Generál Jiří Šedivý: Chybu jsme udělali už v roce 2008
Je to už více než rok, co Rusko zaútočilo na sousední Ukrajinu. To, co Vladimir Putin označil za speciální vojenskou operaci, vyústilo ve vleklou opotřebovávací válku, která si již vyžádala mnoho lidských životů. Která z válčících stran má aktuálně převahu? Bude mít někdy ukrajinská armáda dost síly na to, aby porazila ruského agresora? Nakolik velké je riziko jaderné války? Opravdu se schyluje k vojenskému střetu mezi Spojenými státy a Čínou? A co by se muselo stát, aby rusko-ukrajinský konflikt skončil? Na tyto a další otázky mi odpovídal pan generál Jiří Šedivý, bývalý náčelník Generálního štábu Armády ČR.
Pane generále, 24. února uplynul přesně rok od chvíle, kdy Rusko zaútočilo na Ukrajinu. Jelikož ukrajinská armáda kladla tužší odpor, než se všeobecně čekalo, a dostalo se jí obrovské podpory ze strany Západu, ruský sen o rychlém vítězství se postupně rozplynul. Jak byste zhodnotil aktuální situaci obou válčících stran?
V současné době, po úspěšné podzimní ukrajinské ofenzivě, došlo k vyčerpání obou stran a jejich schopností zásadně měnit poměr sil na frontě a zlomit odpor protivníka. Na konci této zimy a na počátku jara má určitou převahu Rusko, kterému se ale nepodařilo využít podzimní mobilizace pro výrazné posílení jeho invazních sil na Ukrajině. Je evidentní, že Rusko rovněž nevyužilo konce zimního období k uskutečnění výrazné ofenzivy a ke zlomení ukrajinského odporu. I když se Rusům – především na směru "Bachmut" – daří pomalu postupovat, děje se tak vždy za cenu velkých ztrát, a to jak na lidské síle, tak na technice. Dovolím si tvrdit že Rusko nevyužilo "okno příležitostí" prolomit ukrajinskou obranu. Pokud se Ukrajině podaří rychle dozbrojit armádu západní technikou, bude to předzvěst její schopnosti zastavit ruskou agresi. To ovšem ještě neznamená, že se podaří vytvořit natolik silnou armádu, aby Ukrajina byla za stávající situace schopna vytlačit Rusy ze svého území. To bude vyžadovat ještě delší dobu a budování ukrajinské armády do podoby skutečně moderní armády.
Již několikrát jsem se setkal s názorem, že pomoc, kterou západní země, zejména pak Spojené státy, poskytují Ukrajině, sice umožňuje její armádě klást odpor, ale pořád není dost velká na to, aby jí dopomohla k vítězství. Je na tom něco pravdy?
To souvisí s předchozí otázkou. Ano, současná pomoc západních států umožňuje Ukrajině výrazně zpomalit nebo zastavit postup ruských vojsk, ale aby byla ukrajinská armáda schopná vytlačit ruská vojska z území Ukrajiny, to bude vyžadovat poměrně dlouhou dobu, i když některá optimistická prohlášení mluví o vytlačení ruských vojsk již v tomto roce. Dovolím si odkázat na vyjádření představitelů ozbrojených sil USA, která nabádají k reálnému pohledu. Ukrajinská armáda bude potřebovat ještě mnoho naší pomoci, aby takové schopnosti získala.
Stále také můžeme slyšet, že jediným řešením, jak celou válku ukončit, je uzavřít s Ruskem nějakou dohodu. Ukrajina o tom – což je přinejmenším z psychologického hlediska pochopitelné – nechce ani slyšet, a tak někteří západní politici jednají s těmi ruskými, mohu-li to tak říci, spíše za zavřenými dveřmi. Nedávno se třeba krátce setkal americký ministr zahraniční Antony Blinken se svým ruským protějškem Sergejem Lavrovem. Co si o těchto jednáních vlastně máme myslet?
Na ukončení nebo alespoň zmírnění rusko-ukrajinského konfliktu existuje řada názorů. Ty jsou reprezentovány politiky, ať už politiky zemí NATO a Evropské unie, nebo Číny. Zájmem všech je co nejdříve zastavit zabíjení na Ukrajině a hledat řešení, které bude v souladu s mezinárodním právem. Zásadní ale je, že všechna tato jednání jsou a budou ovlivněna situací na bojišti. Ta v současné době nenahrává situaci, kdy by měly obě strany zasednout k jednacímu stolu. Obě strany totiž ještě pořád cítí možnost donutit jedna druhou k ústupkům. Platí to jak pro Ukrajinu, tak pro Rusko. Je ale dobře, že se představitelé velkých států snaží se znepřátelenými stranami mluvit a hledat možnosti, jak konflikt řešit. Vím, že některé názory jsou proti jakékoli debatě s Rusy, ale tím se dostáváme do situace, kdy na Putina nemáme žádný vliv. Myslím si tedy, že je nutné jednat. Zásadní ale je, že napadeným státem je Ukrajina a agresorem Rusko. Poslední slovo a rozhodnutí tak musí padnout na ukrajinské straně. To musí akceptovat každý, kdo s Ruskem jedná.
Spojené státy stojí za Ukrajinou, Čína nepřímo podporuje Rusko (tím, že nekoriguje jeho kroky a dodává mu nejrůznější technologie). Lze rusko-ukrajinskou válku vnímat také jako "přenesený" konflikt mezi dvěma hlavními mocnostmi, tedy USA a Čínou?
Bohužel, tento potenciální konflikt je nadřazený konfliktu na Ukrajině. My se samozřejmě díváme na ruskou agresi na Ukrajině jako na zásadní světový konflikt. Z hlediska dopadů na svět je určitě významný, ale kdyby se rozhořel ozbrojený konflikt mezi Spojenými státy a Čínou, jeho dopady by byly mnohonásobně větší, nemluvě o reálné hrozbě, že by se mohl "překlopit" v jadernou válku. Proto je většina velkých států západního světa velmi opatrná a všechna rozhodnutí jsou činěna tak, aby konflikt na Ukrajině neeskaloval mimo její území a aby se do bojů přímo nezapojovaly další státy. Ale už dnes vidíme na straně ruských spojenců tendenci většího zapojení se do války na Ukrajině. Významnou roli mezi nimi hraje Čína. Strategické spojenectví Ruska a Číny se dále prohlubuje, i když z něj zatím více těží Čína.
Bývalý americký prezident Donald Trump se nechal slyšet, že by byl schopen ukončit válku na Ukrajině během 24 hodin. Není to trochu absurdní prohlášení? A bude-li Trump v roce 2024 opětovně zvolen do Bílého domu, jak moc se máme bát toho, že by svoji zemi vyvedl z NATO?
Donald Trump v některých případech přeháněl a přehání. Ale na druhé straně měl a má v něčem pravdu. Zmínil bych třeba jeho výtky na adresu evropských spojenců v rámci NATO. To, že Spojené státy nebudou dále "sponzorovat" evropskou obranu, když sami evropští spojenci nedávají na svoji obranu potřebná 2% HDP a odběry plynu a ropy z Ruska vlastně financují ruské vyzbrojování. Po zahájení tzv. ruské speciální operace na Ukrajině se toto jeho vyjádření promítlo do reality. Nejsem si ale jistý, zda by byl Trump schopen donutit Rusy k zastavení války. Nepodařilo se mu vyřešit problém Severní Korey, ani Íránu. I když jeho prohlášení o blízkosti řešení byla velmi bombastická. Co se týče vystoupení USA z NATO, je to jen spekulace a nic takového by se nestalo. Trump používá silná slova, ale náznak vystoupení z NATO byla jen cesta, jak přimět evropské spojence, aby se svojí obranou více zabývali, a také, jak již bylo jednou řečeno, upozornění, že Spojené státy mají jiný a mnohem větší "problém", než je Evropa.
Dmitrij Medvěděv, bývalý ruský prezident a premiér, velmi často mluví o možnosti použití jaderných zbraní. Mě osobně uklidňuje vědomí, že jadernými zbraněmi se straší už od té doby, co byly vynalezeny. Přesto mi to nedá, abych se Vás znovu nezeptal: Platí podle Vás stále, že Rusko k jadernému útoku nepřistoupí?
Pořád věřím tomu, že Rusko jadernou zbraň nepoužije. Představitelé Ruska tuto hrozbu často naznačují a někteří o ní přímo mluví. Takovou osobou je právě bývalý ruský prezident Dmitrij Medveděv. Ale nejen on. Jakékoli použití jaderných zbraní by znamenalo okamžitou eskalaci války. To si určitě uvědomují i Rusové. Co vidím jako nebezpečný trend, je stále více zřetelný vnitřní boj o moc v okolí Vladimira Putina. Kdyby se dostali k moci skuteční váleční jestřábi jako jsou např. Jevgenij Prigožin nebo Medveděv, mohl by se tento scénář stát realitou. V diskuzích o nástupci Putina se ale objevují i jiná jména, jako je Nikolaj Patrušev nebo jeho syn Dmitrij Patrušev, ředitel FSB Alexandr Bortnikov a další. Použití jaderných zbraní je tedy otázkou konce války a situace, kdy bude Rusko v tomto "dobrodružství" prohrávat. Pak bude toto téma zase na stole. Bude záležet na tom, kdo bude sedět v Kremlu. Zda to bude Putin a kolem něj – pokud možno – rozumní lidé, nebo lidé odhodlaní k čemukoli. Kritickým okamžikem bude boj o Krym, pokud k němu tedy dojde a Ukrajina bude mít na jeho osvobození dostatek sil.
Nezřídka jsem se v poslední době setkal s predikcí, že do roku 2027 vypukne válka mezi Spojenými státy a Čínou kvůli Tchaj-wanu. Do jaké míry bychom se této možnosti měli obávat?
Válka mezi Spojenými státy a Čínou je poměrně frekventované téma v USA, především pak ve vojenské komunitě. Spojené státy již dříve upravily svoji doktrínu a americké námořnictvo a námořní pěchota v jejím rámci mění své priority. Provádí také změny v oblasti organizačních struktur a výzbroje. Je evidentní, že se nedebatuje o tom, zda dojde k vojenskému střetnutí, ale kdy. Kdyby Rusko hladce vyhrálo na Ukrajině, znamenalo by to podporu čínského úsilí ovládnout Tchaj-wan. To se však nestalo. I když Čína stále více provokuje vojenskými aktivitami, stále není připravena na střet s USA. Její schopnosti se ale zvyšují. Rok 2027 je podle mě stále velmi blízko a Čína v té době ještě nebude mít sílu postavit se vojensky Spojeným státům. Nebezpečný čas nastane kolem roku 2040, který není zase tak daleko. V tomto roce by totiž měli mít Číňané své námořnictvo silou srovnatelné s USA, což je ilustrováno mimo jiné výstavbou letadlových lodí na jaderný pohon a formováním bojových skupin kolem nich. Tím bude dosaženo schopnosti tzv. projekce sil do Tichého oceánu a na jiná území, která jsou dnes mimo čínský dosah. Čína zjevně intenzifikuje výstavbu jaderných sil, zdokonaluje raketová vojska a letectvo. Proniká do kosmu. To všechno jsou signály, vůči nimž musíme být velmi pozorní a sledovat, co se v Číně děje. Čínský prezident Si Ťin-pching po svém opětovném zvolení během zasedání čínského parlamentu dne 13. března 2023 prohlásil, že čínská armáda se musí stát "velkou ocelovou zdí". Už to je samo o sobě dostatečně výmluvné.
Vraťme se ještě, prosím, k Ukrajině. Ruská anexe Krymu bývá označována za jakousi předehru aktuálně probíhající války. Západním zemím se vyčítá, že měli v roce 2014 reagovat důsledněji, než nakonec reagovaly. Není to ale jen klasický případ úvahy "co by, kdyby"?
Chybu jsme určitě udělali už v roce 2008, kdy naše reakce na anexi části gruzínského území byla velmi vlažná. Ostatně dnes vidíme, jak je situace v Gruzii nestabilní a jak se proruské síly zase začaly konstituovat. V roce 2014 jsme skutečně prokázali značnou dávku neschopnosti situaci řešit. Ale mnohem větší selhání vidím poté. Od roku 2014 jsme nedokázali vytvořit takový diplomatický tlak na obě strany, aby respektovaly a realizovaly závěry Minské dohody II z 12. února 2015. Kdyby byly naše aktivity od této doby směřovány k férovému řešení sporů, nebylo by dnešní ruské agrese. Bylo by to určitě velmi složité, ale víme, že i na počátku ruské agrese existovaly reálné možnosti, jak situaci řešit. Ty ovšem zmařily bojové akce. Že by se měl využít okamžik, kdy se dá ještě jednat, naznačil i bývalý ministr zahraničních věcí USA Henry Kissinger. Tohoto okamžiku jsme ovšem nevyužili, proto jsme nyní v této situaci. Tím nechci tvrdit, že jsme jako západní státy hlavními viníky rusko-ukrajinského konfliktu. To vůbec ne! Ale také platí můj názor, že jsme mohli udělat mnohem víc. Na otázku "co kdyby" je spíše odpovědí, nakolik jsme se poučili, aby se něco podobného nestalo i v budoucnu.
Na jaký scénář bychom se teď podle Vás měli připravit?
Bude se bojovat až do okamžiku, kdy jedna ze stran (př. obě strany) vyčerpá svůj potenciál a navrhne – buď přímo, nebo prostřednictvím mediátora – uzavření příměří a zahájení jednání o ukončení konfliktu. O tom, kdo a za jakých podmínek to bude, je dnes ještě brzy spekulovat, i když vojenské propočty jsou nemilosrdné. Ale válka je střetnutím dvou proti sobě stojících "géniů". Jinými slovy, řídí ji lidé stojící v čele armád. Na jejich rozhodnutí, úvaze a schopnostech připravit takové řešení, které překvapí protivníka, závisí výsledek operace. Válka je ale také politika realizovaná jinými prostředky (viz. Clausewitz: "Válka je pouhým pokračováním politiky jinými prostředky." O válce, kniha I, kapitola 1, oddíl 24). V čele válčících států jsou politici, kteří se řídí jinými zásadami než velitelé v poli. Tam bych na toho "génia" moc nesázel, ale bude to jejich rozhodnutí, co válku ukončí nebo ji prodlouží. Často se stává, že politici do rozhodování velitelů vstupují, což ve většině případů přináší více obětí. Velmi známé je ovlivňování velitelů Adolfem Hitlerem během druhé světové války, ale také vměšování Vladimira Putina do řešení tzv. speciální operce na Ukrajině.
Pane generále, moc Vám děkuji za další rozhovor a přeji Vám pevné zdraví!
Foto: Pixabay