Jack Nicholson: Ďáblík z Hollywoodu

"Co když už to lepší nebude," povzdechl si nerudný spisovatel Melvin Udall, hrdina romantické komedie Lepší už to nebude. Něco podobného možná prolétlo hlavou jeho hereckému představiteli Jacku Nicholsonovi, když před nějakými deseti lety bilancoval svoji pozoruhodnou kariéru. Přestože nikdy nebyl klasickým hollywoodským krasavcem, dokázal si svým nezaměnitelným šarmem a výjimečným talentem získat přízeň milionů diváků z celého světa. Dvanáctkrát se ucházel o Oscara, z toho třikrát úspěšně. Spolupracoval s předními světovými režiséry: Mikem Nicholsem, Romanem Polanskim, Milošem Formanem, Michelangelem Antonionim, Stanleym Kubrickem, Johnem Hustonem, Timem Burtonem či Martinem Scorsesem. A když se pak sám postavil za kameru, vznikl film, za nějž se rozhodně nemusel stydět. Dospěl-li tedy Nicholson, který právě slaví 85. narozeniny, k závěru, že už zdolal všechny pomyslné profesní mety, pak udělal jedině dobře, že na vrcholu sil odešel do ústraní. I podle toho se pozná velký herec!

Bezstarostný rebel

Jack Nicholson se narodil 22. dubna 1937 v New Jersey. Až jako dospělý se dozvěděl, že žena, kterou považoval za svoji matku, byla ve skutečnosti jeho babičkou. O té, která ho ve skutečnosti přivedla na svět, se domníval, že je jeho starší sestrou. Právě toto zjištění mělo možná za následek, že si Nicholson své soukromí vždy bedlivě hlídal. Na druhou stranu se nikdy netajil tím, že nebyl zrovna nejlepším manželem, ostatně, ženatý byl pouze jednou (v letech 1962-1968 byla jeho chotí herečka Sandra Knightová). O to byl ovšem lepším otcem (celkem zplodil sedm dětí). Poté, co nebyl přijat na vysokou školu, začal pracovat jako poslíček pro filmové studio MGM. Jelikož ho ale tato práce vůbec nenaplňovala, připojil se k herecké skupině Players Ring Theater. S tou se posléze objevil jak na divadelních prknech, tak na televizní obrazovce.

Na sklonku 60. let procházel Hollywood zásadní proměnou. Zažitý studiový systém se otřásal v základech a ke slovu se dostala generace filmařů se zcela jiným pohledem na svět. Společenská témata, která byla dříve tabu, začala náhle vyplouvat na povrch. Sám Nicholson, jenž vytrvale sbíral herecké zkušenosti v béčkových filmech Rogera Cormana (Malý obchod hrůz - 1960, Havran - 1963, Masakr na svatého Valentýna - 1967), se stal důležitou součástí odvážného projektu Petera Fondy a Dennise Hoppera. V jejich působivé road movie Bezstarostná jízda (1969) zazářil v roli věčně opilého právníka George Hansona, který se přidá ke dvojici rebelujících motorkářů (v podání Fondy a Hoppera). Za svůj výkon byl Nicholson dokonce odměněn oscarovou nominací. První z mnoha.

Ač Bezstarostná jízda patří mezi filmy, k nimž zub času nebyl zrovna milosrdný, v době svého vzniku představovala revoluční podívanou. To samé lze říci o dramatu Boba Rafelsona Malé životní etudy (1970), jež vypráví příběh talentovaného klavíristy, který se vzepřel společenským konvencím. Nicholsonovi se za ni dostalo uznání v podobě další oscarové nominace, tentokrát už za hlavní roli. Daleko zajímavějším počinem však byla hořká komedie Mikea Nicholse Tělesné vztahy (1971), jejíž děj se točil okolo dvou spolubydlících z koleje (Nicholson a Art Garfunkel) a jejich milostných zážitků. Ve stopách Rafelsona a Nicholse se pak Nicholson vydal režií tragikomedie Jeď, řekl (1970), tak daleko jako oni se ale nedostal. Úsměvné drama Hala Ashbyho Poslední eskorta (1973) navíc většinu diváků utvrdilo v přesvědčení, že Nicholsonovo místo je výhradně před kamerou (zisk třetí oscarové nominace je ještě umocnil).

Hvězda

V polovině 70. let nabrala Nicholsonova kariéra zcela nový směr. Z hvězdy nezávislého filmu se stala hollywoodská hvězda první velikosti. Nikdo ale nemohl Nicholsonovi vyčítat, že svůj mimořádný talent zaprodal mainstreamu. Mistrovské kriminální drama Romana Polanskiho Čínská čtvrť (1974) totiž podrylo americký sen v jeho samotných základech. To, co zprvu vypadalo jako klasická dobová detektivka, se ve finále ukázalo být mrazivým dramatem s tragickým vyústěním. Nicholsonův Jake Gittes se tak před divákovýma očima proměnil z cynického "čmuchala" ve zlomeného muže, který se nechtěně zapletl do příliš vysoké hry. Mnozí byli nemile zaskočeni faktem, že Nicholson nezískal za Čínskou čtvrť Oscara (zůstalo "pouze" u nominace a Zlatého glóbu), on sám ale tak nějak cítil v kostech, že se jej dočká už v následujícím roce.

A dočkal. Přijal totiž hlavní roli ve strhujícím dramatu Miloše Formana Přelet nad kukaččím hnízdem (1975), adaptaci ceněného románu Kena Keseyho Vyhoďme ho z kola ven. Na roli bouřliváka Randlea Patricka McMurphyho, který upřednostní psychiatrickou léčebnu před vězením, aniž by tušil, co ho tam čeká, měl původně políčeno Kirk Douglas, ale nakonec ho "zradil" věk. Z Nicholsona se však vyklubal ten nejlepší možný "náhradník". Jeho McMurphy sice nebyl žádný svatoušek, učaroval však divákům svojí lidskostí a svobodomyslností. Přelet nad kukaččím hnízdem se stal obrovským hitem a získal Oscara ve všech pěti hlavních kategoriích. Vedle Formana a producenta Michaela Douglase se tak ze zlaté sošky radoval i sám Nicholson. Konečně.

V oscarovém stínu Přeletu nad kukaččím hnízdem poněkud zapadla Nicholsonova spolupráce s italským režisérem Michelangelem Antonionim, z níž vzešlo politické drama Povolání: Reportér (1975). Divácké pozornosti naopak neuniklo jeho koketování s westernovým žánrem. Pod režijním dohledem Arthura Penna se utkal s excentrickým Marlonem Brandem ve snímku Zastavení na Missouri (1976), aby posléze sám sebe režíroval v komediálním westernu Utečeme na jih (1978). Nicholsonovi kovbojové byli uhněteni z úplně jiného těsta než ti, které na filmovém plátně ztělesňoval John Wayne či Gary Cooper. Byli špinaví, zarostlí a sledovali výhradně své vlastní zájmy. Člověka až zamrzí, že se Jack Nicholson neobjevoval ve filmech o Divokém západě častěji.

Ďáblem i klaunem

I sebelepšímu herci se může stát, že kývne na roli, kterou mu diváci neuvěří. Psychologický horor Stanleyho Kubricka Osvícení (1980) je jedním z největších Nicholsonových kariérních přešlapů. Jako neúspěšný spisovatel Jack Torrance, jenž se během pobytu v luxusním horském hotelu propadá do hlubin šílenství, nepůsobil charismatický držitel Oscara vůbec věrohodně. Historické drama Rudí (1981) sice přiblížilo Nicholsona k dalšímu oscarovému triumfu, ale k čemu to bylo dobré, když šlo především o režijní a herecký koncert Warrena Beattyho? Jiné to bylo s melodramatem Jamese L. Brookse Cena za něžnost (1983). Přestože vyprávělo příběh o složitém vztahu mezi matkou a dcerou, byl to právě Nicholsonův vysloužilý astronaut Garret Breedlov, kdo si získal srdce nejen temperamentní Aurory (výborná Shirley MacLaineová), ale také převážné části publika. A tak se stalo, že si Jack Nicholson došel po osmi letech pro druhého Oscara.

Byť 80. léta nezačala pro Nicholsona zrovna nejlépe (neoslnil ani Rafelsonův romantický thriller Pošťák vždy zvoní dvakrát - 1981 či kriminální drama Tonyho Richardsona Hranice - 1982), stala se nakonec nejšťastnějším obdobím jeho kariéry. Po veleúspěšné Ceně za něžnost zazářil Jack Nicholson v odlehčené gangsterce Johna Hustona Čest rodiny Prizziů (1985). Jeden z nejvýznamnějších režisérů starého dobrého Hollywoodu stvořil na sklonku svého života ještě jedno mistrovské dílo, a to za vydatné Nicholsonovy pomoci. Za jedinečný počin lze označit také drama Hectora Babenca Jako nepoddajný plevel (1987), příběh stárnoucího tuláka, který se snaží vyrovnat se svojí těžkou minulostí. Asi netřeba dodávat, že oba zmíněné filmy vynesly Nicholsonovi oscarovou nominaci. Zaujalo ale také romantické drama Mikea Nicholse Hořkost (1986), působivé svědectví o jedné manželské krizi.

Existují role, které jsou přímo předurčeny pro konkrétní herce. Patří mezi ně také ďábelský svůdník Daryl Van Horne z hororové komedie Čarodějky z Eastwicku (1987). Kdo jiný měl propůjčit svůj šarm "malému rohatému ďáblíkovi", jenž poplete hlavu třem rozvedeným matkám (Cher, Susan Sarandonová, Michelle Pfeifferová), než právě Nicholson? Od první minuty, kdy se objevil na scéně, bylo vidět, jak moc si svoji kreaci užívá. Obdobné to bylo s Jokerem, antihrdinou comicsové fantasy Tima Burtona Batman (1989). Díky tomu, že se Nicholson vzdal svého obvyklého honoráře a spokojil se s procenty ze zisku, vydělal na spolupráci s Burtonem spoustu peněz. Když se ti dva ale o sedm let později sešli na place znovu, šeredně si natloukli: sci-fi parodie Mars útočí! (1996) připomínala spíše filmy Burtonova oblíbence Eda Wooda.

Stálice na hollywoodském nebi

Během 90. let se Jack Nicholson vrátil ke dvěma svým hluboce milovaným rolím. Nebyl to ovšem návrat, o jakém jeho fanoušci snili. Kriminální drama Dva Jakeové (1990), volné pokračování Čínské čtvrti, nakonec v kinech propadlo. Nutno dodat, že spíše nezaslouženě, neboť Nicholson odvedl jako herec i režisér (Polanski už byl v Hollywoodu nežádoucí osobou) solidní práci. V hořké komedii Roberta Harlinga Večernice (1996), jež se pokusila navázat na oscarový úspěch Ceny za něžnost, se už Nicholsonův Garret Breedlov pouze mihl. Štěstí Nicholsonovi nepřinesla ani další spolupráce s Bobem Rafelsonem: romantická komedie Když má muž problémy (1992) a thriller Krev a víno (1996) nejsou nic víc než jen spotřební zboží. Pořád jsou ale daleko stravitelnější než psychologické drama Seana Penna Křižovatka smrti (1995). Na druhou stranu, proč nepodpořit starého kamaráda, v němž se probudily režijní ambice?

Všechny tyto neúspěchy ovšem zapadly ve stínu dalších úspěchů. V soudním dramatu Roba Reinera Pár správných chlapů (1992) dokázal Nicholson na malém prostoru zastínit i Toma Cruise. A byla z toho opět oscarová nominace. V životopisném snímku Dannyho DeVita Hoffa (1992) zase nezapomenutelným způsobem ztvárnil nechvalně známého odborového předáka. Vynikajícím počinem byl ale především romantický horor Mikea Nicholse Vlk (1994). V něm Nicholson předvedl výkon, který v rámci daného žánru nemá obdoby. "Vlk je Jackův film," nechala se slyšet jeho herecká partnerka Michelle Pfeifferová. A měla pravdu. Jestliže za nějaký film nezískal Nicholson oscarovou nominaci, přestože ji získat měl, pak právě za tento.

K šedesátinám dostal Jack Nicholson opravdu krásný dárek. V již zmíněné romantické komedii Jamese L. Brookse Lepší už to nebude (1997) ztvárnil postavu nevrlého spisovatele Melvina Udalla, který trpí obsedantně kompulzivní poruchou. Ve chvíli, kdy se lidé z jeho okolí - servírka Carol (Helen Huntová) a homosexuální soused Simon (Greg Kinnear) - dostanou do nesnází, se v něm však probudí touha páchat dobré skutky. Jelikož je Melvin Udall Nicholsonovou životní rolí, nemůže se nikdo divit, že za ni získal svého třetího Oscara. Ani silná konkurence v čele s Cameronovým Titanicem nedokázala zastínit Brooksův milý a dojemný film, jehož největší devizou byl právě Nicholsonův excelentní výkon.

Do důchodu s hlavou vztyčenou

Jack Nicholson patří mezi herce, kteří nikdy nevyšli z módy. Psychologický thriller Seana Penna Přísaha (2001) sice příliš neoslnil, hořká komedie Alexandera Paynea O Schmidtovi (2002) však Nicholsonovi málem vynesla čtvrtého Oscara. Velkým hitem se pak stala taškařice Petera Segala Kurs sebeovládání (2003). Překvapivé? Těžko. Kdo by si nechal ujít Nicholsona v roli prvotřídního cvoka. Snad jen ten, kdo chová averzi vůči Adamu Sandlerovi. Učiněnou žánrovou lahůdkou byla každopádně romantická komedie Nancy Meyersové Lepší pozdě nežli později (2003). Role stárnoucího svůdníka, který se po prodělaném infarktu zamiluje do matky své mladičké přítelkyně, padla Nicholsonovi jako ulitá.

V oscarové gangsterce Martina Scorseseho Skrytá identita (2006) si Nicholson vystřihl roli chlípného mafiánského bosse, jemuž se podaří infiltrovat bostonský policejní sbor. Frank Costello měl však velmi daleko k postavám gangsterů, jež ve Scorseseho filmech dříve ztvárňoval Robert De Niro. Svým způsobem měl nejblíž k ďábelskému Darylu Van Horneovi z Čarodějek z Eastwicku. Hořká komedie Roba Reinera Než si pro nás přijde (2007) pak byla Nicholsonovou důstojnou rozlučkou. Příběh o dvou starých mužích (Nicholson a Morgan Freeman), kteří si chtějí splnit pár dávných snů, než prohrají svůj boj s rakovinou, byl dojemný i vtipný, díky čemuž si dokázal najít velmi početné publikum.

Nepovedená romantická komedie Jamese L. Brookse Poznáš, až to přijde? (2010) už nabídla Jacku Nicholsonovi pouze epizodní roli. Nebyl to však její neúspěch, co přimělo Nicholsona k odchodu do hereckého důchodu. Byly za tím snad jeho pověstné sklony k lenosti, zdraví či touha skončit v nejlepším? Vzhledem k tomu, že je Nicholson notorickým tajnůstkářem, se už pravdu asi nikdy nedozvíme. Proč se tím ale trápit? Vždyť jen málokterý herec nám přinesl tolik radosti. Jack Nicholson je možná takový "malý rohatý ďáblík", ale hrát uměl jako Bůh.

Věnováno Zuzce. Po jejím boku jsem tak šťastný, že už to lepší být ani nemůže!

Foto: Pixabay