Ivan Kytka: Rok 2025 by se mohl nést ve znamení vzniku společné evropské totožnosti
Svět se nezadržitelně mění. Od návratu Donalda Trumpa do Bílého domu ještě neuplynuly ani dva měsíce a dosavadní světový řád se začíná otřásat v základech. Spojené státy se odvrací od válkou sužované Ukrajiny i celé Evropy, zatímco pozice Ruska nebezpečně posiluje. Existují ještě ony "zvláštní vztahy" mezi Spojenými státy a Velkou Británií? Obejde se Evropa i bez amerického obranného deštníku? A co se současnou mezinárodní situací zmůže britský premiér Sir Keir Starmer? Nejen na toto jsem se zeptal renomovaného novináře a svého dobrého přítele Ivana Kytky, jemuž se Velká Británie stala druhým domovem. Věřím, že náš druhý rozhovor shledáte nejen velice zajímavým a poučným, ale také poměrně zklidňujícím. Jak říká Ivan, každá krize přináší nějaké nové šance a příležitosti.
Po desetiletí platilo, že Spojené státy a Velkou Británii k sobě poutají velmi nadstandardní vztahy. Koncem letošního ledna se však do Bílého domu vrátil Donald Trump a s ním došlo k zásadní změně dosavadního kurzu. Jaké jsou momentálně vztahy mezi Spojenými státy a Velkou Británií?
Určitě prochází zatěžkávací zkouškou. Je evidentní, že britský premiér Keir Starmer se snaží zachovat z těch nadstandardních vztahů co nejvíce. Předminulý týden při návštěvě Washingtonu, D. C. činil různá gesta a ústupky, které mu doma nevytváří příliš dobrou reputaci. Důležité ale je, že Starmer jako britský premiér je považován za jednoho z mála politiků, kteří dokážou udržet transatlantické vztahy tím, že nějakým způsobem ovlivní Trumpovu administrativu a v rámci otevřeného komunikačního kanálu zjistí, co vlastně americká administrativa od svých spojenců očekává. Velká Británie má určitou výhodu, protože má ve Washingtonu jako velvyslance velice zkušeného Petera Mandelsona, který je autorem projektu New Labour a bývalým eurokomisařem pro zahraniční obchod. Mandelson má spoustu zkušeností a je schopen navazovat dobré vztahy a vytvářet transakční koalice ve Washingtonu. Tam se už trochu zapomíná na to, že při všech vojenských intervencích od 11. září 2001 stáli Britové při Američanech, bez ohledu na to, jaké to pro ně mělo důsledky. V Afghánistánu padlo 500–600 Britů, dalších 179 pak v Iráku. Během invaze do Iráku měli Britové na starost sektor poblíž Basry na jihu země, kde to pro ně rozhodně nebyla "procházka růžovým sadem". Tato kapitola vzájemných vztahů jako by nyní pro Spojené státy nikdy neexistovala, což mi přijde opravdu smutné.
Je pravda, že nikým nevolený člen Trumpovy administrativy, miliardář Elon Musk, vedl v loňském roce informační kampaň, jejímž cílem bylo dehonestovat britského premiéra Keira Starmera?
Zřejmě máte na mysli onu smutnou událost, kdy na přelomu loňského července a srpna Brit Axel Muganwa Rudakubana, jehož rodiče přišli do země jako přistěhovalci ze Rwandy, zabil nožem tři malé dívky během jejich tanečního prázdninového kurzu. Vzedmula se velká vlna pouličních nepokojů a docházelo k útokům na přistěhovalce. Do toho pak vstoupil Elon Musk se svými komentáři o tom, že Velká Británie se kvůli přistěhovalectví ocitla na prahu občanské války. Byla to velmi přehnaná tvrzení, která rozhodně nepřispěla k uklidnění situace. Musk plnil roli "katalyzátoru" názorů britské krajní pravice, podle níž jsou podobné vraždy následkem nekontrolovatelné imigrace. Řekl bych, že spíše než o dehonestaci Keira Starmera šlo o ukázkový případ toho, jak mohou zafungovat sociální sítě, když na nich lidé s velkým vlivem smí publikovat polopravdivé názory a tvrzení. Ta pak snadno nachází odezvu u lidí, kteří jsou podobného smýšlení. Před lety jsem měl zajímavý rozhovor s jedním francouzským poslancem, který přinutil Google, aby stáhl z internetu nepravdivé reference na jeho profesní kariéru. Byl to právník a nechal se slyšet, že lidé, kteří chtějí používat internet, by k tomu měli mít nějaké oprávnění podobné řidičskému průkazu. Tak jako musí splňovat určitá pravidla chování na silnicích, než mohou usednout za volant, měli by je splňovat i na "internetové komunikační dálnici". Vždycky si na to vzpomenu, když čtu nějaké vyhrocené výroky, jaké jsou ty od Elona Muska.
Napadla mě v této souvislosti ještě jedna věc. Donald Trump se krátce po svém návratu nechal slyšet, že by se Kanada mohla připojit ke Spojeným státům. Kanada je, jak známo, součástí Commonwealthu, v jehož čele stojí Spojené království. Může právě toto představovat jednu z třecích ploch v rámci americko-britských vztahů?
Určitě to britský premiér během oné tiskové konference nepřijímal s velkým pochopením, když tam jeden novinář tento výrok amerického prezidenta zopakoval. Z mimiky tváře bylo znát, že to Starmerovi není zrovna po chuti. Ale protože je zkušený politik, podařilo se mu přímé odpovědi na tuto otázku vyhnout. Řekl bych, že v případě Trumpových výroků existuje taková zvláštní směs pobavenosti, nedůvěry a kritiky. Nikdo neví, jestli to dělá proto, aby udržel pozornost svého publika, nebo jestli to myslí opravdu vážně. Britové, jejich premiéra nevyjímaje, to zatím vnímají jako taktiku, kterou se Trump naučil coby televizní moderátor, a nepřikládají tomu takovou váhu, jakou tomu přikládají lidé v jiných částech světa. Je dobře, že se na to ptáte, protože nás to vede k odpovědi i na otázku, nakolik semknutá je v reakci na Trumpa britská politická scéna. Když Keir Starmer podával zprávu v britském parlamentu o své návštěvě Washingtonu, dostalo se mu jednoznačné podpory také od konzervativní opozice. Dokonce i Nigel Farage, který patří ke krajnímu křídlu britské politické scény, přes Atlantik korigoval Trumpovy nechvalně známé výroky, o tom, že ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj je "diktátor", a že to byla Ukrajina, která "si válku s Ruskem začala".
Nakolik reálné je myslet si, že Trumpova zahraniční politika bude mít za následek utužení vztahů mezi Velkou Británií a Francií, přičemž právě tyto dvě země postupně převezmou v Evropě iniciativu?
Ona je to spíše taková z nouze ctnost. Pokud se Spojené státy odvrací od Evropy a berou s sebou i onen ochranný deštník, pak v Evropě, pokud jde o jaderné zbraně a jejich odstrašující sílu, zbývá už jen Velká Británie a Francie. Obě země jsou členy Rady bezpečnosti OSN. Mají tradičně těsné vojenské svazky a dokážou se navzájem v leckterých oblastech doplňovat. Považuji to za přirozené, spíše by bylo divné, kdyby tomu bylo naopak. K těm tradičně velkým a dobře vyzbrojeným zemím, jako je Velká Británie či Francie, se pak na jihovýchodním křídle nejspíše přidá Turecko, přičemž vysokou prestiž má také Polsko. Velká Británie a Francie v tom tedy nejsou úplně samy. A současně v té koalici ochotných – byť já raději používám termín "koalice přičinlivých" – zaujímá své místo i Česká republika. Velké země se spoléhají na podporu – ať už vojenskou, finanční, nebo materiální – těch menších. Zastávají názor, že má-li se Evropa ubránit ruskému tlaku, měla by být semknutá. Když jsem o tom přemýšlel, říkal jsem si, že rok 2025 by se mohl nést ve znamení vzniku společné evropské totožnosti, o kterou se občas pokouší nadnárodní instituce, jako je Evropská unie. Dosud se jim to sice nedařilo, ale teď, když Evropa bude čelit hybridní hrozbě z Východu a současně různým tlakům ze Západu, by to mohlo vést k vynucenému vzniku evropské totožnosti. Evropané tak najednou zjistí, že k sobě mají mnohem blíž a přestože žijí v různých ekonomických podmínkách a mluví různými jazyky, semknou se víc, než jak tomu bylo za posledních osmdesát let, které uplynuly od konce druhé světové války.
Může toto všechno vést k tomu, že se z Evropy konečně stane mocnost, která obstojí i v konkurenci Spojených států?
To je dobrá otázka. Spojeným státům půjde především o to, aby Evropa byla jejich dobrým a vděčným zákazníkem. Aby byla schopna kupovat od nich zbraně a dokázala se ubránit různým geopolitickým tlakům. Když se podíváte na počet obyvatel a vezmete v potaz i Velkou Británii, Norsko a Turecko, zjistíte, že je populačně silnější než Spojené státy a Rusko dohromady. Ekonomicky bohužel není Evropa tak silná jako Spojené státy, ale je možné, že při její snaze dosáhnout vyššího HDP a stát se vyspělejším ekonomickým společenstvím, může být ten tlak, který přichází z Východu i ze Západu, prospěšný. Každá krize přináší nějaké nové šance a příležitosti, a tak nelze vyloučit, že jakkoliv je Evropa v posledních dnech a týdnech "neurotická" a "nervózní", dojde v následujících letech k jejímu posílení.
Zaznamenal jste nějaké diskuze o tom, že by se Velká Británie s ohledem na současné mezinárodní dění měla vrátit do Evropské unie?
Zatím jsem je nezaznamenal, protože se má za to, že ta existenční krize, které může z Východu Evropa čelit, je tak vážná a ohrožující, že vůbec nezáleží na tom, jestli jí bude jako Evropská unie. Pokud Velká Británie a Francie dokážou vytvořit pro Ukrajinu mírový sbor, k němuž se pak připojí další země, čímž ukážou Rusku, že Evropa se umí semknout i vojensky a postavit se případné hrozbě invaze, pak je to v britském uvažování mnohem důležitější, než jestli by se Británie měla vrátit do Evropské unie. Ona "koalice přičinlivých" by mohla vést ke konsensu v tom, jestli Rusko představuje hrozbu, které se Evropa dokáže ubránit.
Poslední otázka se přímo nabízí: Jak si u britských voličů aktuálně stojí premiér Keir Starmer?
Zatím ještě nebyl uskutečněn žádný velký průzkum, který by to změřil na popularitě voličů, ale pokud jde o novinové titulky, tak ho nečekaně vyzdvihují a chválí i pravicové listy jako je Daily Telegraph. Byť obvykle nenajde na Labour Party nic pozitivního, nedávno napsal, že Keir Starmer je správný vůdce pro současnou krizi a že lepší politik by se mezi labouristy nenašel. Jako nezávislý pozorovatel si tím nejsem tak úplně jistý, možná stejně důležitý je ministr obrany John Healey, který má pověst velice dobrého a schopného manažera. Je pravda, že tím, jakou rétoriku vůči Donaldu Trumpovi zvolil, i tím, jak jeho vláda dokázala urychlit urgentní pomoc pro Ukrajinu, sbírá politické body. Jak dlouho to vydrží a do jaké míry to pomůže labouristům i samotnému Starmerovi k tomu, aby šli za čtyři roky do voleb v lepší pozici, než v jaké se nachází nyní, je samozřejmě otázka. Říká se, že i týden je v politice dlouhá doba. Starmer není rozený politik se správnými instinkty, ale spíše technokrat, právník a velice zdrženlivý člověk. Ale možná právě ona zdrženlivost se ze všech jeho charakterových vlastností ukázala být pro krizi posledních dvou až tří týdnů jako velice pozitivní. Díky ní dokáže Starmer udržet transatlantické vztahy a zachovat otevřený komunikační kanál se Spojenými státy. To, že mu Donald Trump zatím bere telefon, však ještě neznamená, že se postoj Spojených států nějak výrazně změní ve prospěch evropského chápání suverenity, samostatnosti a pevnosti hranic a mezinárodních svazků. Tak jako Donald Trump rozkolísal tyto hodnoty během několika dní, nedokáže Starmer tak rychle vše napravit. Bude na to potřebovat delší čas. Když teď mluvíte s Američany, kteří nevolili Trumpa, zjistíte, že jejich naděje se už upínají k midterm election, kdy se může změnit složení Kongresu takovým způsobem, že bude existovat nějaká síla, která bude schopna zahraniční politiku Donalda Trumpa nějak moderovat a mírnit.
Ivane, moc vám děkuji za rozhovor a doufám v brzké setkání!