Harry Truman: Z tiché vody velká vlna
Jen málokterý americký prezident se tak vzpírá jednoznačnému hodnocení. Do Bílého domu se Harry Truman dostal spíše shodou nešťastných okolností, navíc jako nástupce velkého státníka, v němž mnozí lidé viděli takřka spasitele. Bez větší znalosti zahraniční politiky musel začít budovat nový světový řád a čelit situacím, které neměly dobrá řešení. Současně byl mužem velmi komplikované povahy. Postrádal diplomatický takt a díky své paličatosti si nadělal hromadu nepřátel. Přesto nelze tvrdit, že by Truman za sebou nezanechal veliké dílo. Naopak. Má rozhodující zásluhu na tom, že od dob druhé světové války dosud nevypukl žádný podobný konflikt. A kdybychom přece jen chtěli Trumana podrobit ostré kritice, měli bychom si nejprve nasbírat co největší množství informací o jeho době.
Tichošlápek z Missouri
Harry Truman určitě na první pohled nevzbuzoval zdání velkého státníka. Zejména ve srovnání s dalšími demokratickými prezidenty, jakými byli Woodrow Wilson, Franklin D. Roosevelt či John F. Kennedy. Truman postrádal důstojnost prvního, noblesu druhého i chlapecký šarm třetího. Dokonce ani nevzbuzoval takový respekt jako Lyndon B. Johnson se svými šedinami a obrovitou postavou. Harry S. Truman se narodil 8. května 1884 (jak symbolické datum) v Missouri. Jeho otec John Truman byl farmář, ale protože velmi špatně investoval, o svou farmu v roce 1901 přišel. Sedmnáctiletý Harry tak musel opustit idylické venkovské město Independence a na nějaký čas se usadit v Kansasu, kde přijal zaměstnání v zásilkovém oddělení novin Star. Později také pracoval jako úkolář u železnice nebo jako úředník v bance. Původně se chtěl přihlásit na vojenskou akademii ve West Pointu, ale vzhledem k jeho slabému zraku to nebylo možné.
V roce 1905 se vrátil na venkov, aby tam pomáhal na farmě své babičky u Grandview. Farmaření mu šlo od ruky, neboť mladý Truman byl nejen pracovitý a zodpovědný, ale také manuálně velice zručný. Poté, co se jeho mladší bratr Vivian v roce 1911 oženil a odstěhoval, stal se jediným spoluvlastníkem a po otcově smrti o tři roky později i vlastníkem celé farmy. V téže době se také ucházel o ruku krásné Bess Wallaceové, přestože její ovdovělé a zoufale zadlužené matce Madge se to ani trochu nelíbilo. Tím spíše, že ani mladý Truman nebyl příliš dobrým obchodníkem. Po vypuknutí první světové války investoval do zinku a do ropy, v obou případech ale nakonec splakal nad výdělkem. Těžko říci, jakým směrem by se ubíral jeho další život, kdyby se v roce 1917 nezapojily do války i Spojené státy.
"Truman stejně jako mnoho dalších mladých farmářů nadšeně zareagoval na Wilsonovu výzvu ke vstupu do armády, protože nechtěl být považován za ulejváka. Vstoupil do Národní gardy, jejímž členem už dřív byl, založil ve městě Kansas dělostřeleckou baterii F a na základě dlouhé tradice, kdy si jednotka volí své důstojníky, se Truman stal jejím velitelem, což jej překvapilo i potěšilo. Po několika měsících výcviku v Oklahomě odjel lodí do Francie a rozradostnilo ho, že byl zařazen do Amerického expedičního sboru pod velením generála Johna J. Pershinga, který také pocházel z Missouri," uvádí ve své knize Prezidenti historik Stephen Graubard. Jakmile se Truman ocitl ve Francii, byl poslán do dělostřelecké školy u Chaumontu, povýšen do hodnosti kapitána a pověřen velením baterie D 2. praporu 129. polního dělostřelectva. Poté, co Truman zavedl v baterii D kázeň, zúčastnil se s ní ofenzivy u Meuse a Argonne. Během první světové války se také poprvé setkal s budoucím generálem Douglasem MacArthurem.
Z úředníka politikem
"Válka změnila Trumanovi život a přinesla mu dvojí velký prospěch: trvalé přátelství s důstojníky, s nimiž sloužil, i s jemu podřízenými vojáky. Zároveň si uvědomil, že dokáže vést lidi – tedy zejména v době, kdy jim hrozí nebezpečí. Po návratu do Independence se oženil s Bess a nastěhoval se k její matce. Domníval se, že jen na přechodnou dobu – zůstal tam však až do konce jejího dlouhého života. Sňatek Trumana přinutil, aby farmaření zanechal. Manželka totiž trvala na tom, že by měli žít společně s jeho tchyní v Independence, a to mu znemožňovalo pokračovat ve farmaření v Grandview. Jedinou nadějí na záchranu jeho rodinného života bylo, že se přestěhuje do města Kansas a do nepříliš vzdáleného Independence bude dojíždět. Farmu si však ponechal, pronajal ji a prodal dobytek a farmářské zařízení za 15 000 dolarů, za něž společně s přítelem z války Eddiem Jacobsonem koupil obchod s pánským zbožím. Obchod zahájil provoz v listopadu 1919 a Truman byl přesvědčen, že zisk z prodeje a pronájmu farmy pokryje rodinné výdaje. Nepředvídal však hroznou hospodářskou krizi na začátku 20. let 20. století," píše dále Graubard. Má přitom na mysli zemědělskou krizi, která vypukla těsně po válce. Prakticky všechny živnosti v Kansasu byly závislé na rodinných farmách. Trumanův a Jacobsonův společný podnik se velmi zadlužil, ale bankrot nevyhlásil. Takové řešení totiž Truman považoval za nemorální.
Trumanův obchod s pánskou konfekcí byl každopádně ideálním místem, kde se mohli setkávat veteráni první světové války a vést vášnivé diskuze o politice. Trumanovi slouží ke cti, že jim zachoval věrnost i v době, kdy zastával vysoké politické funkce. "Celá moje politická kariéra je založena na mých vlastních zkušenostech z vojenské služby a na mých kamarádech z války," nechal se jednou slyšet. Vždy byl velkým zastáncem dávek, které se veteránům první světové války vyplácely ve formě dvacetileté nadační pojistné listiny splatné v roce 1945. Když ale vypukla velká hospodářská krize, předstoupili veteráni před tehdejšího prezidenta Herberta Hoovera (zvoleného za Republikánskou stranu) s požadavkem, aby jim dávky byly vyplaceny bezodkladně v hotovosti. Hoover se k nim zachoval arogantně a když vypukly demonstrace, nechal jejich účastníky rozehnat armádou vedenou generálem MacArthurem a kapitánem Dwightem D. Eisenhowerem. Hooverův nástupce Franklin D. Roosevelt sice s veterány jednal vlídně, ale s vyplacením peněz nesouhlasil. Jeho veto ovšem zvrátil Kongres, v němž už tehdy zasedal i Truman. Ten, věrný svým zásadám, neváhal proti Rooseveltovi hlasovat.
Za každým vysoce postaveným politikem stojí určité zájmové skupiny. Tak tomu bylo vždycky a je naivní myslet si, že se na tom někdy něco změní. Trumanovým "chlebodárcem" byl majitel rozsáhlých pozemků a vlivný komunální politik Thomas J. Pendergast. Truman se s ním seznámil prostřednictvím jeho synovce Jamese M. Pendergasta, který byl jeho známým z armády. "V roce 1922 to byl ale Mike Pendergast, kdo mu pomohl získat nominaci na úřad soudce východních území. Tento poněkud orientálně znějící titul v sobě skrýval středně významný místní výkonný úřad. Jeho držitel nebyl soudcem a nezastával žádné právnické funkce. Byl to volený nižší správní úředník východní části jacksonského okresu. Spolu se soudcem západních území byli podřízeni vrchnímu soudci, který měl na starosti celý okres. Kansas City patřilo do západního území, východní území tvořilo Independence, Grandview a ještě pět dalších malých obcí," uvádí ve své biografii Truman historik Roy Jenkins. A úmyslně s první Trumanovou politickou funkcí zmiňuje Mika Pendergasta, nikoli jeho mladšího bratra Thomase. Ten se totiž o politiku na venkově příliš nezajímal a Trumana se "ujal" až po Mikově smrti v roce 1929.
Ať už Truman dosáhl s pomocí bratrů Pandergastových jakékoliv politické funkce, počínal si vždy zcela bezúhonně. V roce 1926 navrhl Tom Pendergast Trumana do funkce vrchního soudce, která se již vztahovala na celý okres. Truman byl bez větších potíží zvolen a o čtyři roky později svůj post přesvědčivě obhájil. "Během osmi let ve funkci se osvědčil jako rozumný, bezúhonný a konstruktivní správce," píše Jenkins. "Podařilo se mu změnit strukturu dluhů okresního úřadu a splácet je při mnohem nižším úroku. Uspěl při snaze o vyrovnaný rozpočet. Významně se angažoval při výstavbě a dosáhl mimořádných úspěchů při získávání podpory veřejnosti pro emise obligací určených k financování jeho projektů, při nichž bylo nezbytné vypisovat referenda. Místní tradice velela hlasovat při takové příležitosti proti. Tento postoj vycházel z pevného a cynického přesvědčení, že podstatná část uvolněných prostředků si to namíří rovnou cestou do kapes navrhovatelů. V těch dobách bylo v Kansas City rozhodně odmítnuto několik podobných návrhů. Trumanovi se ale podařilo většinu okresních projektů prosadit tím, že na jejich obhajobu pořádal kampaně podepřené výsledky svého působení ve funkci." Jediným větším Trumanovým prohřeškem souvisejícím s počátky jeho politické kariéry tak zůstává jeho koketování s myšlenkou stát se členem organizace Ku-klux-klan.
Senátor a viceprezident
V roce 1934 už Truman funkci okresního soudce obhajovat nemohl, protože dosáhl věku padesáti let. A tak využil příležitosti kandidovat do Senátu za stát Missouri. Úřadující republikánský senátor Roscoe Patterson měl sice v úmyslu ucházet se o znovuzvolení, leč nálada v zemi nahrávala spíše demokratům. Franklin D. Roosevelt si totiž v Bílém domě vedl opravdu znamenitě a souhlasit s jeho politikou Nového údělu zvyšovalo šanci na úspěch i lidem, jako byl Truman. Pomineme-li jeho nesouhlas s prezidentovým vetem ve věci dávek pro válečné vysloužilce, byl Truman oddaným stoupencem Roosevelta i Nového údělu. A také měl samozřejmě za sebou Toma Pendergasta. Poté, co Truman zvítězil v souboji o stranickou nominaci, mu už nic nestálo v cestě. V listopadových volbách Pattersona doslova převálcoval. Ocitl se tak v hlavním americkém městě, kde ho prakticky nikdo neznal. A pokud náhodou ano, pak jen v souvislosti s Pendergastovými.
V Senátu se však Truman brzy stal velice oblíbeným. Byl mimořádně pracovitý a postupně pronikl do jeho užšího jádra. "Zásluhu na tom měla jeho přímočarost, vůle pracovat a přátelské až žoviální vystupování," soudí Jenkins. Jednou byl Truman dokonce zařazen mezi nejlépe oblékané senátory. Na celostátní úrovni si vysloužil obrovskou popularitu, když jeho komise (Senate Special Committee to Investigate the National Defense Program) odhalila plýtvání ve vojenských složkách. Za vším byly podvody a mizerný management. Truman toto plýtvání nejen tvrdě kritizoval, ale také přicházel s návrhy, jak ušetřit. Přesto měl co dělat, aby post senátora v roce 1940 obhájil. Na sklonku 30. let se objevily spekulace o jeho chatrném zdraví (Truman měl problémy se spánkem, během dne býval velmi unavený, málo jedl a trpěl migrénami), navíc na něm opět ulpěl Pandergastův temný stín. Pandergast byl za podvody odsouzen na patnáct měsíců do vězení. Truman s nimi sice nic společného neměl, ale tisk si na něm smlsl. Také mu začaly docházet peníze na další kampaň. Jenže by to nebyl Harry Truman, aby si vše tvrdě neodpracoval. Získal na svoji stranu odbory a černošské voliče, když otevřel debatu o občanských právech. A tak Truman se ziskem 35 % hlasů nakonec znovu zvítězil.
V témže roce prolomil Franklin D. Roosevelt Washingtonův precedent a nechal se potřetí zvolit prezidentem. Některé Američany tím sice popudil, většině z nich se ale spíše ulevilo. Doba byla totiž velmi nejistá. V Evropě už více než rok zuřila další velká válka a Japonsko ohrožovalo americké zájmy v Pacifiku. Dokázal-li Roosevelt vyvést zemi z hospodářské krize, málokdo pochyboval o tom, že bude také ideálním prezidentem do válečných časů. Během několika příštích let se to jen potvrdilo. Společně s britským premiérem Winstonem S. Churchillem položil základy dnešní Organizace spojených národů (OSN) a dokázal také obratně manipulovat se sovětským vůdcem Josifem V. Stalinem. Ten byl sice netvor, ale vůči Rooseveltovi choval velký respekt. Jenže v roce 1944 už nebylo jisté, zda Roosevelt zvládne celé čtvrté funkční období. V Demokratické straně tak vypukl spor o to, kdo by se měl stát jeho viceprezidentem. Úřadující Henry Wallace byl možná slušný člověk, ale jeho až příliš levicové názory vzbuzovaly určité obavy. Navíc nikdy nebyl považován za klasického představitele washingtonského establishmentu. Jeho přesným opakem pak byl William O. Douglas, soudce Nejvyššího soudu.
Bylo tedy třeba poohlédnout se po kompromisním kandidátovi. Tím se v očích mnoha demokratů stal právě Harry Truman. Jeho samotného to poněkud zaskočilo, dokonce se případné nominaci na úřad viceprezidenta vzpíral. Roosevelt ho však nemilosrdně přitlačil ke zdi. Hrozil rozštěpením Demokratické strany a její následnou porážkou v prezidentských volbách. A tak Truman kapituloval a nominaci nakonec přijal. Můžeme samozřejmě vést spekulace o tom, zda to z jeho strany nebylo pouze divadlo. Faktem ale je, že Roosevelta ctil, byť opačně to tak úplně neplatilo. Někteří Trumanovi kritici pak míní, že Wallace se stal jakousi obětí vnitrostranického puče, protože washingtonský establishment se už pomalu připravoval na roztržku se Sovětským svazem. To je ale velmi zjednodušující, stejně jako tvrzení, že Roosevelt šel Stalinovi v některých záležitostech až příliš na ruku. A vůbec nejspornější jsou Trumanovy prezidentské začátky. Přišly mnohem dříve, než se čekalo. Dne 12. dubna 1945 zemřel Franklin D. Roosevelt na mozkovou příhodu. A Harry Truman měl už brzy učinit tak obtížná rozhodnutí, jako žádný jiný americký prezident.
Jaderná bomba a konec války
"Kéž byste mi tak nemusel říkat," odvětil Harry Truman, když byl poprvé osloven pane prezidente. Představitelům tisku pak řekl: "Nevím, pánové, jestli na vás někdy spadla fůra sena nebo pořádný strom. Včera večer na mě spadl dům, všechny hvězdy i se všemi planetami. Jestli se, pánové, někdy modlíte, tak se modlete za mne." Někteří historici vnímají tato slova jako projev Trumanovy přehnané skromnosti. Ale co když se mýlí? Truman působil ve funkci viceprezidenta jen velmi krátce. S Rooseveltem si ani nestihl pořádně promluvit a v oblasti zahraniční politiky nebyl příliš sběhlý. Věděl, že ho čekají složitá jednání s Churchillem a Stalinem. Porážka nacistického Německa byla sice neodvratná, ale čím blíže postupovali američtí vojáci k japonským břehům, tím krvavější boje museli svádět. Situaci dále zkomplikoval fakt, že Churchill dne 5. července prohrál všeobecné volby do Dolní sněmovny Spojeného království a jeho nástupcem se stal o poznání méně zkušený Clement Attlee.
Zhruba dva měsíce po porážce Německa se v Postupimi uskutečnila závěrečná jednání nejvyšších politických představitelů zemí Velké trojky: Trumana, Churchilla (jehož později vystřídal Attlee) a Stalina. Během ní se Truman dozvěděl o úspěšném testu první jaderné bomby v Los Alamos (Nové Mexiko). Spojené státy tak dostaly k dispozici ničivou zbraň, díky níž mohly uspíšit konec války s Japonskem. A právě tehdy učinil Truman nejspornější rozhodnutí svého života. Vydal rozkaz ke svržení atomové bomby na Japonsko. Zatímco jedni pro něj mají za to slova uznání, druzí ostrou kritikou rozhodně nešetří. Stále častěji se dnes totiž můžeme setkat s názorem, že svržení atomové bomby na japonská města Hirošima a Nagasaki bylo zcela zbytečné. Japonská porážka již byla prakticky nevyhnutelná a císař Hirohito rozhodl do Moskvy vyslat prince Konoeho, aby se tam pokusil vyjednat mír se Spojenými státy a Velkou Británií. Sovětský svaz, který v té době ještě nebyl ve válce s Japonskem, měl v této záležitosti sehrát roli zprostředkovatele. Ještě před cestou prince Konoeho zaslalo japonské ministerstvo zahraničních věcí do Moskvy oficiální sdělení, že "císař si přeje mír".
"Zpráva zastihla Stalina, právě když odjížděl na Postupimskou konferenci. Odeslal chladnou odpověď, že návrh nepovažuje za natolik jednoznačný, aby podnikl nějaká opatření či souhlasil s přijetím delegace. Churchilla však o jejich snaze zpravil. Churchill do sdělil Trumanovi a připojil vlastní opatrné doporučení, že by bylo rozumné zmírnit nekompromisní požadavek 'bezpodmínečné kapitulace'," uvádí ve své knize Dějiny druhé světové války vojenský historik Basil Liddell Hart. Truman už byl ale údajně odhodlán jadernou zbraň použít a Stalinova odpověď na další mírové poselství od japonské vlády se od té první výrazně nelišila. Američané si navíc nepřáli, aby se Sovětský svaz jakkoliv podílel na okupaci Japonska. Události pak nabraly rychlý spád. Dne 6. srpna 1945 byla svržena atomová bomba na Hirošimu. O dva dny později vyhlásil Sovětský svaz Japonsku válku a Rudá armáda vtrhla do Mandžuska. A 9. srpna zničila atomová bomba Nagasaki. Dne 14. srpna oznámil císař Hirohito japonskou kapitulaci, jež byla 2. září písemně stvrzena.
Je vlastně Trumanovo rozhodnutí o použití atomových bomb proti Japonsku ospravedlnitelné? Historik Paul Johnson ve své knize Dějiny amerického národa uvádí: "Dva dny před náletem bylo rozhozeno 720 000 letáků s varováním, že město bude 'srovnáno se zemí'. Obyvatelé Hirošimy považovali za planou hrozbu a nereagovali na něj." Totéž uvádí v knize Dějiny Spojených států amerických i Johnsonovi kolegové George Brown Tindall a David E. Shi. Leckdo by to mohl považovat za polehčující okolnost. Se zajímavým vysvětlením pak přichází již zmíněný Jenkins: "Přestože nám svět 90. let může připadat v mnoha směrech brutální, přestože nás eventuální nukleární ohrožení může nepředstavitelně děsit, krveprolití zažité na vlastní kůži v polovině 40. let je zkušenost kvalitativně naprosto odlišná od všeho, na co jsme si zvykli v zemích žijících v míru nebo sporadicky zapletených do partyzánských bojů. Neštěstí, které si vyžádá sto životů, dokáže dnes rozčeřit hladinu světového veřejného mínění. Tehdy bylo při ,konvenčnímʻ bombardování Drážďan zabito během tří dní na 45 000 lidí. Ještě bezprostředněji před rozhodnutím o použití atomové bomby byly zveřejněny údaje o 78 000 obětí náletů na Tokio. Obětovat Drážďany bylo zbytečné, ale nikdo tehdy netušil, že by válku proti Japonsku bylo možné vést bez takovýchto náletů, a jediný z blízkých poradců Arnold, velitel vojenského letectva, věřil, že ji lze vyhrát pouze takovými nálety. Ostatní byli přesvědčeni, že vítězné tažení bude zahrnovat invazi na japonské území. V důsledku zkušeností z krvavé bitvy o Okinawu odhadoval generál Marshall, že to americkou armádu bude stát půl milionu obětí. Na všechny strany se tedy otevíraly cesty plné krveprolití."
Bývalý prezident Jimmy Carter, nositel Nobelovy ceny za mír, věřil, že se Truman "rozhodl správně". Ve svých pamětech Život ve víře k tomu napsal: "Ačkoliv by se mnou většina Japonců nesouhlasila, podle mého názoru bylo svržení atomové bomby užitečné ze dvou důvodů. Zabránilo se větším ztrátám při invazi a strašlivé účinky jaderných zbraní se staly odstrašujícím prostředkem proti jejich dalším používání. V kontextu nesmírného a nepředstavitelného zla války se menší zlo atomových úderů ukázalo být lidstvu z dlouhodobého hlediska ku prospěchu – ačkoliv zaplacená cena byla vysoká." Hodně se napsalo o tom, jak Trumana později navštívil v Bílém domě fyzik Robert Oppenheimer, "stvořitel" atomové bomby. Trumanovi tehdy údajně řekl: "Pane prezidente, mám pocit, že mám na rukou krev." Trumana to nesmírně rozzlobilo a později vzpomínal: "Řekl jsem, že ta krev je na mých rukou – a ať mě nechá, abych se o to postaral." Jeho podrážděné reakci se lze divit jen stěží. Nebyl to totiž Oppenheimer, ale prezident Spojených států, kdo musel učinit toto těžké rozhodnutí. Historik John Lewis Gaddis to ve své knize Studená válka shrnul asi nejlépe, když napsal: "Harry S. Truman po zbytek svého života tvrdil, že mu toto jeho rozhodnutí nikdy nenarušilo klidný spánek, ale jeho chování vypovídá o něčem jiném. V den, kdy byla atomová bomba poprvé vyzkoušena v poušti Nového Mexika, si zapsal poznámku s úvahou, že 'technické prostředky mají před morálkou náskok několika století, a až je morálka dožene, pak možná žádný z nich už nebude mít smysl'. O rok později zařadil své obavy do širšího kontextu: 'Lidský tvor a jeho emoce se v průběhu věků příliš nemění. Nyní se ale změnit musí, jinak ho čeká absolutní a úplné zničení, a možná po něm bude následovat hmyzí éra nebo planeta bez atmosféry.'" V roce 1948 pak Truman skupině svých poradců údajně řekl: "Je to hrozná věc vydat rozkaz k použití něčeho, co... je tak strašlivě ničivé, daleko ničivější, než co jsme kdy měli... Proto s tím musíme zacházet jinak než s puškami, děly a podobnými obyčejnými věcmi."
Státník
Konec druhé světové války s sebou přinesl také konec americké jednoty. A právě během druhé poloviny 40. let se naplno projevily Trumanovy mimořádné organizační schopnosti. Zatímco jeho rozhodnutí o použití atomové bomby proti Japonsku dodnes vede k ostrému střetu mezi etickým a vojenským hlediskem, Trumanovo další počínání v úřadu prezidenta je hodno nemalého obdivu. Nový prezident musel v prvé řadě naplnit Rooseveltovu a Churchillovu vizi o OSN. Ta zase vycházela z politické filosofie Woodrowa Wilsona, muže, kterého Truman tolik obdivoval. Dokonce ho označoval za třetího nejlepšího prezidenta v dějinách USA (po Washingtonovi a Jeffersonovi). K založení OSN došlo 24. října 1945 v San Franciscu. Toto společenství funguje dodnes, a byť jej rozhodně nelze označit za všespásné, nelze mu upřít určité zásluhy na udržení globálního míru. A přestože by OSN bylo založeno bez ohledu na to, kdo by zrovna seděl v Bílém domě, je důležité, že k tomu došlo tak krátce po válce. Leckdo by naopak mohl kritizovat Trumana za to, že inicioval vznik Ústřední zpravodajské služby (CIA), jejímž úkolem bylo realizovat po celém světě tajné operace ve prospěch USA. Truman nemohl předem vědět, že se CIA tu a tam vymkne kontrole a její zaměstnanci budou nezřídka jednat v rozporu s mezinárodním právem.
Truman musel naopak pružně reagovat na měnící se situaci ve světě. Ještě krátce před svojí smrtí pojal Roosevelt podezření, že s ním Stalin nehraje tak úplně čistou hru. Skutečné Stalinovy úmysly vyšly najevo během prvních poválečných let, kdy Sovětský svaz převzal plnou kontrolu nad politickým děním v některých zemích střední a východní Evropy. Truman a jeho ministr zahraničí George C. Marshall tedy přišli s Plánem evropské obnovy, pro nějž se vžilo označení Marshallův plán. V jeho rámci nabídly Spojené státy masivní pomoc západní Evropě (její výše činila 13 miliard dolarů). Ta byla po válce hospodářsky zcela zničená. Ač Marshallův plán splnil svůj účel, spuštění železné opony oddělující západní část Evropy od té východní bylo prakticky nevyhnutelné. Kam až je ochoten zajít, ukázal Stalin během blokády Berlína, která trvala od 23. června 1948 do 12. května 1949. Nařídil zablokovat pozemní přístup do západní části rozděleného Berlína nacházejícího se uprostřed sovětské okupační zóny. Spojenci tedy zřídili letecký most, jehož prostřednictvím mohli téměř jedenáct měsíců zásobovat západní okupační pásma německé metropole.
Studená válka se Sovětským svazem si vyžádala přehodnocení americké zahraniční politiky. Dne 12. března 1947 vyhlásil prezident Spojených států Trumanovu doktrínu, jejímž cílem bylo bránit šíření komunismu do dalších zemí. Nezřídka se dnes můžeme setkat s názorem, že to byl právě Harry Truman, kdo vyostřil vztahy mezi USA a SSSR. Ale není to pravda. Sotva bylo Polsko osvobozeno od německých okupantů, byla zde instalována vláda řízená přímo z Moskvy. Když si Truman 30. dubna 1945 předvolal do Blair House (kde pobýval před svým přestěhováním do Bílého domu) sovětského ministra zahraničí Vjačeslava Molotova, vytkl mu, že Sovětský svaz neplní dohody z Jalty. "V životě se mnou nikdo takhle nemluvil," stěžoval si Molotov. "Dodržujte své úmluvy a nikdo s vámi tak mluvit nebude," odpověděl mu Truman. Známý je ostatně Trumanův výrok z roku 1941, kdy Hitler vtrhl do SSSR. "Pokud uvidíme, že Německo vyhrává, měli bychom pomoci Rusku, a pokud budou vyhrávat Rusové, měli bychom zase pomoci Němcům, aby se mohli co nejvíc pomlátit mezi sebou. Za žádných okolností bych si ovšem nepřál, aby zvítězil Hitler," řekl tehdy Truman novinářům.
Jak se blížily prezidentské volby, byl Truman ochoten vzdát se své kandidatury a uvolnit cestu generálu Dwightu D. Eisenhowerovi. Ten ale, jak bylo jeho zvykem, lavíroval a mlžil. Republikánská strana ovládala Kongres, část odborů se bouřila a Henry Wallace oznámil svoji prezidentskou kandidaturu. Ve Spojených státech se navíc začal šířit strach z komunismu, který z velké části přiživoval republikánský senátor Joseph McCarthy. Trumanova pověstná tvrdohlavost však zase jednou přinesla své plody. Republikáni nominovali na prezidenta Thomase E. Deweyho a byli si jeho vítězstvím téměř jistí. Dewey se o prezidentský úřad ucházel již v roce 1944, proti obhajujícímu Rooseveltovi však neměl šanci. To Trumanova pozice v roce 1948 se zdála být naprosto beznadějná. Někteří demokraté dokonce jeho rozhodnutí jít do voleb považovali za naprosté šílenství. Už tu nebyl žádný Pendergast, pouze Truman a výsledky jeho několikaletého úsilí. Prezidentské volby skončily velkým překvapením. Truman obdržel 49,6 % hlasů, více než Dewey (45,1 %) a Wallace (2,4 %) dohromady. Na většinu sice nedosáhl, protože tu byl ještě čtvrtý kandidát, generál Strom Thurmond, který získal zhruba stejný počet hlasů jako Wallace, ale v přepočtu na volitele porazil Truman Deweyho poměrem 303:189. Nyní už nikdo nemohl Trumana označovat za druhořadého politika.
Odkaz
Truman vždy zachovával věrnost Novému údělu. Dokonce usiloval o jeho rozšíření, když přišel se svým Férovým údělem (Fair Deal). Ten měl s sebou přinést daňovou reformu, zvýšení minimálních mezd, plnou zaměstnanost, záruky farmářům a rekonstrukci zchátralých chudinských čtvrtí. Truman také usiloval o zavedení zdravotního pojištění. "Každá skupina našeho obyvatelstva, každý jedinec, mají právo očekávat od své vlády poctivé a slušné zacházení," prohlašoval. S Férovým údělem však Truman dopadl podobně jako jeho velký vzor Wilson se svojí Společností národů. Většina jeho návrhů narazila na odpor Kongresu. Ale všechno to úsilí nebylo nakonec zbytečné. To, co se nepodařilo prosadit Trumanovi, prosadil o nějakých dvacet let později Lyndon Johnson. Trumanovi je navíc třeba přičíst k dobru zrušení rasové segregace v americké armádě i to, že se neváhal osobně zastat některých lidí, které McCarthy obvinil ze sympatií ke komunismu. Truman dokonce o McCarthym řekl, že "je nejlepší investicí Kremlu ve Spojených státech". Také je nutné dodat, že McCarthyho běsnění dosáhlo svého vrcholu až poté, co Trumana v Bílém domě vystřídal Eisenhower.
"I kdyby Truman během svého druhého období nic dalšího neudělal, vytvoření NATO by jeho znovuzvolení dostatečně ospravedlňovalo," napsal již několikrát zmíněný Roy Jenkins. Chtěl-li Truman zabránit dalšímu šíření komunismu v Evropě, nezbylo mu než uzavřít se svými spojenci Severoatlantický pakt. Stalo se tak 4. dubna 1949. "Ať už na tuto organizaci nahlížíme z kteréhokoliv úhlu, byl to bezpochyby jeden z nejvýznamnějších počinů mezinárodního politického inženýrství v moderních dějinách. Podařilo se ji dát dohromady za dobu o málo delší než jeden rok a tento rok navíc rozdělily na dvě části volby v listopadu 1948, kdy se téměř s jistotou předpokládalo, že úřadující prezident nezvítězí. Smlouvu podepsalo dvanáct zakládajících členů. Spojené státy však nebyly pouze jedním z tuctu zakladatelů. Koncem 40. let a ještě po dvě následující dekády nebyla jejich moc a síla pouze větší než moc a síla ostatních zemí, byla kvalitativně odlišná a naprosto ohromující. Proto musely při svém privilegovaném postavení přispět ze všech nejvíce a jejich oběť se netýkala pouze materiálních zdrojů, nýbrž i tradic," uvádí Jenkins.
Truman se v mezinárodní politice angažoval způsobem, který – až na několik výjimek – neměl obdoby. Klíčovou úlohu sehrál při vzniku Státu Izrael v roce 1947, neboť byl stoupencem sionistického hnutí. Asi jeho největší chybou ale bylo, že nedokázal odhadnout dosah Trumanovy doktríny. Když se roku 1949 chopili moci v Číně komunisté pod vedením Mao Ce-tunga, čelil kritice za to, že tomu nezabránil. Na druhou stranu, Trumanova administrativa předpokládala, že to s Čínou dopadne stejně jako s Jugoslávií. Tam byl sice také nastolen komunismus, ovšem jugoslávský prezident a hrdina protinacistického odboje Josip Broz Tito se se Sovětským svazem postupně rozešel a stal se spíše spojencem Západu. Ale s Čínou to bylo jiné a Stalin vycítil příležitost získat kontrolu na asijskými zeměmi. S jeho posvěcením tak Severní Korea zaútočila v červnu 1950 na svého jižního souseda. OSN na to zareagovala vysláním vojsk pod vedením generála MacArthura. Ten nařídil vylodění u Inčchonu, což vedlo k vítězství v počáteční fázi války. Když se ale do situace vložila Čína, ztratil MacArthur veškeré zábrany. Přišel s návrhem použít atomovou bombu a přesunout část bojů do Číny. Navíc neustále podrýval Trumanovu autoritu, což nakonec vedlo k jeho odvolání. Zvláštní, uvážíme-li, že MacArthur nesouhlasil s použitím atomové bomby proti Japonsku. Jeho a Trumanovy postoje se překvapivě prohodily.
Jenže Douglas MacArthur byl miláčkem amerického národa a jeho odvolání vedlo k prudkému poklesu Trumanovy popularity. Když začátkem roku 1953 opouštěl Bílý dům, schvalovalo jeho počínání zhruba 22 % Američanů. To se ale brzy změnilo, dnes je Truman řazen mezi nejlepší prezidenty v dějinách Spojených států. Navíc mu byl dopřán dlouhý a poklidný důchod. Truman si zřídil svoji prezidentskou knihovnu a nadále podporoval Demokratickou stranu. V roce 1964 utrpěl úraz v koupelně svého domu, ale částečně se z něj ještě dokázal vzpamatovat. Konec přišel až 26. prosince 1972, kdy jeho oslabený organismus definitivně selhal. Truman se dožil požehnaného věku 88 let. Jak hodnotit jeho odkaz? Přihlédneme-li ke všem zmíněným skutečnostem, musíme nutně dojít k závěru, že pozitiva převažují. Jako prezident čelil Harry Truman mimořádně obtížným situacím. Ale ve většině z nich obstál se ctí, byť ta krev na rukou už mu navždy zůstane. I to s sebou ovšem nese prezidentský úděl.
Foto: Pixabay