Generál Jiří Šedivý: Současná situace na Ukrajině je skutečně složitá

Porážka ruské armády a pád Putinova režimu. Přesně to si mnozí z nás přáli, přesně tomu mnozí z nás věřili. Jenže realita je vždy o něco složitější a nyní se ukazuje, že ti, kteří varovali před přílišným optimismem, měli pravdu. Není pochyb o tom, že Rusko je v tomto konfliktu agresorem. V jeho čele navíc stojí lidé, kteří ohýbají historii, aby legitimizovali své imperiální choutky. Ale také druhá strana se dopustila a dopouští mnoha chyb – ať už jsou to chyby politické, nebo vojenské. Málokdo dokáže současnou situaci, jež se odehrává nedaleko od našich hranic, posoudit tak objektivně jako pan generál Jiří Šedivý, bývalý náčelník Generálního štábu Armády ČR. Tento vzácný a moudrý člověk poskytl mému webu již pátý rozhovor.

Pane generále, je to právě 25 let, co se naše země stala členem NATO. Jak na tuto chvíli dnes vzpomínáte? A nakolik dobře Česká republika v rámci tohoto společenství podle Vás funguje?

S odstupem doby se zapomíná na nepříjemné věci a každý, nebo alespoň většina z nás, si pamatuje ty příjemnější. V mé paměti samozřejmě utkvěla vlastní událost okamžiku vstupu do NATO, pocit splnění našeho předsevzetí stát se jeho plnohodnotnými členy. Z mnoha hledisek představoval slavnostnější moment podpis přístupových protokolů o vstupu ČR do NATO prezidentem republiky Václavem Havlem na Pražském hradě 26. února 1999. Tehdy se moc neslavilo, byla to totiž doba, kdy jsme museli jako armáda uvést řadu opatření do reality. Ačkoli byla připravena, jejich "překlopení" z přípravné fáze do běžného života nebylo nic jednoduchého. Armáda byla připravena tento úkol splnit, což jsem písemně hlásil prezidentovi ve svém dopise z 12. února 1999 (opis je vložen do kroniky GŠ AČR). Mimo to bylo velmi urgentní provést přípravy na operaci NATO, která byla před spuštěním: vytlačení jugoslávské armády z území Kosova. Toto období bylo tedy spíše pracovní než slavnostní.

Často se mluví o tom, že když se zhroutil východní blok, byla uzavřena dohoda, že se členskou zemí NATO stane i sjednocené Německo, ale k dalšímu jeho rozšiřování už docházet nebude. Je na tom něco pravdy? A získaly-li země střední Evropy po pádu komunismu svobodu, nemají snad právo rozhodovat si samy o tom, do jakého společenství chtějí vstoupit?

O tom existuje řada dohadů, ale žádný takový dokument, pokud vím, neexistuje. Pravděpodobně se na podobné téma vedla diskuse, o čemž svědčí některé neúplné informace, ale závazné stanovisko přijato nebylo. Co se týče práva na účast ve zvolených společenstvech, pak zní odpověď "ano". Suverénní stát má právo se rozhodnout o tom, s kým a jak bude zajišťovat svoji bezpečnost. Také ovšem platí, že musí být takový krok svobodným rozhodnutím a že aspirant na členství musí splňovat příslušné podmínky ke vstupu. Pokud dochází k účelovým výjimkám, dříve nebo později se stanou zdrojem neshod, což může narušit jednotu organizace. Platí to i o vstupu do NATO. Také platí to, že právo na vstup mají suverénní státy, zatímco stávající členové mají právo na odmítnutí nového členství. Tuto diskusi jsme nedávno zažily při vstupu Švédska do NATO.

Nesahají příčiny toho, co se nyní děje na Ukrajině, až do začátku 90. let, kdy se začal rozpadat Sovětský svaz? Zrovna tehdy totiž zavítal na Ukrajinu tehdejší americký prezident George H. W. Bush, aby tamní politiky varoval před "sebevražedným (ukrajinským) nacionalismem". Současně se nechal slyšet: "Svoboda není totéž, co nezávislost. Američané nebudou podporovat ty, kteří hledají nezávislost, aby nahradili vzdálenou tyranii místním despotismem." Jak máme Bushovým slovům rozumět? Podotýkám, že celý jeho projev je dostupný v knižní podobě (Americký prezident varuje Ukrajince před sebevražedným nacionalismem).

Ukrajina prošla dlouhým vývojem a ještě bude muset urazit dlouhou cestu. Ukrajina má určitě i Vámi zmíněné problémy a bude se muset s nimi vypořádat. Některé historické události nejsou příjemné ani nám, Čechům, ani dalším našim spojencům, především pak Polákům. Je obecně známo, že v určitém dějinném období se Ukrajina potýkala s proruskými náladami a v jejím čele stál proruský prezident. V roce 2004 zvítězil v prezidentských volbách proruský kandidát Viktor Janukovyč (po masových protestech byly výsledky voleb anulovány a po opakování druhého kola byl prezidentem zvolen protiruský kandidát Viktor Juščenko) a v roce 2007 zvítězila ve volbách jeho Strana regionů. V roce 2010 Janukovyč znovu vyhrál prezidentské volby se ziskem 48 % hlasů. Strana regionů tak získala nejen křeslo premiéra a předsedy jednokomorového parlamentu, ale i post prezidenta. To je jedna strana mince. Druhá strana mince: od počátku 90. let se v ukrajinské společnosti objevují tendence oslavovat válečné zločince, nejvíce Stepana Banderu, Romana Šuchevyče a Mychajło Kołodzińského. Bandera a jeho skupina má na svědomí vyvraždění až 100 000 Poláků během druhé světové války, a to mezi lety 1943 a 1945. Svědectví o řádění "banderovců" na Volyni podal ve své útlé knížce válečný veterán (volyňský Čech), pan generál Miloslav Masopust. V roce 2008 ukrajinský prezident Juščenko nechal upravit učebnice, přejmenovával ulice a vůdce "banderovců" označoval za "ukrajinské hrdiny". Některá západoukrajinská města instalovala Banderovy sochy, zatímco na východě Ukrajiny Banderu považují za zločince. Další ukrajinský prezident Petro Porošenko v roce 2018 podepsal zákon, který "banderovce" označuje jako válečné veterány a přiznává jim výhody, jež veteránům náleží. Za kontroverzní je považován i prapor AZOV, jehož počátky jsou spojeny s přihlášením se některých členů praporu k rasismu. Spory na Ukrajině existují i ve věci "jazykového zákona". Poslední verze byla přijata v době prezidenství Volodymyra Zelenského v roce 2019. Ten určuje jako jediný oficiální jazyk ukrajinštinu. Výjimka je povolena jen pro tatarštinu na území Krymu. Podle Rady Evropy zákon není vyvážený a znevýhodňuje ruštinu, maďarštinu, rumunštinu a další. Nehledě na faktickou vadu tohoto zákona, stal se jedním z důvodů prohloubení sporů na východě Ukrajiny a je i nadále zneužíván ruskou propagandou. I v tomto bude muset Ukrajina nalézt schůdné řešení, i když to asi nebude jednoduché. Ukrajina jen těžce bojuje s poměrně vysokou úrovní korupce, byť je třeba ocenit, že se snaží o její potlačení.

Z dostupných informačních zdrojů to vypadá, že situace na ukrajinském bojišti se již nějakou dobu vyvíjí ve prospěch Ruska. Je tomu opravdu tak? A pokud ano, kde se stala podle Vás hlavní chyba? Není tato situace mj. důsledkem skutečnosti, že ukrajinské armádě docházejí lidské zdroje?

Současná situace je skutečně složitá a není možné jednoznačně říci, kdo bude vítězem. Od ukončení neúspěšné protiofenzivy v minulém roce se postupně dostávají ruské síly do lepší pozice a přebírají iniciativu. Zatím v podobě útoků dosahujících jen taktické hloubky, tedy několika kilometrů. Z rozboru situace vyplývá, že vytváří prostory pro výchozí pozice k útokům většího rozsahu. Je zřejmé, že Rusové soustřeďují na nejméně 3 směrech úderná uskupení, která jsou tvořena 2–3 vševojskovými armádami posílenými dalšími druhy vojsk. Pokračuje intenzivní bombardování ukrajinských vojsk na čáře dotyku. To signalizuje přípravy k rozsáhlejší ofenzivě. Proti snaze ukrajinských vojsk působí to, že vinou špatného naplánování protiofenzivy v minulém roce utrpěla ukrajinská armáda značné ztráty jak na "živé" síle, tak na bojových prostředcích. Mimo to vyčerpala značné množství munice všeho druhu. To je umocněno v tom negativním významu, nedodržením slibů o pomoci Ukrajině a váhavostí ukrajinského vedení k provedení mobilizace na doplnění oslabených vojsk. Pokud se ukrajinskému vedení nepodaří zastavit postup ruských vojsk na čáře určení o obraně (a vybudování obranného valu), může se stát, že v některém úseku se obrana zhroutí, což by vytvořilo pro obranu Ukrajiny hodně složitou situaci. Dne 19. března 2024 uvedl na adresu současné situace na frontě bezpečnostní mluvčí Bílého domu John Kirby: "Podívejte, čas je důležitý. Na Donbasu jim dochází munice a teď se stahují z druhé a třetí linie obrany. Rusové se nadále snaží tlačit na západ..." Souhlasím s tím, že kritický moment spočívá ve stavu lidského segmentu ukrajinské armády. Od května roku 2022 tvrdím, že toto bude problém. A dnes je jasné, že ten problém už nastal, že je to slabé místo ukrajinských ozbrojených sil. Z řady důvodů, pro jejichž objasnění není v tomto rozhovoru místo. Paradoxně nemusí být zvýšení dodávky zbraní a munice tím zásadním pro budoucí vývoj války, ale právě tento zmíněný ukrajinský deficit.

Je pravda, že válka na Ukrajině mohla skončit už na jaře v roce 2022, nebýt toho, že se s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským sešel tehdejší britský premiér Boris Johnson, aby jej odradil od mírových rozhovorů s Ruskem a ujistil jej, že s pomocí Západu bude možné válku vyhrát? Nějak se mi tomu nechce věřit...

Zda pokračovat ve válce s Ruskem – ruským agresorem – je věcí Ukrajinců. O tomto se mnoho diskutuje a skutečnost se pravděpodobně dozvíme až po válce. Ať už dal bývalý britský premiér Boris Johnson prezidentu Zelenskému jakékoli doporučení, bylo na něm a na jeho vládě, zda ho akceptovat, nebo ne. Zároveň nebylo a není jen na prezidentovi Ukrajiny, ale i na rozhodnutí parlamentu Ukrajiny, jak dál postupovat ve válce. Tuto povinnost z nich nikdo nesejme. Osobně zastávám názor, že se o této variantě expremiér Johnson mohl zmínit. Mohl i doporučit způsob reakce na ruskou agresi, ale bylo to v konkrétní době za konkrétní situace. Se znalostí kuráže prezidenta Zelenského si dovolím tvrdit, že byl rozhodnut bojovat proti ruské agresi a nevzdávat se, nehledě na názory Borise Johnsona. Důvodem bylo i to, že situace 9. dubna 2022 nebyla jednoznačně výhodná pro Rusko a odražený ruský útok na Kyjev dával naději na úspěch i na jiných úsecích fronty. Rusové byli vytlačení od Kyjeva, Černihivu a neovládly Charkov. K tomu, aby byli schopni útočit na východě a jihu Ukrajiny, museli Rusové provést přeskupení, a současně se jim nedařilo odstranit nedostatky ve velení vojsk. Morální stav ruských vojáků byl evidentně velmi nízký. Potvrzení pomoci prezentované Borisem Johnsonem bylo důležité, ale před touto návštěvou se odehrály návštěvy jiných státníků, včetně našeho premiéra Petra Fialy (15. března 2022 navštívil premiér Fiala Ukrajinu spolu s premiéry Polska a Slovinska, Mateuszem Morawieckým a Janezem Janšou, a polským vicepremiérem Jaroslawem Kaczyńským). Tedy se více jednalo o potvrzení Velké Británie o podpoře Ukrajiny v boji proti agresorovi, což mohlo stát za rozhodnutím prezidenta Zelenského agresi odolávat.

Co by se nyní muselo stát, aby se situace obrátila ve prospěch Ukrajiny? A není problém také v tom, že mezi ukrajinskými politiky a generály dochází k častým neshodám, ne-li osobním konfliktům?

Recept na to, jak zvrátit současnou situaci, není jednoznačný. Předně, jak jsem uvedl výše, je nezbytné posílit bojové útvary, které jsou v první linii, přičemž ještě lepší by bylo vystřídat je novými a odpočatými vojsky. To se zdá být problém. Už jen proto, že zmobilizované vojáky je nutné řádně vycvičit, což je několikaměsíční proces. Vyslání na frontu nevycvičených vojáků by přineslo neúměrně velké ztráty. Generální štáb ukrajinské armády musí zhodnotit situaci (což určitě dělá) a vyhodnotit směry, které Rusové vyberou jako hlavní, tam soustředit úsilí a přednostně k přehrazení těchto směrů vybudovat pevné obranné valy. Zároveň je třeba na vedlejších směrech posílit obranu na nezbytnou úroveň. Je to "vážení všech pro a proti na lékařských vahách". Chybná analýza může vést k nesprávnému rozhodnutí a s tím souvisejícími následky. Velmi důležitou roli budou hrát zpravodajci všech úrovní a profesí. Přesnost analýzy a pravdivost informací bude zásadní. Protože má Ukrajina omezené množství kvalitních a k boji připravených záloh, musí se připravit na schopnost vést rychlé a překvapivé manévry k provádění protiztečí a protiúderů. K tomu musí být tyto zálohy správně rozděleny mezi síly dvou sledů a bojových záloh a současně správně rozmístěny. Bojové sestavy musí být vytvořeny komplexně, tak jak navrhl generál Zalužnyj. Dovolím si mírně kritizovat poslední údery bojových skupin organizací Legie Svoboda Rusku, Sibiřský batalion a Ruský dobrovolnický sbor. Je pravdou, že současné útoky v oblasti Belgorodu narušují ruské aktivity v týlu jejich vojsk. Ale to hlavní teprve přijde, proto by se neměly moc brzy vyčerpávat a připravit se k úderům do týlu ruských útočících vojsk, až to bude potřeba. To se zatím neděje. Mimo to se zdá, že mají více propagandistický než reálný význam. A poslední poznámka k této otázce: ukrajinští vojáci a velitelé se musí naučit efektivně bojovat se západní technikou, kterou dostávají. To platí jak o pozemní technice, tak o letectvu. To může částečně snížit deficit nedostatku "živé" síly. Na toto všechno je ale jen málo času a ten byl promarněn zbytečnými rozbroji mezi politickým vedením Ukrajiny a vedením armády. Prezident Zelenskyj vůbec takovou veřejnou diskusi neměl připouštět a hned v úvodu – tedy v listopadu loňského roku provést změny ve vedení armády, pokud je chtěl udělat. Uvádím to nehledě na to, že si myslím, že tato výměna se uskutečnit neměla, protože generál Zalužnyj a jeho tým dělali vše, co bylo v jejich silách, a neúspěch loňské protiofenzívy nebyl jen jejich chybou, ale chybou v politickém zadání cílů protiofenzivy. Výměna velení v kritickém okamžiku je vždy problematická a provést ji až 9. února bylo chybou. Nezůstalo jen u výměny velitele armády, ale změny pokračovaly i na dalších významných postech. To narušuje důvěru ve velení armády.

Emmanuel Macron, současný francouzský prezident, nedávno vyslovil myšlenku, že by na Ukrajinu mohli být vysláni vojáci členských zemí NATO. To vyvolalo nemalé pozdvižení. Myslel to podle Vás vážně, nebo šlo jen o další pokusný balonek?

Mám dojem, že francouzský prezident cílí na posílení vlastní pozice a snaží se být co nejvýše na žebříčku evropských lídrů. Z řady dalších vyjádření je zřejmé, že neměl tuto kampaň dobře připravenou a že se setkala s odporem většiny evropských lídrů, včetně generálního tajemníka NATO Jense Stoltenberga. Toto řešení odmítl i prezident USA Joe Biden či premiér Kanady Justin Trudeau. Takový krok by nevyhnutelně vedl k eskalaci války mimo území Ukrajiny a Ruska. Bavíme se ale o nasazení bojových jednotek. I prezident Macron občas zmiňuje, že by se nejednalo o bojové jednotky. Poté zase své vystoupení koriguje směrem k bojovému nasazení. Považuji to za neuvážené a nebezpečné. Jeho vyjádření "Rusko nesmí na Ukrajině zvítězit" sice vyjadřuje naše přání, ale není jasné, jak by toho chtěl dosáhnout. Jeho vyjádření z poslední doby zintenzivňují konfrontační rétoriku, aniž by vedla k řešení konfliktu na Ukrajině. Na druhou stranu, působení vojáků jako instruktorů nebo technických expertů není tak neobvyklé. Nesmí se ovšem účastnit bojových operací. Také si každý, kdo takto mluví, musí uvědomit, že tito vojáci by byly na území státu, který je ve válečném stavu a můžou se stát úmyslně nebo neúmyslně cílem úderu a mohou přijít o životy. Viz vyjádření ředitele ruské civilní rozvědky (SVR) Sergeje Naryškina ze dne 19. března 2024 pro agenturu TASS: "Francouzské jednotky se na Ukrajině stanou legitimním a prioritním cílem ruské armády." Nevím, jak je na tuto možnost prezident Macron připraven. Jen připomínáním, jak rychle Francie stáhla své vojáky z Mali, aby se vyhnula útokům vedenými vzbouřenci a dost možná i příslušníky Wagnerovi skupiny, která v Mali operuje. Pokud někam chce Macron poslat francouzské vojáky, snad by je měl poslat do Libye, udělat tam konečně pořádek a zastavit migraci přes území tohoto rozvráceného státu. Tím spíš, že se Francie aktivně podílela na operaci k odstranění Muammara Kaddáfího v roce 2011.

Spojené státy čekají v listopadu další prezidentské volby. Nebylo by za současné situace lepší, kdyby v nich zvítězil obhajující prezident Joe Biden, který přece jen vykazuje dobré výsledky, než Donald Trump, který jen neustále vyhrožuje, polarizuje americkou společnost a čelí několika trestním obviněním?

Je na Američanech, koho si zvolí za prezidenta. Oba kandidáti mají své silné i slabé stránky. Ale nedovolím si hodnotit, jaký kdo je, nebo byl prezident. Je pravdou, že exprezident Donald Trump je poněkud komplikovaná osobnost, ale také jako voják připomínám, že sice nevhodným způsobem, ale jasně, řekl, že evropští spojenci nedávají na obranu požadovaných 2 % HDP a odebíráním ruského plynu vlastně financují ruskou válečnou mašinérii. "K čemu je NATO, pokud Německo platí Rusku miliardy dolarů za plyn a energii? Proč jen 5 z 29 členských států dodrželo svůj závazek? USA platí za ochranu Evropy, ale pak tratí miliardy na obchodě. Členské země NATO musí platit 2 % HDP okamžitě, ne v roce 2025," jak uvedl Trump v Bruselu 11. července 2018. Ale podobnou rétoriku jako nyní používal Trump již před volbami v roce 2016. Kdyby vyhrál duel se současným prezidentem USA, určitě by to s ním neměli ostatní spojenci lehké, ale že by USA vystoupily z NATO, to si dovolím tvrdit, že se nestane. Pokud vyhraje současný prezident Joe Biden, nic zásadního ve změně politiky USA nečekám, ale tlak na dodržení nejméně 2% HDP na obranu bude vytvářen i nadále. Pocit, že by měla Evropa převzít větší díl odpovědnosti za svou bezpečnost, je v USA dlouhodobý názor a bude se dále prohlubovat, nehledě na to, kdo bude v USA prezidentem.

Rád bych tento náš rozhovor zakončil něčím optimistickým, leč nic mě nenapadá. Na jaké další scénáře bychom se podle Vás měli připravit? Nakolik je ohrožena bezpečnost střední Evropy a do jaké míry se na tom podílejí slovenský premiér Robert Fico a jeho maďarský protějšek Viktor Orbán?

Dnešní situace je sice komplikovaná, ale není tak kritická, abychom mluvili o ohrožení bezpečnosti střední Evropy. Je pravda, že Viktor Orbán a později i Robert Fico mají své názory zaměřené odlišně od většiny spojenců. To ale neznamená, že by vedly Maďarsko a Slovensko k vystoupení z NATO nebo EU. Stejně i jejich úroveň spolupráce s Ruskem je zjevně zdrojem napětí na politické scéně, což je zřetelné v těchto dnech ve vztahu mezi Slovenskem a Českem. Zatím ale vidím tyto rozpory ve zvládnutelných mezích. Oba státy se snaží budovat své obranné schopnosti v zásadě podle dohod v NATO. Maďarsko v roce 2023 alokovalo na obranu 2,07 % HDP a Slovensko 2,05% HDP. Oba státy tedy více než Česká republika. My jsme vyčlenili v minulém roce 1,53% HDP. To se mění v tomto roce. Celkově lze tedy uvést, že nemusíme souhlasit se vším, co prezentuje Viktor Orbán nebo Robert Fico, ale jejich reálná politika v základech určitě neohrožuje bezpečnost střední Evropy.

Pane generále, moc Vám děkuji za další rozhovor a přeji Vám vše dobré, zejména pevné zdraví!

Foto: Pixabay