Generál Jiří Šedivý: Za současné situace bych nemluvil o globální válce
Není to tak dávno, co mi pan generál Jiří Šedivý, kterého si nesmírně vážím, poskytl rozhovor k současnému dění na Ukrajině. Situace ve světě se však zkomplikovala mnohem rychleji, než by kdokoli z nás čekal. Jako by nestačilo, že rusko-ukrajinská válka nebere konce, zaútočilo hnutí Hamás na Izrael, který je již nějakou dobu dějištěm politických a společenských nepokojů. Nelze se tedy divit, že někteří lidé propadají panice a obavám z vypuknutí dalšího globálního konfliktu. Požádal jsem proto pana generála Šedivého, který má výjimečný dar nazývat věci pravými jmény a objektivně hodnotit bezpečnostní a vojenskou situaci ve světě, o tento mimořádný rozhovor. Pevně věřím, že jej – stejně jako já – uvítáte.
Pane generále, současné dění v Izraeli je pro mnohé obrovským šokem. Vzhledem k nekončícímu vojenskému konfliktu na Ukrajině dokonce někteří lidé mají vážné obavy z vypuknutí globální války. Hrozí podle Vás něco takového?
Za současné situace bych nemluvil o globální válce, ale nelze vyloučit, že se tento konflikt může přelít do dalších států a regionů. V ohrožení jsou logicky okolní státy, které deklarují svoji podporu Hamásu. Příkladem je dlouhodobý nepřítel státu Izrael Írán, ale je možné, že se do konfliktu zapojí i další státy, a to buď přímo, nebo zprostředkovaně. Mezi takové státy lze zařadit Irák, Jemen, Sýrii či Libanon. Podstatnější může být vzedmutá vlna radikálního Islámu, a to jak v podobě propalestinských demonstrací, tak teroristických útoků, které budou zdůvodňovány izraelskou odvetou za masakr ze 7. října.
O Izraeli se dlouhodobě mluví, že má jednu z nejlépe fungujících tajných služeb na světě (Mosad). Navíc tu bylo varování ze strany Egypta, že hnutí Hamás chystá útok. Znamená to tedy, že izraelská vláda Benjamina Netanjahua hrubě podcenila situaci?
To je zcela zřejmé. Bude na izraelských příslušných orgánech, jak celou situaci zanalyzují a jaké učiní závěry. Ale to, že selhali jak politické špičky Izraele, izraelští zpravodajci a vlastní armáda, to je bez diskuse. Ale dnes je ještě brzy dělat závěry. Určitě se na tom významně podílela komplikovaná politická situace, kterou se nedařilo úspěšně řešit a která tím odváděla pozornost od jiných palčivých problémů.
Mohla být pro hnutí Hamás impulsem k útoku také politická nestabilita, která v Izraeli již několik let přetrvává?
Jako počátek asi tato nestabilita nehrála tak významnou roli, i když se to nabízí. Hamás se připravoval na tento útok mnohem delší dobu. Mimoto je o Hamásu známo, že jeho cílem je likvidace státu Izrael. Příprava útoku byla tedy spíše spojena se zvyšujícími se schopnostmi Hamásu, ziskem většího množství zbraní, z nichž některé pocházely z ukrajinského bojiště, a pravděpodobně byla také umožněna sníženou pozorností izraelských obranných sil jako důsledek fiktivního omezení aktivit Hamásu. Zdá se, že to byla léčka. V závěrečné fázi ovšem politická nestabilita napomohla Hamásu jeho plány uskutečnit.
Velmi zásadní roli v současné situaci hraje Írán. Ten totiž podporuje jak hnutí Hamás, tak Rusko, a sice tím, že jim dodává zbraně. Jaké cíle tím sleduje? A nedopustil se bývalý americký prezident Donald Trump hrubé chyby, když zrušil americko-íránskou dohodu o jaderných zbraních, kterou vyjednal jeho předchůdce Barack Obama a kterou chtěl ještě nedávno obnovit současný šéf Bílého domu Joe Biden?
O roli Íránu nelze pochybovat. Odpor íránského režimu k "západním hodnotám" je zřejmý mnoho let. Írán si klade za cíl stát se hegemonem v této oblasti, založeném na striktně náboženské ideologii. K tomu vedl své kroky i v minulosti. I přesto, že byl vázán dohodou o jaderných zbraních. To, že skrytě pokračoval ve vývoji jaderné zbraně, bylo (a je) zřejmé. Mimoto vyvíjel raketové nosiče, které postupně dosahovaly výrazné kvality. Počáteční vstřícně kroky prezidenta Trumpa se nesetkaly s příznivou odezvou. Následně tedy muselo k vypovězení dohody dojít. Jak je věc složitá, ukazuje i to, že se dosud tuto dohodu nepodařilo obnovit. Je zřejmé, že Írán bude i do budoucna velkým problémem, už proto, že bude mít čím dál tím větší snahu ovlivňovat dění na Středním východě.
Pro Spojené státy je Izrael klíčovým spojencem již od svého vzniku. Je tedy jasné, že mu i nyní poskytnou maximální pomoc. Nedoplatí na to ovšem Ukrajina, které Spojené státy také pomáhají, ale není pro ně tak důležitá jako Izrael?
V současné době je určitě pro USA významnější Střední východ než Ukrajina. Špatně se to poslouchá, ale Ukrajina je především "evropský problém", který jsme my sami nebyli schopni vyřešit. Mimoto je ruská agrese na Ukrajině víceméně lokální problém. Přes různá politická prohlášení nelze předpokládat, že se boje přesunou nebo rozšíří mimo území Ruska a Ukrajiny. Tím neříkám, že se Rusko nepokusí destabilizovat a nějak intervenovat na naše území a že se nepokusí narušovat jednotu našich společností, ekonomiku apod. Příkladem budiž útoky na ruské občany ve Velké Británii, sabotáže proti muničním skladům v Česku a Bulharsku či pokusy ovlivňovat volby. Na druhou stranu, v případě konfliktu mezi Izraelem a Hamásem hrozí, že se rozhoří do větších rozměrů a že se přenese na území evropských států, což může znamenat zejména další vlnu teroristických útoků. Počínající demonstrace, jejichž svědky můžeme být i v ČR, ukazují, že ani my nebudeme ušetřeni toho, co znají občané západoevropských států. Zejména až se v plné síle spustí izraelská pozemní operace. Je možné vyvodit, že odezva radikálních organizací bude ještě intenzivnější, než jsme dnes svědky. Už nyní je pozornost USA i Velké Británie značná a vyústila v přesuny námořních a leteckých sil do prostoru konfliktu, v tomto případě za účelem odstrašení Íránu, aby se nezapojil prostřednictvím svých vojsk do konfliktu. Negativním dopadem je rozmělnění pozornosti mezi Ukrajinu a Střední východ. Logicky to má negativní dopady na podporu Ukrajiny. Stejně tak jako se rozděluje pozornost politická, bude se, pokud bude konflikt déle trvat, rozdělovat i pomoc vojenská a finanční. A to i přesto, že Izrael je moderní a ekonomicky výkonný stát. Tento konflikt nepřímo pomáhá Rusku a je v ztěžuje situaci Ukrajiny. Pokud by stalo, že se nepodaří v krátké době – do několika týdnů – situaci uklidnit, přenese se pozornost postupně na Střední východ a Ukrajině bude věnována pozornost pouze okrajová.
Nemohu si pomoci, ale myslím si, že mnohé evropské země, které jsou členy NATO, žalostně selhaly, když neplnily svoji povinnost odvádět stanovenou část svých rozpočtů na armádu. Jako by spoléhaly na to, že Američané za ně vyřeší vše. A nyní tu máme situaci, kdy se Spojené státy musí angažovat jak v Evropě, tak na Středním východě. Je můj úhel pohledu mylný?
Mylný určitě není. To dnes ví i většina Evropanů, ale znovu nastartovat kvalitní mechanismy obrany, počínaje novými strategickými dokumenty, přes alokaci potřebných financí na obranu a konče výstavbou kvalitních ozbrojených sil, to bude vyžadovat určitý čas. Ono nestačí jen napsat pár zákonů a poslat ministrům obrany více peněz, ale musí se vycvičit i velitelé, štáby a útvary. Připravit kvalitního velitele brigády trvá 20–25 let od ukončení studia na vysoké škole. Už řadu let, minimálně od roku 2014, se neustále opakuje jeden požadavek, a to zkvalitnit evropské armády, přičemž nejviditelnější je alokace stále opakovaných požadavků na 2 % HDP na obranu. Přesto je největší tíha v NATO na USA. USA zajišťují schopnosti NATO ze 75 %. Pokud by musely svoji pozornost upřít na Střední východ, pak by na Evropu zbyla jen část toho, co můžou USA dát k dispozici. Ten třetí díl již dnes USA zaměřují na potencionální konflikt s Čínou. Je tedy skutečně načase, aby se Evropa začala intenzivně starat sama o sebe a na USA se nespoléhala tak, jako tomu bylo dosud.
Když legendární Henry Kissinger spatřil davy jásajících Arabů v berlínských ulicích, nechal se slyšet, že evropská azylová politika, kterou razila někdejší německá kancléřka Angela Merkelová, byla veliká chyba. Co si o těchto Kissingerových slovech myslíte?
Stoprocentně s ním souhlasím. Je tragické, že bezpečnostní experti dlouho avizovali tento problém a mnoho z nich bylo dlouho označováno za xenofoby, přičemž jednoduchou úvahou bylo možné dojít k závěrům, že přístup Evropy k migraci je nesprávný a nemůže dospět k dobrému konci. Argument o vymírající Evropě, která potřebuje migranty, byl a je zcestný. Stejně tak i neustálé přijímání odpovědnosti za období před sto a více lety by už mělo skončit. Mimochodem, proč by měly středoevropské a východoevropské státy v rámci přerozdělování migrantů nést odpovědnost za dobu kolonialismu, když s ní nic společného neměly? Evropské lídry neprobudily ani teroristické útoky, které svědčily o tom, že se islámská komunita neintegrovala do majoritních společností a že vytváří vlastní paralelní společnost, která se mnohdy řídí jinými zákony než daný stát. Vraždy učitelů, duchovních a dalších nevinných lidí se nedají ospravedlnit. Přesto neumí EU migraci zastavit a z členských států deportovat migranty, kteří nemají na azyl právo. Stejně tak neumí deportovat ty migranty, kteří nechtějí akceptovat naši kulturu. To neznamená, že ji musí převzít. Ale jako my tolerujeme zvláštnosti jejich kultury, musí to oni činit vůči nám. Místo toho je vidět pravý opak. Evropa nemůže pojmout všechny, kdo nechtějí žít ve své zemi, protože je tam nízká životní úroveň, nebo se tam nedaří ekonomice. Evropa nemůže pojmout dokonce ani všechny, kteří utíkají ze států, kde vládne nedemokratický režim. Může se to zdát kruté, ale Evropa není všespasitelná. Musíme změnit své vlastní normy azylové politiky a umět je prosazovat. V opačném případě, při současné migrační vlně, která určitě není u konce a bude se naopak ještě stupňovat, se bude vztah mezi většinovou populací a migranty zhoršovat a konflikty a násilí budou gradovat do otevřených rozbrojů. To bude v budoucnu zásadní bezpečnostní problém, který se bojí většina politiků pojmenovat.
Hamás útočí na Izrael, Rusové na Ukrajinu, a to za podpory Íránu. Nehrozí nyní, že Čína "dostane chuť" zaútočit na Tchaj-wan?
Čína považuje Tchaj-wan za nedílnou součást teritoriální Číny a jakékoli pokusy o větší míru jeho samostatnosti nese s nelibostí. Také je dlouhodobě známo, že američtí vojenští analytici předpokládají, že dříve nebo později se s Čínou vojensky střetnou, přičemž důvodem může být právě Tchaj-wan. V poslední době dochází stále častěji ke konfliktům, ať ve vzduchu, nebo na moři. Dovolím si spekulovat, že kdyby Rusko uspělo na Ukrajině tak, jak Putin předpokládal, a kdyby se proti agresi Ruska nespojil celý pokrokový svět, Čína by se pokusila zesílit svůj vliv nad Tchaj-wanem. Za současné situace ovšem k takovému kroku neexistují podmínky. Angažovanost Íránu v současném konfliktu není pro Čínu zárukou, že by se pokus o znovuovládnutí Tchaj-wanu zdařil a mezinárodní společenství by to akceptovalo.
Stále se mluví o tom, že je Čína na vzestupu a brzy se stane hlavní světovou velmocí. Není to ale trochu přehnané tvrzení? Nejsou stále "velmocí číslo 1" Spojené státy, ať už z hlediska vojenského, nebo ekonomického?
V současné době skutečně soupeří USA s Čínou o prvenství, kdo bude největší světová velmoc. Zatím jsou stále "jedničkou" Spojené státy, ale některé tendence ve vývoji je nutné brát v úvahu do budoucnosti. Ta není tak vzdálená, jak by se na první pohled mohlo zdát. Pokud se Číně podaří splnit cíl postavit do roku 2040 10 letadlových lodí, tak de facto vyrovná poměry vojenských sil v Tichomoří. Podobný vývoj se předpokládá i v ekonomice. Je ovšem také nutné připomenout, že ještě rychleji se z ekonomického hlediska rozvíjí Indie. Teoreticky je dnes Indie lidnatější než Čína. Proto nemůžeme sledovat pouze vývoj v USA nebo Číně, ale i jinde ve světě. Soupeření o pozici "světové jedničky" je tedy složitější, než jen porovnávat Spojené státy s Čínou.
Pane generále, moc Vám děkuji za další rozhovor a těším se na brzké setkání!
Foto: Pixabay