Profesor František Hanzlík: Emila Háchu lze nazvat tragickou postavou našich dějin
Vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava odstartovalo jedno z nejtemnějších období našich dějin. Dodnes se vedou vášnivé diskuze o tom, zda se Československo mělo v březnu roku 1939 bránit německé agresi, nebo o tom, jak si náš národ počínal během šest let trvající německé okupace. Hojně diskutována je také role protektorátního prezidenta Emila Háchy (1872–1945). Současně se málo ví o tom, jak důležitou roli sehráli během těchto událostí naši krajané v zahraničí, zejména pak ve Spojených státech. Pan profesor František Hanzlík se jí zabýval již ve své publikaci Krajané a československý zahraniční odboj 1938–1945 a osvětlil ji také během našeho rozhovoru, který jsme spolu vedli u příležitosti 80. výročí vyhlášení protektorátu pro Literární noviny. Dnes si jej, v době, kdy od níže popsaných událostí uplynulo 85 let, můžete připomenout i na tomto webu.
V těchto dnech si připomínáme jedno velmi smutné výročí: vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava. Jak na něj reagovaly Velká Británie a Francie, mocnosti, které podepsaly Mnichovskou dohodu a jejichž nejvyšší političtí představitelé byli Adolfem Hitlerem ujištěni, že Německo už nebude vznášet žádné další územní požadavky a nechá těžce zkoušené Československo na pokoji?
Pokud se týká Velké Británie a Francie (které v době Mnichovské dohody přinutily prezidenta Edvarda Beneše, aby přijal podmínky, jež tato dohoda obsahovala), tak obě mocnosti neučinily 15. března 1939 proti Hitlerovu kroku, který znamenal ukončení státnosti samostatného Československa, prakticky nic. A to i přesto, že se na ně svým dopisem obrátil Edvard Beneš ze Spojených států, když poslal protestní dopis představitelům jak Velké Británie a Francie, tak Spojeným státům a Společnosti národů. Po rozbití Československa, v létě roku 1939, otevřely Velká Británie i Francie konzuláty na Slovensku, čímž fakticky uznaly Slovensko, byť ne de jure. Zajímavé ale je, jak se k událostem 15. března 1939 postavil Sovětský svaz, který proti Mnichovské dohodě vehementně protestoval. Jeho velvyslanec ve Spojených národech v létě roku 1939 navázal styky se Slovenskem a uznal ho dokonce de jure a otevřel velvyslanectví v Moskvě. Prakticky jedinou zemí, která rozbití Československa neuznala, byly Spojené státy. Ty již od 15. března 1939 poskytovaly našemu zahraničnímu odboji velkou pomoc.
Před chvílí jsi zmínil postoj Sovětského svazu, který v podstatě neprotestoval proti vyhlášení protektorátu. Mohlo to být také tím, že si Sovětský svaz už připravoval půdu pro sovětsko-německý pakt o neútočení?
Určitým způsobem tomu tak být mohlo. V době, kdy Sovětský svaz nabádal Francii i Velkou Británii k obraně Československa, byl jednoznačně odmítnut. A tento krok už byl zřejmě takovým "úvodem" k tomu, co následovalo, tedy k dohodě s Německem v srpnu roku 1939.
Protektorát Čechy a Morava byl vyhlášen 15. března 1939. O den dříve se ale od tzv. druhé republiky odtrhlo Slovensko a jeho političtí představitelé v čele s Jozefem Tisem vyhlásili Slovenský stát. Byl toto moment, kterým chtěl Hitler ospravedlnit svou další politiku vůči Československu?
Myslím si, že to nebyl moment, kterým by chtěl Hitler ospravedlnit svoji další politiku vůči Československu. Byl to jen přímý důsledek toho, k čemu směřoval. Hitler už neměl v úmyslu cokoliv komukoliv zdůvodňovat a po Mnichovské dohodě prakticky celý vývoj směřoval k tomu, co nastalo 15. března 1939. Protože již během jednání s Wilhelmem Keitelem, někdy okolo 20. října 1938, rozhodl Hitler o osudu zbytku Československa. Tehdy se už pouze řešily různé varianty, jakým způsobem by se mělo postupovat. Nabízela se varianta, že část Československa bude předána Polsku a část Maďarsku. A víceméně i ten vnitřní vývoj na Slovensku směřoval nejdříve k jeho autonomii a posléze k jeho odtržení a samostatnosti.
Prezidentu Emilu Háchovi dodnes někteří lidé vyčítají, že se nepostavil Hitlerovi na odpor. Jaké tehdy vlastně byly jeho možnosti?
Podle mého názoru je tato kritika zcela nespravedlivá. Vezmeme-li vojenský poměr sil i celkovou situaci, ve které se zbytek republiky nacházel, neexistovala prakticky jiná možnost. Charakterizoval bych to asi následujícím způsobem: Kdybychom v roce 1938 odmítli Mnichovskou dohodu (přestože Velká Británie a Francie daly Benešovi jasně najevo, že dojde-li k ozbrojenému konfliktu, budeme bráni jako jeho iniciátoři), v důsledku čehož by posléze došlo k válce, byla by to taková "pozvolná sebevražda". Kdežto březnu roku 1939 by to byla "okamžitá sebevražda". Československo už nemělo prakticky žádná opevnění a spousta zbraní se po podpisu Mnichovské dohody rozprodala, paradoxně do Německa. To koupilo i kanóny velké ráže na ničení pevností, takže naše armáda už v té době nebyla schopna bránit celé území. Jednotnou obranu území znemožňoval i vývoj na Slovensku.
Jakou roli sehráli v té době generálové Alois Eliáš a Jan Syrový?
Úloha generála Syrového je všeobecně známá. Syrový vzbuzoval naděje, že když bude jako hrdina od Zborova jmenován předsedou vlády a ministrem národní obrany, bude se Československo bránit. Ukázalo se však, že tomu tak není. Eliáš v té době ještě ve vládě nepůsobil, to se změnilo až 1. prosince 1938, kdy se generál Syrový znovu stal ministrem národní obrany a generál Eliáš ministrem dopravy. A na rozdíl od generála Syrového je prokazatelné, že generál Eliáš již v té době podnikal kroky k podpoře odboje proti Německu a současně se snažil iniciovat nějaký postup proti iredentistickým tendencím na Slovensku během jednání vlády. To už ale byla situace, kterou nešlo změnit a která směřovala k událostem 14. března 1939.
Kde zachytila zpráva o vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava Edvarda Beneše a Jana Masaryka?
Edvard Beneš po abdikaci odletěl do Spojených států a působil zde jako profesor na věhlasné univerzitě v Chicagu. Spolu s ním působil ve Spojených státech i Jan Masaryk a oba zastihla informace o okupaci zbytku Československa v Chicagu v hotelu Windermere, kde zrovna bydleli. V archivu Čechů a Slováků v zahraničí jsme našli stovky různých telegramů a dopisů Edvardu Benešovi, kterého krajané žádali, aby se postavil do čela odboje proti Německu a za obnovení samostatnosti Československa. A nejenže Beneš dostával tisíce dopisů a telegramů, ale do hotelu za ním jezdily delegace krajanů, mimo jiné i představitelé sokolského hnutí. Velmi silné postavení měla ve Spojených státech také obec legionářská, kterou zastupovalo více než 400 000 krajanů, tedy Čechů a Slováků, kteří bojovali v první světové válce. Právě ti se nejvíce snažili poskytnout pomoc našemu odboji, dokonce 11. listopadu 1938, v den památky válečných veteránů, na britských a francouzských velvyslanectvích ostentativně odevzdali vyznamenání, která během první světové války obdrželi za boje v Evropě. Takže naši krajané sehráli tehdy velmi pozitivní úlohu. Vláda Spojených států pak už 15. března 1939 umožnila vznik československého odboje, tehdejší velvyslanec Vladimír Urban dokonce odmítl vydat československé velvyslanectví Německu a postavil se po bok Beneše v boji za obnovu republiky.
Existovala v té době nějaká snaha přimět amerického prezidenta Franklina D. Roosevelta, aby jeho země zasáhla do dění ve střední Evropě?
Spojené státy v té době do dění v Evropě nezasahovaly, nebyla to sféra jejich vlivu, měly tam maximálně obchodní kontakty. Zajímavé ovšem je, že Německo vyhrožovalo Spojeným státům, že pokud by se nějakým způsobem chtěly vměšovat do situace v Evropě, nezůstane jejich počínání bez odezvy. Ve Spojených státech tehdy žilo 8,5 milionů Němců, kteří tam kdysi přišli z Německa a kteří si byli, jak Německo tvrdilo, vědomi toho, co je jejich povinností vůči staré vlasti. Spojené státy nicméně nebraly na tyto výhrůžky nikdy žádný ohled a realizovaly takovou politikou, jakou uznaly za vhodnou. Dokud nevstoupily do války, žádným způsobem do situace v Evropě nezasahovaly a zůstaly neutrální. Poukázal bych ale na postoj Spojených států k Mnichovské dohodě a k vyhlášení protektorátu. Na podzim roku 1938 vycházely v amerických novinách velké titulky, kde bylo Československo chváleno za svůj postup během mnichovské krize. Za to, že se podvolilo rozhodnutí mocností a tím zabránilo ozbrojenému konfliktu v Evropě. Byla vyzvedána morálka Čechů, kteří přinesli oběť na oltář míru apod. Část našich krajanů ve Spojených státech považovali Československo za svůj stát, protože se podíleli na jeho vzniku. Ale 15. března 1939, kdy Německo porušilo to, k čemu se v Mnichově zavázalo, už daly Spojené státy najevo svůj nesouhlas. Je známá věta Franklina D. Roosevelta, který 28. května 1939 přijal Edvarda Beneše a řekl mu: "Pomohli jsme vám jednou, pomůžeme i podruhé." Tím měl na mysli vznik republiky a její následnou obnovu. Zajímavé také je, že v době, kdy ještě Spojené státy nebyly ve válce s Německem, umožnily už na pěti konzulátech nábor našich krajanů a občanů Československa do jednotek, které vznikaly ve Francii po vyhlášení mobilizace. Další zajímavostí je, že v protektorátu až do vyhlášení války Německu, tedy až do roku 1941, zcela oficiálně působili američtí diplomaté a novináři. A tito novináři našemu odboji pomáhali. Oficiální cestou dodávali konkrétní informace o reálné situaci v protektorátu. Takže Československá národní rada americká, která vznikla bezprostředně po 15. březnu 1939, měla k dispozici informace o tom, co se v protektorátu děje, a okamžitě je prostřednictvím tiskovin rozesílala po celém světě. V souvislosti s našimi krajany v zahraničí bych rád zmínil ještě jednu věc. Ve Spojených státech existovalo několik organizací našich krajanů, které se v dubnu na sjezdu sjednotily a vytvořily ústřední orgán, již zmíněnou Československou národní radu americkou. Ta posléze vytvořila pobočky po celém světě a jejich prostřednictvím se získávaly finanční prostředky, které pak byly zasílány Edvardu Benešovi a exilové vládě do Velké Británie. A jednalo se o poměrně veliké částky. Pobočky existovaly např. v Argentině, Venezuele a dalších státech Jižní Ameriky, dále v Indii, Afghánistánu, Jihoafrické republice, zkrátka po celém světě. Například v Argentině žilo více než 50 000 našich krajanů, kteří tamní pobočce poskytovali peníze a ty pak byly zasílány Československé národní radě americké a do Londýna. V Indii se pak sešli naši krajané (zde fungovalo asi 700 poboček a dokonce i Baťovy firmy) a usnesli se, že budou 10 % svého platu odevzdávat Benešovi, což bylo opět koordinováno přes Československou národní radu americkou. Současně ale byly vydávány také (asi v sedmi jazycích) různé bulletiny a to, co se stalo v protektorátu, okamžitě věděl celý svět. I informace o vypálení Lidic (což bylo v době, kdy už u nás američtí diplomaté nebyli) byla prostřednictvím Československé národní rady rozšířena během 24 hodin po celém světě. Po celých Spojených státech byly také organizovány československé dny, stejně jako tomu bylo během první světové války. A odtud pak putovaly desetitisíce dolarů i po skončení války, protože ta pomoc neskončila hned. Například brněnská Kociánka byla vybudována za peníze našich krajanů, které byly poskytnuty v roce 1946. Nedlouho po vyhlášení protektorátu se v New Yorku organizovala světová výstava. Měl tam být i československý pavilon. Němci chtěli tento pavilon využít k propagaci protektorátu ve Spojených státech a jakéhosi ospravedlnění tohoto aktu. A tehdy nastala situace, kdy československé velvyslanectví, které se na této propagaci mělo podílet, odmítlo pavilon vydat a naši krajané a starosta New Yorku se rozhodli, že seženou finanční prostředky na jeho vybudování, a to nezávisle na protektorátu a Německu. Dopadlo to tak, že ten pavilon skutečně vybudovali a v květnu se Edvard Beneš zúčastnil otevření tohoto pavilonu jako hlava státu s čestnou jednotkou americké armády.
Jak hodnotíš roli prezidenta Emila Háchy? Nazval bys ho tragickou postavou našich dějin?
Do určité míry by se Emil Hácha tragickou postavou našich dějin nazvat dal. Hácha se ve vysokém věku jako uznávaný právník dostal do určité role a ani on sám netušil, že ji bude vykonávat i v době německé okupace Československa. Podle mého názoru a dokumentů, které jsem viděl v archivech, sehrál Hácha v prvních letech protektorátu pozitivní roli, protože se snažil mírnit tlaky ze strany Německa. Ovšem jiná situace nastala po atentátu na Reinharda Heydricha, protože tam už toho – přes veškeré své snahy – příliš mnoho udělat nemohl. Jsou také známy výzvy ze strany našeho odboje, aby v té době ze své funkce odstoupil a dal tak najevo svůj postoj. Ale vzhledem ke svému věku i tehdejší situaci tak Hácha neučinil. Já osobně ho za negativní postavu nepovažuji.
Já jsem se několikrát setkal s názorem, že Edvard Beneš nechal po druhé světové válce Emila Háchu na holičkách. Je to podle Tebe pravda?
Do určité míry to pravda je, ale v té době, kdy všechny politické strany, které byly povoleny, chtěly využít situace ve svůj prospěch a veškerou odpovědnost svalit na někoho jiného, se Hácha nabízel jako jeden z těch univerzálních viníků, kteří mohli za to, co se v době protektorátu odehrálo. Za této situace už Beneš neměl žádnou možnost Háchu ochránit. Narazil jsem na jeden zajímavý názor. Mnichov byl Benešovým celoživotním traumatem. A když Beneš hodnotil události 15. března 1939, vyjádřil názor, že Háchův tehdejší postoj byl neomluvitelným činem a že jím jen ospravedlnil to, k čemu došlo během mnichovské krize a bezprostředně po ní. Beneš nicméně neměl po válce politickou sílu Háchu ochránit a navíc na tom ani neměl zájem, protože ho vinil z událostí, k nimž došlo 15. března 1939.
Označil bys období Protektorátu Čechy a Morava za jedno z nejtemnějších období našich dějin? A jak si náš národ během oněch šesti let německé okupace podle Tebe vedl?
Jedno z nejtemnějších období našich dějin to určitě je. O život přišlo 360 000 Čechů a Slováků. Ale když si vezmeme domácí odboj, včetně našich letců ve Velké Británii a vojáků na Středním východě, opět se ukázalo, že Češi jsou odhodláni za samostatný stát a jeho obnovu bojovat. Nic není černé ani bílé. Protektorát byl nicméně pro Německo klíčový vzhledem ke zbrojní výrobě, o čemž se příliš nemluví. Vezměme si Škodovy závody či zbrojovky. Shodou okolností jsem se dostal k údajům o tom, kolik zbraní se vyrobilo v brněnské zbrojovce. Jen co se kulometů týče, tak těch tu bylo vyrobeno 38 000. Viděl jsem dokonce exponáty, na kterých byly vyraženy znaky SS. Německo dokázalo využít náš průmysl ve svůj prospěch, ale podmínky pro nějaký širší odboj v protektorátu příliš nebyly. Němci si byli vědomi, jakou cenu pro ně protektorát má, snažili se v něm – i za pomoci vládního vojska – udržovat klid. V souvislosti s 15. březnem 1939 bych ještě zmínil zpravodajské služby a úlohu Františka Moravce. V poslední době se dostáváme k řadě materiálů z pozůstalosti dětí významných zpravodajců. Leccos nebylo tak, jak se to v dosavadní literatuře uvádí. Informace o německé okupaci byly k dispozici už 7. března. Problém je v tom, že je měla jen úzká skupina lidí kolem Moravce. Tato informace byla dána vládě, její činitelé jí však příliš nevěřili a žádná opatření nepodnikli. A té skupině kolem Moravce byl nabídnut odchod do Velké Británie. Narazili jsme na materiály generála Františka Havla, který byl šéfem analytiků. Moravec se svou skupinou do zahraničí odešel a byly odvezeny i finanční prostředky. Ale co ostatní zpravodajci Moravcovi nikdy neodpustili, bylo to, že nebyly vydány žádné pokyny, jak dále postupovat. Takže nezničili některé materiály, které posléze padly do německých rukou. Moravec ve svých pamětech uvádí, že sice byly uklizeny seznamy lidí, kteří spolupracovali s Němci, ale jednalo se pouze o ty, které se nacházely v Praze. Byla tu velitelství, čtyři vojenské oblasti (Praha, Brno, Bratislava a Podkarpatská Rus), a zpravodajci na těchto úrovních materiály zničit nestačili. Řada lidí byla po 15. březnu 1939 perzekuována a nastala taková paradoxní situace, kdy zpravodajci, kteří byli naštvaní na Moravce, řekli Němcům při výsleších vše, co věděli. Značnou část lidí, kteří měli škraloupy, pak Bedřich Reicin po roce 1945 převzal do obranného zpravodajství.
Františku, děkuji Ti za rozhovor!
Foto: Archiv Čechů a Slováků v zahraničí Chicago (Prezident E. Beneš a starosta New Yorku La Guardia při otevření československého pavilonu na světové výstavě v New Yorku)