John Fitzgerald Kennedy: Síla odvahy

Zatímco politikem se může stát prakticky kdokoliv, skutečným státníkem jen málokdo. Státníka poznáte třeba podle toho, že ani v době, kdy se ocitne na vrcholu moci, neztratí lidskost a pokoru. Bouřlivé 20. století, během nějž se osud lidstva hned několikrát nacházel na okraji propasti, zrodilo také státníka jménem John Fitzgerald Kennedy. Jakkoliv byl jeho život nakonec krátký, jeho odkaz přetrvává dodnes. Slavný americký spisovatel Ernest Hemingway definoval odvahu jako "důstojnost vystavenou nátlaku". A právě tato ctnost byla Kennedymu, jehož s Hemingwayem pojilo upřímné přátelství, vlastní. Stejně jako John Quincy Adams mohl by si také John Fitzgerald Kennedy říct: "Činů, kvůli nimž jsem trpěl, ani zdaleka nelituji. Všechny bych je vykonal znovu, pokud by to bylo zapotřebí, i za cenu desateronásobného hanobení, nepřízně a ztráty funkce."

Zlatý chlapec

John Fitzgerald Kennedy se narodil 29. května 1917 v Massachusetts. Do Bostonu, hlavního města zmíněného státu, směřovaly během 19. století obrovské vlny přistěhovalců z Evropy. "Více než polovinu těchto přistěhovaleckých rodin tvořili lidé irského původu, jejichž rodiče nebo prarodiče uprchli před neblaze proslulými hladomory, jež Irsko postihly ve 40. letech 19. století. Irové, kteří byli známi svou družností, citovým založením a ochotou přijímat těžkou práci, se ve své většině nestávali velkými podnikateli. Bohatství Bostonu bylo tedy založeno na neviditelných příjmech - ziscích plynoucích z investic dřívějších usedlíků a jejich potomků či obchodníků: Saltonstallů, Lowellů, Cabotů, Adamsů a dalších rodin, známých pod přízviskem Bostonští bráhmani. Tito potomci slavných právnických, lékařských, obchodnických a textilářských rodin, bydlících ve starobylé nádheře svých sídel ve čtvrtích Beacon Hill a Back Bay, dali Spojeným státům od vyhlášení nezávislosti nejméně tři prezidenty a kromě toho jejich náboženské zanícení a vášeň pro pedagogiku vedly nejen k založení první soukromé a první vysoké školy v Americe, ale časem se tyto vlastnosti projevily tím, že oblast Bostonu byla poseta téměř padesáti universitami," píše ve své knize J.F.K. Neklidné mládí Nigel Hamilton.

Z Bostonu pocházeli také oba Kennedyho dědové: John F. Fitzgerald a Pat Kennedy. Spojovala je obrovská ctižádostivost a zájem o veřejné dění. Ve stejném roce, kdy vypukla první světová válka, uzavřeli Johnova dcera Rose a Patův syn Joseph manželství. Manželství, z nějž postupně vzešlo devět dětí (čtyři synové a pět dcer). Joseph Kennedy byl snad ještě ambicióznějším mužem než jeho otec a tchán dohromady. Za svého života nastřádal obrovské jmění, často se mluví o tom, že nemalá část z něj pocházela z nelegálního obchodu s alkoholem. Není žádným tajemstvím, že "Joe" Kennedy snil také o úřadu amerického prezidenta. O ten se ale nakonec ani nemohl ucházet, neboť upadl v nemilost, když coby velvyslanec ve Velké Británii podporoval politiku appeasementu. Začal se tedy opájet nadějí, že v Bílém domě usedne alespoň jeho nejstarší syn Joseph (John byl až druhorozený).

Se závažnými zdravotními problémy se John F. Kennedy potýkal už od dětství. Přesto si ale dokázal života náležitě užívat. Harvardovu univerzitu vystudoval s vyznamenáním a jeho závěrečná práce vyšla také v knižní podobě, a sice pod názvem Proč Anglie spala (Why England Slept). Jejím tématem byl postup Velké Británie v době mnichovské krize. Na sklonku 30. let cestoval po Evropě (navštívil také okupovanou Prahu) a Blízkém východě. Druhá světová válka však jeho život od základů změnila. Navzdory svému křehkému zdraví narukoval Jack, jak se Kennedymu familiárně říkalo, do armády, aby se aktivně zúčastnil bojů v oblasti Šalamounových ostrovů. Coby velitel torpédového člunu PT-109 přežil srážku s japonským torpédoborcem a ještě stačil zachránit život jednomu ze svých spolubojovníků. Domů se vrátil jako válečný hrdina ověnčený Řádem purpurového srdce. Starší bratr Joseph už takové štěstí neměl: padl při plnění nebezpečné mise v Evropě, na kterou se sám přihlásil. Otcovy politické ambice se tak náhle přenesly na druhorozeného Jacka.

V zajetí démonů

Určitě nelze tvrdit, že byl Kennedy "typickým milionářským synkem, který dostal vše naservírované na stříbrném podnose". Vztahy v jeho rodině byly možná vřelé, ale rozhodně ne láskyplné. Otec Joe vnímal své syny spíše jako prostředek k získání většího vlivu. Svou dceru Rosemary, jež trpěla náhlými výkyvy nálady, poslal na lobotomii, z jejíchž následků se už nikdy nevzpamatovala (její intelekt se snížil na úroveň dvouletého dítěte). Pro samotného Jacka však byla největší ranou tragická smrt jeho mladší sestry Kathleen Cavendishové, se kterou si byl velmi blízký. Jackův osobní život nebyl naplněn pouze štěstím. "Sám Kennedy byl poměrně nemocný člověk v důsledku Addisonovy choroby i operací páteře po zraněních z druhé světové války. Byl závislý na lécích proti bolesti a vlastních sžíravých tužbách, byl zamotán do kokonu lží a klamů, a to nejen vůči sobě samému, ale také vůči své ženě, své politice na Kubě a ve Vietnamu i vůči celé své zemi. Přes to všechno se zdálo, že John Kennedy má ke strachu daleko," napsali v knize Utajené dějiny Spojených států Oliver Stone a Peter Kuznick.

Politická kariéra Johna Fitzgeralda Kennedyho odstartovala roku 1946 zvolením do Sněmovny reprezentantů za Demokratickou stranu. Práce kongresmana však Jacka nijak zvlášť nenaplňovala. Lépe se už cítil na pozici senátora za stát Massachusetts. Do horní komory Kongresu Spojených států byl poprvé zvolen v roce 1953, ve stejné době, kdy se oženil s novinářkou Jacqueline Lee Bouvierovou. Jednalo se spíše o manželství z rozumu, od jisté doby si Jack a Jackie vedli každý svůj život (Jack byl notorickým sukničkářem). Začátkem roku 1956 vyšla Kennedymu jeho kniha Portréty odvahy zachycující osudy osmi amerických senátorů (John Quincy Adams, Daniel Webster, Thomas Hart Benton, Sam Houston, Edmund G. Ross, Lucius Lamar, George Norris, Robert A. Taft), na nichž ilustroval příklad toho, co považoval za politickou odvahu. Výsledkem byla Pulitzerova cena.

V knize Portréty odvahy vyslovil Kennedy nejednu pozoruhodnou myšlenku. Jejím prostřednictvím se třeba pokusil dobrat skutečné podstaty demokracie, kterou nechápal pouze jako vládu většiny. "Demokracie totiž znamená mnohem víc než vládu lidu a většiny, mnohem víc než systém politických taktik, jejichž prostřednictvím se lze vlichotit do přízně mocných voličských uskupení, nebo je naopak oklamat. Demokracie, která se nemůže pochlubit žádným Georgem Norrisem - žádným zářným příkladem svědomí jednotlivce uprostřed vlády jednolité většiny -, si ani nezaslouží být za demokracii označována. Skutečná, živoucí, vyvíjející se a podnětná demokracie vkládá důvěru v lid: věří, že lid si zkrátka nezvolí politiky, kteří budou pouze obratně a spolehlivě hájit jeho stanoviska, ale že si zvolí takové politiky, kteří se budou řídit vlastním svědomím a úsudkem. Věří, že lid neodsoudí ty zastupitele, jejichž věrnost zásadám je přivádí k nepopulárním krokům, a že naopak ocení projevenou čest a odvahu a dříve či později uzná správnost uplatněných mravních zásad," napsal Kennedy.

Prezident

Těžko říci, jaký osud by Johna Fitzgeralda Kennedyho potkal, kdyby se nestal prezidentem. Křeslo v Oválné pracovně si nicméně musel tvrdě vybojovat. Jeho protikandidátem byl totiž o čtyři roky starší Richard M. Nixon, v té době viceprezident ve vládě Dwighta D. Eisenhowera. Nixon byl zprvu ve výhodě: měl více zkušeností jak z domácí, tak ze zahraniční politiky, veřejnosti byl navíc lépe známý. Postupem času se ale karta obrátila. "Obrat v celé prezidentské kampani nastal, když Nixon dal souhlas k televizní diskusi se svým méně známým oponentem. První ze čtyř debat sledovalo okolo sedmdesáti milionů lidí a spatřilo Nixona, zhublého po nedávné nemoci, zcela zpoceného, s lehkým odpoledním strništěm na tváři. Vypadal před kamerou neklidně, vyčerpaně a dokonce podezřele. Naopak Kennedy dával najevo klidné sebevědomí, které vzbuzovalo dojem, že je přinejmenším rovnocenným, ne-li lepším prezidentským kandidátem. Kennedyho popularita se ihned projevila v předběžných sčítáních. Novináři objevili jeho 'charisma' a všímali si mladých lidí, kteří jej nadšeně zdravili, když se při volební kampani někde zastavil," uvádí v knize Dějiny Spojených států amerických George B. Tindall a David E. Shi.

Dne 8. listopadu 1960 byl John Fitzgerald Kennedy zvolen 35. americkým prezidentem. Jednalo se o nejtěsnější vítězství od roku 1888, neboť rozdíl mezi ním a Nixonem činil pouhých 118 574 hlasů. Během vyčerpávající volební kampaně byl Kennedymu velkou oporou jeho mladší bratr Robert, který posléze zasedl v jeho vládě (coby ministr spravedlnosti). Z taktického hlediska se vyplatilo také rozhodnutí nominovat do funkce viceprezidenta ostříleného texaského senátora Lyndona B. Johnsona. "Nechť se z této chvíle a z tohoto místa šíří k přátelům i nepřátelům poselství, že pochodeň byla předána nové generaci Američanů," nechal se slyšet Kennedy ve svém inauguračním projevu dne 20. ledna 1961.

Počátky Kennedyho éry byly poznamenány neúspěšnou invazí v Zátoce sviní, jejímž cílem bylo pomoci kubánským exulantům ve svržení režimu Fidela Castra v jejich domovině. Tato operace byla de facto dědictvím Eisenhowerovy administrativy, přičemž ji organizovala CIA. Z vojenského i politického hlediska skončila naprostým fiaskem. "Kennedy se snažil zachovávat ve věci neúspěšné invaze klid. V úterý při obědě se Schlesingerem (Arthur M. Schlesinger pomáhal Kennedymu s jeho projevy - pozn.) a Jamesem Restonem (redaktorem The New York Times - pozn.) porážku označil za 'incident, nikoliv katastrofu'. Na dotaz, zda to sníží prestiž Ameriky, filozoficky odpověděl: 'Co je to prestiž? Je to stín moci, nebo její podstata? Na podstatě moci budeme pracovat. Nepochybně budeme během následujících týdnů dostávat na frak, ale to hlavní to neovlivní.' Cítil, že udělal chybu, když ponechal Dullese (Allen Dulles byl dlouholetým ředitelem CIA - pozn.) v CIA. Neznal jej a nebyl schopen rozumně zhodnotit jeho doporučení. Považoval za nezbytné mít v tajné službě někoho, 's kým bych mohl být v trvalém a důvěrném kontaktu - někoho, u koho bych měl jistotu, že od něj dostanu jen přesné informace'. Byl přesvědčen, že lépe by jako s ředitelem vycházel s bratrem Bobbym. 'Je to hrozný způsob, jak se učit,' řekl, 'ale jedno jsem se tímhle naučil - budeme muset řešit CIA,'" uvádí ve své knize Nedokončený život. John F. Kennedy 1917-1963 Robert Dallek.

Státník

Se sovětským ministerským předsedou Nikitou Chruščovem se Kennedy poprvé setkal jen pár měsíců po fiasku v Zátoce sviní. Chruščov se jej pokusil zahnat do defenzivy, ale tvrdě narazil. Poté, co Kennedy nařídil mobilizaci americké zálohy a jednotek národní gardy a požádal Kongres o další 3,2 miliardy dolarů na fond obrany, nechal Sovětský svaz vybudovat v Německu Berlínskou zeď. Ta nejtěžší zkouška Kennedyho vztahů s Chruščovem však měla teprve přijít. V říjnu roku 1962 totiž americká vláda zjistila, že Sovětský svaz instaloval na Kubě rakety středního doletu. Kennedy tedy nařídil námořní blokádu ostrova, což Moskva označila za ohrožení světového míru. Tak začala karibská krize.

Během oněch třinácti dní, které trvala, se svět ocitl na pokraji jaderné války. Jejímu rozpoutání však zabránila Kennedyho rozhodnost, ukázněnost a smysl pro odpovědnost. Kennedy se nevydal cestou válečné akce, nýbrž cestou mírové diplomacie. Odolal tlaku "jestřábů" z Pentagonu a uzavřel s Chruščovem následující dohodu: Sovětský svaz stáhne rakety z Kuby, jestliže Spojené státy učiní totéž v Turecku a Itálii. Lidé na celém světě si oddechli. Kennedy a Chruščov, jemuž také nelze upřít zásluhy na zažehnání karibské krize, začali pracovat na zlepšení vzájemné komunikace. Nelze vyloučit, že kdyby jim bylo dopřáno zůstat u moci o něco déle, nemusela studená válka trvat až do roku 1991. Svým jednáním během karibské krize se nicméně Kennedy zapsal do historie po bok Abrahama Lincolna či Franklina D. Roosevelta.

Tváří v tvář hrozbě jadernému armageddonu vyrostl John Fitzgerald Kennedy ve velkého státníka. Vyhlásil válku organizovanému zločinu, podpořil boj za lidská práva a odstartoval vesmírný program Apollo, jehož cílem bylo dostat člověka na Měsíc do konce desetiletí (což se v roce 1969 skutečně podařilo). Dělal vše, co bylo v jeho silách, aby zamezil americké účasti ve válce ve Vietnamu. Ale jeho životní příběh již pomalu spěl ke konci. "V době, kdy John Kennedy přijel do Dallasu zahájit kampaň za své opětovné zvolení v roce 1964, měl již řadu velmi mocných nepřátel v horních vrstvách zpravodajské služby, vojska i obchodních komunit, a to ani nemluvíme o mafii, jižních segregacionistech a pro - i proticastrovských Kubáncích. Podle těchto lidí nesl vinu za to, že nedotáhl do konce akci v Zátoce sviní, že oslabil celou CIA, vyhodil její šéfy, odmítl účast v Laosu, uzavřel dohodu o zákazu jaderných zkoušek, plánoval stažení z Vietnamu, ukončení vesmírného závodu, podporoval nacionalismus ve třetím světě, koketoval s ukončením studené války a - co bylo asi nejhorší - přijal vyjednaný smír za karibské krize. Řada mocných vůči němu pociťovala niternou zuřivost," můžeme se dočíst v knize Olivera Stonea a Petera Kuznicka Utajené dějiny Spojených států.

Dne 22. listopadu 1963 se John Fitzgerald Kennedy stal obětí atentátu. Atentátu, který nebyl dodnes uspokojivým způsobem objasněn. Paralyzoval však celý svět. Naděje, že studená válka bude brzy ukončena, náhle pohasla. Co následovalo? Tisíce padlých amerických vojáků ve Vietnamu, aféra Watergate, atentát na Roberta Kennedyho. To ale nebyl Kennedyho odkaz, to byl důsledek jeho smrti. Kennedyho odkazem bylo něco jiného: dobytí Měsíce, emancipace Afroameričanů a hlavně přeživší svět. Kennedyho cílem byl mír. Jaký mír? "Není to Pax Americana, vnucený světu pomocí amerických válečných zbraní... Pojďme se znova zamyslet nad svým přístupem vůči Sovětskému svazu..., je smutné... si uvědomit, jak veliká propast je mezi námi. A nedokážeme-li své odlišnosti hned překonat, můžeme aspoň pomoci proměnit svět v místo bezpečné pro různorodost. Protože jedno je jisté: Naším nejzákladnějším společným poutem je fakt, že všichni obýváme tuto malou planetu. A všichni dýcháme tentýž vzduch. Všichni chováme v srdcích budoucnost svých dětí. A všichni jsme stejně smrtelní."

Použité zdroje:

DALLEK, R. Nedokončený život. John F. Kennedy 1917-1963. Praha: Argo, 2006. ISBN 80-7203-754-4. (s. 320)

HAMILTON, N. J.F.K. Neklidné mládí. Praha: BB art, 1998. ISBN 80-86070-94-8. (s. 25)

KENNEDY, J. F. Portréty odvahy. Praha: Argo, 2013. ISBN 978-80-257-1017-3. (s. 268)

STONE, O., KUZNICK, P. Utajené dějiny Spojených států. Praha: CPress, 2015. ISBN 978-80-264-0812-3. (s. 199, 201)

TINDALL, G. B., SHI, D. E. Dějiny Spojených států amerických. Praha NLN - Nakladatelství Lidové noviny, 1996. ISBN 80-7106-088-7. (s. 688)

Foto: Pixabay