Ivan Kytka: Vítězství labouristů je prakticky nevyhnutelné
Velká Británie se sice za posledních 20 let výrazně změnila, ale to neznamená, že by se našinec neměl zajímat o to, co se v ní děje. Brexit ji, jak někteří strašili, nezničil a konec monarchie se po smrti milované královny Alžběty II. také nekoná. Král Karel III. se těší nemalé oblibě a nadcházející parlamentní volby nejspíš už brzy ukončí dlouhou éru konzervativních vlád. Jen málokdo se může k současnému dění ve Velké Británii vyjádřit s takovou erudicí jako Ivan Kytka, renomovaný novinář (v minulosti pracoval pro Českou televizi, Český rozhlas, Českou tiskovou kancelář, BBC World Service a BBC News), který tam již léta žije. Jsem velice vděčný, že si na mě ve svém nabitém rozvrhu udělal čas a poskytl mému webu tento exkluzivní rozhovor!
S Vaším dovolením bych začal trochu osobní otázkou. Jak dnes vzpomínáte na svoji první návštěvu Spojeného království?
Vzpomínám na ni nostalgicky a trochu i romanticky, protože jsem byl tehdy, v létě roku 1991, vybrán do kurzu pro začínající novináře z bývalého východního bloku. Pořádala jej na své náklady agentura Reuters. Znovu jsem se tak vrátil do školních lavic a dostal příležitost po dobu dvou týdnů naslouchat těm nejzkušenějším a nejvyhlášenějším reportérům z celého světa. Obdržel jsem certifikát o jeho absolvování v angličtině. A když se pak v Praze rozhodovalo o tom, koho by ČTK měla vyslat na uvolněný post zpravodaje v Londýně, tak mi skutečnost možná trochu pomohla. Asi pět měsíců po mé první návštěvě Londýna se "koridory moci" daly do pohybu, protože organizátoři kurzu agentury Reuters nás vzali na návštěvu tiskového odboru v Downing Street 10. Tehdy jsem se setkal s tiskovým mluvčím britského premiéra Johna Majora. I díky tomu všemu byl pro mě onen start v listopadu 1991 daleko snazší. Británie byla tehdy samozřejmě zemí, která se velice lišila od té, v níž dnes po čtyřiatřiceti letech žijeme. Jedna z mála podobností spočívá v tom, že volby v roce 1992 sice vyhráli konzervativci, ale po sérii skandálů se pak 90. léta nesla ve znamení čekání na volby příští, po nichž konzervativce vystřídají labouristé. Což se v roce 1997 opravdu stalo, když se novým premiérem stal Tony Blair. Současná atmosféra je nyní podobná. Existuje společenský konsenzus, že Velká Británie potřebuje změnu, novou vládu i politickou reprezentaci. A je to logické. Na konci letošního roku, nebo nejpozději na začátku roku příštího, nás čekají parlamentní volby. Málokdo pochybuje o tom, že v nich zvítězí labouristé, spíše se řeší, s jakým náskokem.
Děkuji, že jste zmínil bývalého ministerského předsedu Tonyho Blaira. Rád bych se Vás při té příležitosti zeptal, jak na něj dnes ve Spojeném království vzpomínají. Získal jsem totiž dojem, že Tony Blair je ukázkovým příkladem vysoce postaveného politika, který se z "miláčka národa" stal takřka "vyvrhelem"…
Tony Blair se stal zavrhovaným politikem zejména pro levé křídlo Labouristické strany a jeho sympatizanty, kteří mu dodnes vyčítají jeho účast na americké invazi do Iráku a vojenských operacích v Afghánistánu. Tyto kroky se pro ně staly kaňkou na jeho pověsti a někteří členové levého křídla Labouristické strany mu je nemohou zapomenout. Dodnes se dokonce můžeme setkat s názorem, že Tony Blair by měl být stíhán jako válečný zločinec. Je ovšem třeba dodat, že od dob Tonyho Blaira neměla Labouristická strana tak výrazného, zkušeného, pragmatického a charismatického politika. Blairovi se jako jedinému labouristickému politikovi podařilo vyhrát troje volby po sobě a pro představitele středového a pravicového křídla Labouristické strany zůstává dodnes ukázkovým politikem, který je schopen svoji stranu semknout a dovést ji k volebnímu vítězství. Blairův odkaz je tedy pro Velkou Británii značně rozpolcený. Pro jedny je válečným zločincem, pro druhé hrdinou, který dokázal opanovat politickou scénu na deset let. A nelze vyloučit, že by vyhrál i další volby, nebýt oné nešťastné dohody, podle níž musel v roce 2007 přepustit své místo Gordonu Brownovi, zatím poslednímu labouristickému premiérovi.
Je podle Vás Sir Keir Starmer tím správným labouristickým lídrem? Bude to totiž zřejmě on, kdo stane po příštích volbách v čele nové britské vlády…
Keir Starmer je zkušeným politikem obdařeným velkým řečnickým nadáním a argumentačními schopnosti. Nemá ovšem takové charisma a přesvědčivé vystupování, jako měl právě Tony Blair. Navenek působí v parlamentu spíše jako zdatný technokrat. Původním vzděláním je právník, působil jako nejvyšší státní zástupce, což je ostře sledovaný post. Onu serióznost a zodpovědnost pak "přenesl" i do své politické práce. Chybí mu ale ona "schopnost vtipu a úsměvu", kterou by si uměl získat také ty, kteří labouristy obvykle nevolí.
Budu se mýlit, když řeknu, že nikdo nepoškodil Labouristickou stranu tak jako Jeremy Corbyn, který byl Starmerovým předchůdcem?
To je těžká otázka. V době svého prvního zvolení do čela Labouristické strany, byl Jeremy Corbyn ve Velké Británii velice populární a představoval alternativu vůči liberálnímu konzervatismu, který ztělesňovali Boris Johnson či David Cameron. Corbyn tehdy zažil několikaměsíční "období líbánek", během kterého mi i moji angličtí známí, kteří labouristy obvykle nevolí, říkali, že doufají ve vítězství labouristů pod Corbynovým vedením. Jak se ale ukázalo, Corbynova "levicová zátěž" byla pro mnohé voliče až příliš velká. Corbyn navíc postrádal Blairovu přirozenost a řečnické nadání. I kvůli němu se tedy labouristé stali pro některé lidi nevolitelnými.
Pořád tu ale ještě máme konzervativní vládu, v jejímž čele stojí Rishi Sunak. Nakolik úspěšným premiérem podle Vás Sunak je? Když se na to dívám takto zvnějšku, mám pocit, že po všech těch zmatcích, které za sebou zanechaly vlády Borise Johnsona a Liz Trussové, se mu podařilo politickou situaci ve Velké Británii trochu stabilizovat…
Zlí jazykové by mohli říci, že po všech těch personálních a ideologických přemetech, které provázely vlády obou Vámi zmíněných premiérů, to není zase takové umění. Rishi Sunak je talentovaný politik technokratického typu. Není velkým rétorem, který by dokázal strhnout své publikum, ale dokáže řídit vládu způsobem, kdy se nedopouští žádných vážných chyb a velkých prohřešků vůči demokratickému způsobu vládnutí. Nedělá ani nic, čím by voliče provokoval k nějakým hlasitým protestům. Sunak je absolventem britských prestižních škol a má za sebou úspěšnou podnikatelskou kariéru ve Spojených státech. To vše ho dobře vybavilo k tomu, aby byl schopen vycházet nejen s kolegy ve vládě a ve straně, ale také se širší veřejností. O tom, že dokázal stabilizovat britskou politickou i ekonomickou situaci ve Velké Británii, není pochyb. Podařilo se mu snížit inflaci z 15–16 % na přijatelných 2–3 % a za jeho vlády také poklesly základní úrokové sazby, takže řada Britů už znovu dosáhne na hypotéku. Na druhou stranu, Konzervativní strana pod Sunakovým vedením vstoupila do volebního roku s tak špatnou pověstí, že i kdyby byl Rishi Sunak svatý a bezchybný, je vítězství labouristů prakticky nevyhnutelné.
Je neuvěřitelné, jak ten čas letí. V červnu to bude sedm let, co ve Velké Británii proběhlo referendum o brexitu. Nakolik podle Vás brexit poškodil Spojené království? Z několika zdrojů jsem se dočetl, že pro Spojené království není ani tak důležité členství v Evropské unii, jako spíše jeho postavení mezi zeměmi anglosféry, od nějž se pak odvíjí ony "zvláštní vztahy" se Spojenými státy…
Brexit byl částečně o tom, aby se Velká Británie znovu stala velkým globálním hráčem v anglosaském světě. Po rozpadu Britského impéria se Velká Británie – chtěla-li si udržet nějaký větší vliv ve světě – musela stát členem nějakého uskupení. Tím pro ni byla v 70. letech Evropská unie. V té době už nebyla Velká Británie vojensky a ekonomicky tak silná, aby mohla být rovnocenným nebo důstojným partnerem pro Spojené státy. Britové hledí jedním okem přes Atlantický oceán, v naději, že se mohou díky jazyku a kulturním tradicím spoléhat na své "zvláštní vztahy" se Spojenými státy, které jim zaručují stejnou bezpečnost jako jiným evropským zemím. Nemyslím si, že by pozice Velké Británie na mezinárodní scéně po brexitu zase tak stoupla. Společně s Francií ale zůstává jedinou evropskou zemí, která vlastní jaderné zbraně.
Když v roce 2022 zemřela královna Alžběta II., prorokovali někteří, že to bude znamenat konec pro britskou monarchii, protože zesílí tendence ji zrušit a nahradit novým státním zřízením. Ale zdá se, že k tomu nedojde, protože současný král Karel III. si vede velmi dobře a je oblíbený. Jsou tedy Britové stále nakloněni tomu, aby jejich země zůstala monarchií?
Když se podíváme na průzkumy veřejného mínění, zjistíme, že britskou monarchii podporují zhruba dvě třetiny obyvatel. Karel III. navíc do určité míry žije z onoho bezchybného odkazu, který mu zanechala jeho matka Alžběta II., nejdéle vládnoucí britský monarcha. Počínala si opravdu znamenitě, takže monarchii a svého syna v jejím čele "vybavila" takovou reputací, že jakékoliv myšlenky na zrušení monarchie ze žádné strany aktuálně nepřicházejí. Pokud by tedy k nějaké proměně britského státního zřízení někdy dojít mohlo, bude to spíše záležitost několika generací. Nyní má monarchie své jisté, protože ztělesňuje hluboce zakořeněnou tradici. A bude-li dnešní zeštíhlená monarchie tu tradici dostatečně opečovávat, nehrozí, že by se před Buckinghamským palácem začaly shromažďovat rozbouřené davy požadující králův odchod.
My dnes žijeme v době, kdy nezřídka dochází ke zpochybňování odkazu významných historických osobností. Letos v prosinci to bude přesně 150 let, co se narodil Sir Winston Churchill, kterého já osobně považuji za největšího státníka 20. století. Jak na něj dnes ve Velké Británii vzpomínají, resp. co dnes pro Brity Churchill znamená?
Ani Churchillův odkaz není jednoznačný. Většina Britů má samozřejmě Winstona Churchilla spojeného s porážkou nacismu v Evropě, k níž jako politik i člověk výraznou měrou přispěl – byť i on musel spoléhat na pomoc a podporu Spojených států. S tím, jak se Velká Británie změnila v moderní společnost, která si dovoluje zpochybňovat dříve nezpochybnitelné, se ale odkrývá také Churchillův odkaz v kontextu existence britského impéria. A v řadě Churchillových postojích někteří badatelé objevují dnes nepřijatelný rasismus. Je to jedna z těch "třinácti komnat" britských dějin, kterou Britové nenavštěvují příliš rádi. Na univerzitách se dnes běžně vedou živé diskuse o stinných stránkách Churchillova odkazu, to ale svědčí spíše o odvaze zabývat se na akademické půdě i tím, co není zrovna populární.
Moc Vám děkuji za velmi poučný rozhovor a přeji Vám pevné zdraví!
Panu Ivanu Kytkovi patří rovněž velký dík za poskytnutí fotografie.