzekuován. Stejně tomu bylo i později. Svobodova úloha nicméně byla - bez ohledu na to, jak to všechno dopadlo - do určité míry pozitivní. Jistě, v roce 1969 podepsal tzv. pendrekový zákon, ale tehdy už - přestože byl prezidentem - neměl žádné pravomoci. Poté, co Alexandera Dubčeka vystřídal ve funkci generálního tajemníka komunistické strany Gustáv Husák, už neměl Svoboda vůbec žádný vliv, bylo mu dokonce zakázáno vydat paměti, protože v nich popisoval, co se dělo na Východě během II. světové války, zvláště v období do roku 1942, kdy začalo formování naší jednotky v Buzuluku.
Na mě to celé působí dojmem, že se Ludvík Svoboda nakonec dostal do podobné situace jako Edvard Beneš. Byl sice prezidentem, ale tehdejší události příliš ovlivnit nemohl...
Do určité míry by se to srovnat dalo, dokonce i co se týče zdravotního stavu. Benešův zdravotní stav během února roku 1948 už nebyl dobrý, některá svá rozhodnutí možná učinil i pod jeho vlivem. Ale za únorové události roku 1948 se Benešovi velice křivdí, zejména uvážíme-li, co všechno už dnes víme. Beneš byl proti tomu, co se dělo, zcela bezmocný. Ať už by se rozhodl jakkoliv, výsledek by byl pořád stejný. Možná by to celé působilo trochu jinak navenek. Určitě by ale byly horší následné perzekuce ze strany komunistů. Například: Reicin dostal od Slánského příkaz, že na generála Antonína Hasala, který byl přednostou vojenské kanceláře prezidenta republiky, se nesmí sáhnout, dokud bude Beneš prezidentem. Hasal z titulu své funkce zasedal v Armádním poradním sboru, kde se po únoru 1948 mimo jiné řešilo odstranění generálů a důstojníků z armády. Beneš díky tomu měl informace z první ruky. Procházkovi a Reicinovi velmi vadilo, že Hasal dochází na jednání Armádního poradního sboru, protože ty informace, které potřebovali utajit, se dostaly k Benešovi. Svobodův zdravotní stav na počátku 70. let byl takový, že už svou funkci nemohl vykonávat, nevystupoval ani v televizi. Protože odmítal ze své funkce odstoupit, byl dokonce přijat zvláštní zákon, jímž se zrušil zákon jiný, zákon o tom, že bude Svoboda prezidentem doživotně. A tak byl v roce 1975 vystřídán Gustávem Husákem.
V poslední době jsme svědky různých interpretací dějin. Jak by dnes měl být podle Vás Ludvík Svoboda hodnocen?
Já vnímám Ludvíka Svobodu pozitivně, jako osobnost, která se v různých dobách dostala do složité životní situace. Žádný člověk neudělal za svůj život všechno dobře. Když to vezmeme i z pohledu vojenské historie, tak Svoboda bojoval jako legionář, stál nekompromisně na pozici obrany republiky v době Mnichova, odešel do zahraničí a bojoval za druhé světové války. Ani po roce 1945 neudělal nic, kvůli čemu by měl být vnímán zcela negativně. Jako problém vidím to, že dosud nebyl zhodnocen objektivně, protože kdokoliv zatím Svobodu hodnotil, vždy tam byl přítomen především subjektivní pohled. U Ludvíka Svobody je zajímavé, že existuje skupina lidí, kteří jej nekriticky obdivují, a skupina lidí, kteří ho vnímají jen negativně, dokonce ho nenávidí. Nic není ani černé, ani bílé. A týká se to i Ludvíka Svobody.
Pane profesore, moc Vám děkuji za rozhovor a těším se na další spolupráci!