Profesor František Hanzlík: Klement Gottwald byl Stalinovou loutkou dlouhá léta
Dnes je to přesně sedmdesát let, co zemřel náš první komunistický prezident Klement Gottwald (1896–1953). Za jeho neslavné éry byl v Československu nastolen totalitní režim, který přetrval až do roku 1989. Gottwald byl také prezidentem, který podepsal nejvíce rozsudků smrti. V čem se odlišoval od dalších významných představitelů Komunistické strany Československa? Byl opravdu jen loutkou sovětského diktátora Josifa Stalina? Jaký byl jeho vztah k Edvardu Benešovi? A nakolik velkou změnu znamenalo pro naši zemi zvolení jeho nástupce Antonína Zápotockého (1884–1957)? Nejen na toto jsem se zeptal pana profesora Františka Hanzlíka, renomovaného historika Univerzity obrany v Brně, s nímž mám tu čest již několik let spolupracovat.
Klement Gottwald se narodil jako nemanželský syn chudým rodičům. Nikdy neměl skutečný domov a nedostalo se mu lepšího vzdělání. Na druhou stranu pobýval po nějaký čas ve Vídni a jako samouk načerpal mnoho užitečných znalostí (např. ovládal plynně několik cizích jazyků). Jak je možné, že se z člověka, který toho tolik zažil a prokázal pozoruhodnou osobní odvahu, nakonec stal hrobař ideálů první republiky a Stalinův oddaný sluha?
Myslím si, že na životních osudech Klementa Gottwalda není oproti dalším významným představitelům komunistické strany zase tolik výjimečného, protože všichni, kdo v jejím čele během meziválečného období působili, otevřeně usilovali o likvidaci demokratické Československé republiky. V tomto smyslu ostatně vystoupil i sám Gottwald na V. sjezdu KSČ, kdy hrozil buržoazii, že jí zakroutí krkem podobně, jako to udělali bolševici v Rusku. Výjimkou bylo období druhé poloviny 30. let, kdy po nástupu Adolfa Hitlera k moci bylo Československo existenčně ohrožováno nacistickým Německem. Ani v té době se však komunisté nevzdali konečného cíle, tedy uskutečnění socialistické revoluce a zřízení diktatury proletariátu. Po druhé světové válce pro to vznikly příznivé podmínky. Proto se Gottwald stal v únoru roku 1948 hrobařem všech ideálů předmnichovské republiky, byť veřejně deklaroval něco jiného. Je třeba si uvědomit, že Komunistická strana Československa, která vznikla v roce 1921, se stala součástí Třetí komunistické internacionály, jejíž vedení sídlilo v Moskvě. Každá strana, která se chtěla nazývat "komunistickou", musela splnit 21 podmínek, které vypracoval V. I. Lenin. Mezi nimi bylo také úsilí o socialistickou revoluci a nastolení diktatury proletariátu a podřízení se vedení Třetí komunistické internacionály. Proto byla KSČ až do roku 1943 podřízena Exekutivě komunistické internacionály v Moskvě a plnila její pokyny. Poté už bylo podřízení Sovětskému svazu bráno téměř jako samozřejmost.
Podle jedné legendy se Klement Gottwald a Ludvík Svoboda mohli střetnout v bitvě u Zborova, přičemž každý z nich bojoval na jiné straně. Může na ní být něco pravdivého? Sám jsem se třeba dočetl, že Gottwald v té době zrovna pobýval v nemocnici ve Vídni…
Teoreticky se potkat mohli. Několikrát se tato informace objevila v různých sdělovacích prostředcích, kde bylo řečeno, že u Zborova proti sobě bojovali dva pozdější českoslovenští prezidenti: Ludvík Svoboda jako příslušník československých legií a Klement Gottwald v řadách rakousko-uherské armády. Výzkumy zahrnující toto historické období a Gottwaldovi životopisci ovšem říkají něco trochu jiného. Gottwald sice bojoval v Haliči a na východní frontě, ale podle informací historičky Lenky Bobíkové byl zraněn 1. července 1917 a pobýval v nemocnici v Marmaros-Sighetu, kde setrval až do 14. srpna. Teoreticky se Gottwald a Svoboda potkat mohli, ale zřejmě se tak nestalo.
Do jaké míry byl Gottwald komunistou stalinského typu? On sám přece zpočátku prohlašoval, že chce zachovat živnosti, a projevil zájem připojit se k Marshallovu plánu. A nakolik byl únorový převrat v roce 1948 dílem Moskvy?
Je pravda, že Gottwald nepatřil mezi komunistické fanatiky typu Bedřicha Reicina, Rudolfa Slánského nebo Václava Kopeckého. Byl spíše pragmatickým politikem, který dokázal reálně vyhodnotit situaci a prosadit kompromisní řešení. Ukázalo se to třeba během jednání o košickém vládním programu, ale také v roce 1946, kdy po vyhraných volbách sestavoval vládu. Vždy ale postupoval v rámci limitů, které určovala Moskva. Stalo se tak v případě Marshallova plánu, který naše vláda na nátlak Moskvy nakonec odmítla. Podobné to bylo s představami komunistů o předpokládaném budování socialismu po uchopení moci. Původní představy, které najdeme v materiálu nazvaném O naší československé cestě k socialismu, narazily na tvrdý odpor Moskvy. Gottwald ještě v roce 1948 vyhlašoval, že komunistická strana bude podporovat živnostníky a že žádné kolchozy u nás nebudou. To bylo v přímém rozporu se sovětskými představami o tom, jakým způsobem by u nás měl být socialismus budován. Únorový převrat z roku 1948 byl připravován postupně již od konce války. Na jeho počátku stál už zmíněný košický vládní program. Obsahoval mnohá ustanovení, jejichž realizace znamenala vytváření příznivých podmínek pro definitivní uchopení politické moci komunistickou stranou. Navíc se vedení KSČ rozhodovalo na základě přesných informací od zpravodajských služeb, které mělo ve svých rukou. Ať to bylo Obranné zpravodajství, Státní bezpečnost, Vojenská zpravodajská služba, nebo bezpečnostní referenti národních výborů. Výstižně situaci kolem Marshallova plánu a při vyvolání krize komunisty na počátku roku 1947 charakterizoval Jan Masaryk. Po návratu z Moskvy, kdy Stalin přinutil Gottwalda k odmítnutí Marshallova plánu, prohlásil: "Do Moskvy jsem odlétal jako ministr zahraničí demokratického státu a zpátky jsem se vrátil jako Stalinův pohůnek." Bezprostředně před únorem 1948 se pak vyjádřil v obdobném duchu, když řekl: "Jak chcete zastavit parní válec komunistické strany, který zezadu tlačí sovětský tank?"
Když Jan Masaryk uvažoval tímto způsobem, co jej podle Tebe vedlo k tomu, že po únoru 1948 setrval v Gottwaldově vládě?
Myslím si, že Jan Masaryk nebyl schopen v době krize do důsledků domyslet, co bude nová Gottwaldova vláda pro Československo znamenat. Mnohé ukázal vývoj událostí od podání demise ministrů 20. února 1948 do jmenování nové vlády Klementa Gottwalda. Vznik akčních výborů Národní fronty a nezákonnosti, jichž se dopouštěly, razie Státní bezpečnosti v sekretariátech nekomunistických stran, zatýkání příslušníků armády a dokonce i Sboru národní bezpečnosti. Až poté, co byl Ústavodárným národním shromážděním schválen program nové vlády a za jakých okolností, si možná uvědomil, jaké následky bude únorový převrat mít.
Jaký vztah choval Gottwald k Edvardu Benešovi?
Gottwaldův vztah k Edvardu Benešovi byl velmi pragmatického rázu. Vrátíme-li se k prezidentské volbě z roku 1935, komunisté Beneše podpořili, i když vůči němu měli spoustu výhrad. Beneš pro ně byl mnohem přijatelnější než kandidát sjednocené pravice Bohumil Němec. Také je třeba připomenout uzavření spojenecké smlouvy se Sovětským svazem v roce 1935, protože i v tomto případě komunisté Beneše podpořili. Je známo, že v roce 1938, v době mnichovské krize, navštívil Gottwald Beneše a žádal ho, aby Mnichovskou dohodu nepřijal. Poukazoval při tom na hrdinný odpor, který kladli obyvatelé Habeše Benitu Mussolinimu. Stejně pragmatickým způsobem postupoval Gottwald ve vztahu k Benešovi za druhé světové války, kdy se snažil jeho vazeb se Sovětským svazem využít ve prospěch komunistů. Projevilo se to především během jednání v Moskvě v roce 1943. Tehdy došlo k vymezení limitů politického vývoje v Československu po jeho očekávaném osvobození. Gottwald odmítl vstup komunistů do vlády do konce války, což mu Beneš sám navrhoval. Dohodlo se omezení počtu politických stran a další věci. Toto všechno posléze pokračovalo v rámci jednání o košickém vládním programu v Moskvě v březnu roku 1945. Beneš do těchto jednání nijak nevstupoval. Ve chvíli, kdy došlo při jednání o vládním programu v Moskvě ke konfliktu mezi komunisty a představiteli ostatních politických stran, přišel si k němu na jejich jednání stěžovat Prokop Drtina, budoucí ministr spravedlnosti a významný člen České strany národně socialistické. Beneš tehdy pronesl známou větu: "Musíte se domluvit." V roce 1946 komunisté vyhráli volby, a ačkoli s nimi Beneš příliš nesympatizoval, jmenoval Gottwalda předsedou vlády. V roce 1948 měli komunisté eminentní zájem na tom, aby Beneš zůstal prezidentem co nejdéle. Byli schopni poměrně přesně předvídat, jakým způsobem bude Beneš reagovat na jejich další návrhy. Zcela bezpečně také věděli, že se Beneš obával krveprolití a občanské války, stejně jako tomu bylo o deset let dříve. Této jeho obavy dokázali využít a následně přimět Beneše k přijetí demise nekomunistických ministrů.
Bylo pro komunisty překvapením, když Edvard Beneš na svůj úřad v červnu roku 1948 (tedy pouhých několik měsíců po únorovém puči) abdikoval?
Podle mého názoru to pro ně překvapením nebylo. Beneš chtěl abdikovat již v době únorových událostí, ale rozmluvili mu to generálové Ludvík Svoboda, Antonín Hasal, Karel Klapálek a Bohumil Boček. Věděli, že se připravují tvrdé perzekuce v armádě. Reicin a Jaroslav Procházka (náčelník Hlavní správy výchovy a osvěty, později náčelník generálního štábu Československé lidové armády) vypracovali seznam patnácti generálů, kteří měli být okamžitě zatčeni. Generál Ludvík Svoboda o tomto seznamu věděl. Společně s ostatními jmenovanými navštívil Beneše v Sezimově Ústí. Společně na něj naléhali, aby neabdikoval, protože by pak už neexistovala žádná brzda proti komunistickému teroru. Některým represím se sice zabránit nepodařilo, určitý vliv však Benešovo rozhodnutí nakonec mělo. Slánský kupříkladu nařídil Reicinovi, že generálové uvedení na seznamu, který vypracoval společně s Procházkou, na základě rozhodnutí Gottwalda zatčeni nebudou. Dále nařídil, že generál Antonín Hasal zůstane členem Armádního poradního sboru, který řešil tzv. očistu v armádě, dokud bude Edvard Beneš prezidentem. Generál Hasal byl členem Armádního poradního sboru z titulu funkce náčelníka Vojenské kanceláře prezidenta republiky. Od generála Hasala měl prezident Beneš podrobné informace o obsahu jeho jednání. Sami komunisté neměli zájem na abdikaci prezidenta Beneše. V případě, že by tak Beneš učinil, znamenalo by to pro komunisty vážné komplikace jak v oblasti vnitropolitické, tak zahraničněpolitické.
Po tzv. vítězném únoru navštívil Gottwald Stalina. Čekal, že se od něj dočká pochvaly, ale nakonec mu bylo vyčiněno, že socialistické ideály nejsou v Československu prosazovány s dostatečnou razancí. Byl toto onen klíčový moment, kdy se z Gottwalda stala poslušná Stalinova loutka?
Gottwald se tehdy Stalinovou loutkou určitě nestal, on jí byl, jak už bylo naznačeno, dlouhá léta. Ukázalo se to třeba během jednání o Marshallově plánu či při koncipování představ komunistů o specifické cestě Československa k socialismu. Nejvíce to ale dosvědčují dopady vnějších vlivů na vztahy uvnitř KSČ, které se promítly do poúnorové politiky a vyústily v politické procesy počátkem 50. let. Po roce 1948 již probíhala studená válka. V roce 1950 začala válka v Koreji. Hrozilo použití jaderných zbraní a vypuknutí třetí světové války. V rámci konfliktu v Koreji podporovaly jednu stranu, Jižní Koreu, Spojené státy, zatímco druhou, Severní Koreu, Sovětský svaz a Čína. Spojené státy vyslaly do Koreje své vojáky v rámci OSN. V dubnu roku 1950 se z rozhodnutí Moskvy stal československým ministrem národní obrany Gottwaldův zeť Alexej Čepička. Projevil se obrovský tlak Sovětského svazu na zbrojení a posilování armády. Neúnosné požadavky na budování armády a s tím spojené požadavky na budování těžkého průmyslu se negativně promítly do stavu ekonomiky a projevily se nedostatkem spotřebního zboží. Napětí ve společnosti narůstalo. V té době vznikla také Stalinova teorie o nutnosti hledání nepřítele ve vlastních řadách. Bylo třeba jej najít a eliminovat. Tehdy již probíhaly procesy v Bulharsku, Maďarsku a Polsku. Gottwald dlouho odolával těmto tlakům. Zmíněné procesy se však negativně podepsaly na jeho fyzickém a duševním stavu a vedly jej k nadměrné konzumaci alkoholu. To vše pak přispělo k jeho smrti.
Zmínil jsi studenou válku. Vím, že se teď pohybujeme na poli pouhých spekulací, ale přesto se Tě zeptám: Byl podle Tebe její příchod nevyhnutelný?
Domnívám se, že ano. V roce 1998 jsem se zúčastnil mezinárodní konference k 50. výročí únorových událostí v Československu v Praze. V jejím průběhu bylo zveřejněno několik velmi zajímavých materiálů z archivu ve Washingtonu. Vedoucí tohoto archivu na konkrétních faktech demonstroval, že obě strany, tedy Spojené státy a Sovětský svaz, měly své životně důležité zájmy, které na sebe musely po roce 1945 nutně narazit. Je všeobecně známo, že Spojené státy potřebovaly Sovětský svaz k porážce Japonska. Po válce však jejich spojenectví skončilo. Za faktický počátek studené války je považováno vystoupení Winstona Churchilla na univerzitě ve Foultonu 5. března 1946. Během něj pronesl památnou větu: "Napříč kontinentem se od Štětína na Baltu po Terst na Jadranu spustila železná opona." Vypuknutí studené války bylo tedy nevyhnutelné, bylo jen otázkou, s jakou intenzitou bude probíhat. Válečný konflikt v Koreji ukázal, že se studená válka dostala na hranu globálního konfliktu, což bezprostředně po skončení druhé světové války nikdo nepředpokládal.
Po Gottwaldově smrti se stal novým československým prezidentem Antonín Zápotocký, jenž byl během druhé světové války vězněn v koncentračním táboře. Je pravda, že byl myšlenkám komunismu oddán ještě více než Gottwald a že Stalin k němu nechoval přílišnou důvěru, protože byl v mládí členem sociální demokracie?
Co se týče oddanosti komunistickým ideálům, byli na tom Klement Gottwald a Antonín Zápotocký prakticky stejně. Zápotocký byl veřejně známý pro svoji lidovost. S dělníky v Kladně chodil na pivo a účastnil se různých společenských akcí. V tomto směru byl Zápotocký velmi oblíbený. Stalin podle mě se Zápotockým žádný problém neměl nebo jsem o tom alespoň žádnou zmínku v archivech nenašel. Zápotocký se navíc stal prezidentem až po Stalinově smrti, a to určitě i na základě výsledků konzultací s jeho nástupcem Nikitou Chruščovem.
Za Zápotockého éry došlo k nechvalně známé měnové reformě. Je pravda, že tato reforma byla ve skutečnosti připravena ještě za Gottwaldova života?
Měnová reforma se připravovala již delší dobu. Naše ekonomika nebyla schopná utáhnout enormně vysoké náklady na zbrojení, což se promítlo ve všech oblastech života. Začátkem roku 1950 se účastnil porady v Moskvě Alexej Čepička, neboť Gottwaldův zdravotní stav tehdy nebyl zrovna nejlepší. Stalin na ní vytyčil striktní úkol, že nejpozději do pěti let musí být armády lidově demokratických států připraveny na válku v Evropě. To kladlo neúměrné nároky na počty vojáků či těžký průmysl. Po návratu z Moskvy seznámil Čepička Gottwalda s výsledky porady. Gottwald se doslova zhrozil a prohlásil: "Zažil jsem dvě světové války a myslel jsem si, že už žádná další válka nebude, ale vypadá to, že jsem se mýlil." Po vyhlášení měnové reformy již po Gottwaldově smrti dosáhl odpor obyvatelstva takové míry, že musela být dokonce k jeho eliminaci povolána i armáda. Čepička se sice nasazení armády vehementně bránil, ale například v Plzni, v Ostravě i na některých jiných místech republiky nastala situace, kterou nebyly schopny řešit jednotky Sboru národní bezpečnosti a musela být nasazena armáda. Čepičkovy argumenty, že armáda má být lidová, spojená s lidem a pomáhat občanům v nezbytných případech, tak vzala za své a Čepička se disciplinovaně podřídil rozhodnutí vedení KSČ.
Je pravda, že v zemích východního bloku vyvolala Stalinova smrt velkou vlnu obav a nejistoty?
S ničím takovým jsem se nesetkal. Po Stalinově smrti a ukončení války v Koreji v roce 1953 proběhla v následujícím roce konference velmocí v Ženevě, které se účastnily všechny strany konfliktu v Koreji a také v Indočíně. Měla řešit situaci vzniklou v Koreji a hledat východisko z konfliktu v Indočíně. Zajímavý postoj ke konferenci zaujali představitelé Svazu československých důstojníků v exilu. Ten vznikl v USA z československých důstojníků, kteří emigrovali po únoru 1948. Napsali dopis tehdejšímu prezidentu Dwightu D. Eisenhowerovi, v němž požadovali tvrdý postup Spojených států proti Sovětskému svazu. V následujícím období kritizovaly prezidenta USA a vládu, že příliš podléhají vlivu Sovětského svazu a že by se mu Spojené státy měly tvrdě postavit a nikoliv s ním jednat.
Když se v Sovětském svazu dostal po Stalinově smrti k moci Nikita Chruščov, došlo tam k určitému uvolnění komunistického režimu. Lze o něčem takovém hovořit i u nás? Narážím teď třeba na rozbití tzv. stalinského kultu…
Naše politiky tyto vnější okolnosti ovlivňovaly po celou dobu velmi výrazným způsobem. U nás ale typický kult osobnosti, s jakým jsme se mohli setkat v Sovětském svazu, neexistoval. Řešení kultu osobnosti se u nás zúžilo na odstavení Alexeje Čepičky a rehabilitaci Ludvíka Svobody. Čepička byl nejen ministrem národní obrany, ale také členem nejužšího vedení Komunistické strany Československa. Ať už Čepička vykonával jakoukoliv funkci, vystupoval rázně a autoritářsky. Jako ministr spravedlnosti učinil z justice demokratického státu justici totalitního státu. Na komunistickém režimu v Československu se toho se Stalinovou a Gottwaldovou smrtí každopádně příliš nezměnilo. Ještě v roce 1954 byly vykonány popravy generála Josefa Musila (nástupce nechvalně známého Bedřicha Reicina v čele obranného zpravodajství) a Osvalda Závodského (někdejšího velitele Státní bezpečnosti). Teprve později se začaly řešit křiklavější problémy, třeba existence táborů nucených prací na Mírově, kde docházelo k mučení internovaných osob, většinou příslušníků zahraničního odboje.
Jakým způsobem lze zhodnotit působení našich dvou prvních komunistických prezidentů?
Klement Gottwald byl prezidentem, který podepsal nejvíce rozsudků smrti. Za jeho éry došlo k nastolení tvrdého totalitního režimu a realizaci perzekucí jak proti skutečným, tak proti domnělým odpůrcům. Většina z těch, kteří byli perzekuovaní a byli popraveni nebo uvězněni, se proti komunistickému režimu nijak otevřeně nestavěla. Převážná část politických procesů byla vykonstruována, počínaje procesem s generálem Heliodorem Píkou až po monstrproces s Rudolfem Slánským a spol. S Antonínem Zápotockým to bylo podobné jako s Gottwaldem. Všeobecně se traduje, že po smrti Gottwalda u nás došlo ke zmírnění komunistického režimu, ale nebylo tomu tak. Jak již bylo zmíněno, k trestu smrti byli odsouzeni a v roce 1954 popraveni generál Musil a Osvald Závodský. Musil a Závodský se sice dopustili řady trestných činů, ale ne takových, aby za ně museli být popraveni. V roce 1954 proběhlo ještě mnoho dalších procesů, během nichž byla odsouzena celá řada lidí, převážně v rozporu s platným právním řádem. K nim můžeme zařadit například proces s tzv. buržoazními nacionalisty (mezi nimi byl třeba i Gustáv Husák), proces se skupinou generálů a důstojníků, převážně členů KSČ. Patří tam i procesy se skupinou národohospodářů či trockistů. Nepadaly sice rozsudky smrti, ale velmi tvrdé tresty vězení ano (řada odsouzených byla propuštěna až v roce 1960). Po smrti Gottwalda se začaly prošetřovat procesy z roku 1949 a nezákonnosti, kterých se dopouštěli příslušníci obranného zpravodajství. Šlo o ty, kteří se v pověstném domečku dopouštěli týrání a mučení důstojníků, za což také byli odsouzeni. Za éry Zápotockého prezidentství však byla drtivá většina z nich propuštěna na svobodu a byla jim udělena milost. Ve Vojenské kanceláři prezidenta republiky jsem našel mnoho žádostí o jejich omilostnění, většinou podaných jejich manželkami. Zápotocký žádostem o milost vyhověl. Jako důvod bylo uvedeno: "Jejich jednání nebylo motivováno nepřátelstvím vůči lidově demokratickému zřízení." Také v období, kdy byl prezidentem Antonín Zápotocký, především do roku 1955, docházelo k mnoha nezákonným perzekucím.
Františku, děkuji Ti za rozhovor a těším se na další spolupráci!
Foto: NA CK (Zleva K. Gottwald a G. Husák)
Související: