Franklin Delano Roosevelt: Muž, který psal dějiny

Mezi americkými prezidenty nenajdeme mnoho těch, kteří by se mu co do významu vyrovnali. Nejde ani tak o to, že Franklin Delano Roosevelt vykonával tuto funkci bezprecedentních dvanáct let, ale spíše o to, jak moc změnil běh naší doby. Během svého působení v Bílém domě navíc prokázal pozoruhodnou odvahu a lidskost. Svým politickým oponentům to rozhodně neulehčoval: není snadné vymezovat se vůči charismatickému vůdci, který dokázal vyvést Spojené státy z vleklé hospodářské krize a odvrátit zkázu západní civilizace. Nyní je to přesně devadesát let, co byl Roosevelt zvolen 32. americkým prezidentem. A nám se tak nabízí jedinečná příležitost připomenout si jeho výjimečný odkaz.

Věrný rodinné tradici?

"Za veřejnou tváří veselého a sebejistého politika Roosevelta se však také skrýval chytrý a občas až bezohledný manipulátor lidí a moci. Byl posedlý myšlenkou získat nejvyšší funkci v zemi a tomuto cíli byl ochoten podřídit a pro jeho dosažení využít vše ostatní ve svém životě - rodinu, zdraví, podřízené i přátele. Roosevelt někdy zveličoval své úspěchy a přičítal si zásluhy jiných, nicméně jeho přednosti a zdary byly značné. I když nevynikal mimořádným intelektem, byl rozený vůdce. Měl talent obklopit se schopnými lidmi a dostat z nich maximum. Nejdůležitější však bylo jeho buldočí odhodlání uspět, překonat všechny překážky, zvítězit nad zoufalstvím a nepřízní osudu, a přitom dosáhnout velikosti," popisují Roosevelta ve své knize Dějiny Spojených států amerických George B. Tindall a David E. Shi.

Franklin Delano Roosevelt se narodil 30. ledna 1882 v New Yorku. Sourozence neměl, neboť jeho otci Jamesi Rooseveltovi, zámožnému obchodníkovi, politikovi a chovateli koní, bylo tehdy již čtyřiapadesát let (nebudeme-li tedy za sourozence počítat otcova syna z prvního manželství Jamese Roosevelta "Rosyho" Roosevelta narozeného v roce 1854, který udělal kariéru jako diplomat). Franklin byl každopádně vzdáleným bratrancem Theodora Roosevelta, jenž se po atentátu na Williama McKinleyho v roce 1901 stal 26. americkým prezidentem, aby byl pak do této funkce o další čtyři roky později řádně zvolen. Nakolik podobní si oba slavní Rooseveltové byli, popisuje ve své knize Prezidenti Stephen R. Graubard: "Podobali se jen vnějškově, protože oba vystudovali Harvard, obdivovali a milovali své otce, kteří oba zemřeli na začátku jejich dospělosti, a jejich původ jim zajišťoval všechny výhody plynoucí z bohatství a postavení v newyorské společnosti, ale jejich životy byly diametrálně odlišné. O Theodorovi si dokonce i během jeho mládí jen pár lidí myslelo, že se chová potřeštěně, někteří však považovali toto chování za nejvýraznější Franklinův rys. Knihy ho zajímaly jen málo, nejvíce se mu zamlouvala plavba po moři a o trochu méně jízda autem."

Po studiu na Harvardu absolvoval Franklin právnickou fakultu Kolumbijské univerzity. Nejvíce ho však přitahovaly dvě věci: politika a moře. Již v roce 1910 se rozhodl kandidovat do Senátu státu New York. Jeho šance na úspěch nebyly příliš velké. Kandidoval totiž v obvodě, v němž za posledních padesát let zvítězil pouze jeden uchazeč za Demokratickou stranu, navíc se musel obejít bez podpory svého příbuzného Theodora (v té době již exprezidenta), který byl po celý život oddaným republikánem. Přesto byl ale Franklin D. Roosevelt senátorem státu New York nakonec zvolen. Byl to ovšem pouhý začátek jeho dlouhé a mimořádně úspěšné politické kariéry, kterou nedokázala předčasně ukončit ani zákeřná choroba.

Vzestupy a pády

V roce 1912 byl novým americkým prezidentem zvolen demokrat Woodrow Wilson. Před Franklinem D. Rooseveltem, jenž Wilsona velmi obdivoval, se tak otevřely zcela nebývalé možnosti. Nedlouho po Wilsonově inauguraci se Roosevelt stal náměstkem ministra námořnictva, aby v této funkci přečkal celou první světovou válku. Po Wilsonově odchodu z Bílého domu nezískal post viceprezidenta, neboť prezidentský kandidát za Demokratickou stranu James M. Cox utrpěl drtivou porážku od Warrena G. Hardinga. Daleko větší neštěstí však Roosevelta potkalo o necelý rok později, kdy onemocněl obrnou a prakticky přestal chodit. Musel začít používat korzet a invalidní vozík. Velkou oporou mu byla v těchto těžkých chvílích jeho žena Eleanora (která byla současně neteří Theodora Roosevelta, takže ji k Franklinovi pojil i vzdálený příbuzenský vztah), o níž Tindall a Shi napsali, že "vyzrála z kdysi snobské mladé aristokratky v jednu z nejnesobečtějších politických osobností".

"Obrna ho sice zneschopnila, ale zároveň z něho učinila přemýšlivějšího člověka. Rodina i přátelé se snažili, aby se stýkal s lidmi, ale většinu času trávil o samotě, a nedělal skoro nic jiného, než že o sobě přemýšlel - v nejlepších létech života jiný politik tuto možnost asi neměl," napsal o Roosveltově boji se zákeřnou nemocí Graubard. Postupem času se Roosevelt vrátil i do politického života: řečnil na sjezdech Demokratické strany a v roce 1928 přijal nabídku kandidovat na funkci guvernéra státu New York. Vyhrál sice jen o pouhých 25 tisíc hlasů, i tak se ale jednalo o velký politický comeback. Poklidné dny trávené v lázeňském městě Warm Springs rázem skončily.

Coby guvernér si Roosevelt počínal s mimořádnou obratností, zejména pak po roce 1929, kdy Spojené státy (a posléze i okolní svět) ochromila velká hospodářská krize. "V březnu 1931 požádal zákonodárné shromáždění (státu New York - pozn.), aby jmenovalo komisi, která prozkoumá podporu v nezaměstnanosti, v srpnu se mu pak podařilo získat jeho souhlas se založením Úřadu pro dočasnou nouzovou podporu (Temporary Emergency Relief Administration; TERA) a jeho ředitelem jmenoval Harryho Hopkinse, jehož znal jen povrchně. TERA podporovala deset procent newyorských rodin a průměrně jim měsíčně dávala 23 dolarů, podle jednoho z hlavních Rooseveltových životopisců Franka Freidela dost na to, aby je 'zachránila před hladověním'. Současnější životopisec Conrad Black napsal, že činnost TERA 'postavila Franklina Roosevelta do čela všech politiků nebo státních úředníků, kteří bojovali s hospodářskou krizí a s metlou nezaměstnanosti,'" popisuje Rooseveltovo působení ve funkci guvernéra Graubard.

Symbol naděje

V roce 1932 přijal Franklin D. Roosevelt prezidentskou kandidaturu za Demokratickou stranu. Navzdory svému fyzickému handicapu vedl intenzivní kontaktní kampaň, v jejímž rámci procestoval prakticky celé Spojené státy. "Země potřebuje, a pokud si špatně nevykládám její povahu, přímo požaduje smělé, vytrvalé experimentování," prohlásil na jedné ze svých mnoha cest. V prezidentských volbách mu svůj hlas odevzdalo 57 % oprávněných voličů, v přepočtu na volitele pak Roosevelt zaznamenal přímo drtivé vítězství. Už jeho inaugurační projev vnesl do srdcí milionů Američanů obrovskou naději. "Oznamuji vám své pevné přesvědčení, že jediná věc, které se musíme bát, je strach," nechal se slyšet Roosevelt. A pokračoval: "V každé těžké chvíli našeho státu se nic neskrývající a rozhodné vedení Spojených států setkalo s pochopením a podporou lidí, což má pro zdolání problémů zásadní význam."

K Rooseveltově první inauguraci se ovšem pojí i jedna tragická událost. Nově zvolený prezident si před ní chtěl odpočinout, a tak odjel na dovolenou. V jejím rámci zavítal také na Miami na Floridě, kde se měl setkat rovněž s Antonínem Čermákem, starostou Chicaga. S Čermákem, který se narodil v Čechách (konkrétně v Kladně), spojovala Roosevelta nejen příslušnost k Demokratické straně, ale také dlouholeté přátelství. Setkání Roosevelta s Čermákem byl přítomen také anarchista Giuseppe Zangara. Tento veterán první světové války byl znám svojí nenávistí k politikům. Když spolu Roosevelt a Čermák vedli rozhovor, ozvalo se pět výstřelů. Mezi zraněnými byl i Čermák, jemuž kulka zasáhla pravou stranu hrudníku. V Rooseveltově autě byl ihned převezen do nemocnice. Prezident setrval po celou dobu u něj a Čermák vyjádřil vděk, že kulka zasáhla jeho a nikoli Roosevelta. Na to Roosevelt svému příteli odvětil, že teď je ze všeho nejdůležitější, aby se uzdravil. Po nějakou dobu se zdálo, že se tak opravdu stane, 6. března 1933 (tedy dva dny po Rooseveltově inauguraci) však Čermák svému zranění nakonec podlehl. Zangara byl 20. března téhož roku popraven na elektrickém křesle.

Jakmile se ujal svého úřadu, vyhlásil Roosevelt čtyřdenní bankovní prázdniny. Během pouhých sedmi hodin schválil Kongres zákon o nouzové pomoci bankovnímu systému, který umožňoval solidním bankám obnovit jejich provoz, zatímco těm problematickým byli přiděleni schopní ředitelé a vedoucí pracovníci. Americký bankovní systém tak začal opět fungovat. Brzy nato se Kongresem přehnala legislativní smršť. Rooseveltovi se podařilo prosadit zákon o zemědělské regulaci (Agricultural Adjustment Act; AAA) a zákon o oživení průmyslu země (National Industrial Recovery Act; NIRA). Velkým úspěchem však bylo také schválení zákona o mimořádné federální podpoře (Federal Emergency Relief Act), zákon o mimořádných hypotékách farmářům (Emergency Farm Mortgage Act), zákon o založení Úřadu pro povodí řeky Tennessee (Tennessee Valley Authority Act), zákon o pravdivých informacích o akciích (Truth-in-Securities Act), zákon o úvěrech farmářům (Farm Credit Act), zákon o půjčkách majitelům stavení (Home Ownersʾ Loan Act), zákon o koordinaci fungování železnic (Railroad Coordination Act) a Glassův-Steagalův zákon o bankách (Glass-Steagal Banking Act). Rovněž byla založena Civilní obrana na ochranu přírody (Civilian Conservation Corps).

Všechna tato zákonná opatření vešla ve známost pod souhrnným názvem nový úděl. Těmi ovšem Rooseveltův boj s důsledky velké hospodářské krize neskončil. V roce 1935 byl vyhlášen druhý nový úděl, v jehož rámci byl schválen třeba Wagnerův zákon o pracovněprávních vztazích (National Labor Relations Act, resp. Wagner Act) či zákon o sociálním zabezpečení (ten Roosevelt označil za "vrcholný úspěch" nového údělu). Ve volbách v roce 1936 obhájil Roosevelt s přehledem prezidentský úřad, když získal téměř 61 % ze všech odevzdaných hlasů. Krátce poté se znovu zvolený prezident dopustil svého největšího politického přešlapu. Přišel s návrhem jmenovat až padesát nových federálních soudců, a to včetně šesti nových členů Nejvyššího soudu. Důvod byl prostý: Nejvyšší soud zrušil v květnu 1935 zákon o průmyslové obnově. S tímto nápadem ovšem Roosevelt tvrdě narazil a vzbudil nemalé pohoršení. Situace se uklidnila na jaře 1937, kdy Nejvyšší soud podpořil Wagnerův zákon a zákon o sociálním zabezpečení. Jeden z konzervativně založených soudců posléze rezignoval a byl nahrazen senátorem Hugem Blackem, horlivým zastáncem nového údělu.

Válečný prezident

V roce 1940 Franklin D. Roosevelt oznámil, že se bude ucházet o bezprecedentní třetí období v Bílém domě. Někteří však toto jeho rozhodnutí přivítali s jistou úlevou. V Evropě a Asii již zuřila druhá světová válka a bylo jen otázkou času, kdy do ní budou vtaženy i Spojené státy. Roosevelt se ocitl ve velmi nelehkém postavení: doma čelil tlakům izolacionistů, zatímco britský premiér Winston Churchill, poslední evropský vůdce, který ještě vzdoroval "nesvaté alianci" (termín použitý samotným Rooseveltem) tvořené Německem, Itálií a Japonskem, jej naléhavě žádal o pomoc. Volební vítězství opírající se o 55 % všech odevzdaných hlasů však Rooseveltovi rozvázalo ruce. Americký Kongres schválil na Rooseveltovu žádost zákon o půjčce a pronájmu (Lend-Lease Act), který měl ulevit těžce zkoušené Velké Británii a jejím spojencům. 7. prosince 1941 však japonské letectvo zaútočilo na americkou vojenskou základnu v Pearl Harboru, a tak po více než dvou letech vstoupily do bojů druhé světové války i Spojené státy.

Mnoho toho bylo řečeno i napsáno o Rooseveltových vztazích s britským premiérem Winstonem Churchillem a sovětským vůdcem Josifem Stalinem. S Churchillem si sice Roosevelt lidsky rozuměl, neměl ovšem příliš velké pochopení pro britskou imperiální politiku. Společné prohlášení obou státníků známé jako Atlantická charta však o několik let později posloužilo jako inspirace pro Chartu Spojených národů, což byl zakládající statut Organizace spojených národů (OSN). Někteří lidé však Rooseveltovi vyčítají, že byl příliš benevolentní vůči Stalinovi. Tím mu ale spíše křivdí. "Roosevelt věděl, že Stalin je diktátor; jasně se o tom v roce 1930 zmínil v korespondenčním rozhovoru s Henrym Goddardem Leachem, redaktorem časopisu The Forum, v němž ho Leach vyzval, aby zakročil a zavedl přímou kontrolu nad městy státu New York. Roosevelt mu napsal: 'Na sto procent s vámi souhlasím, že je třeba něco podniknout, ale státní ani federální dohled není tím správným řešením. Naopak, šlo by o projev morálního zbabělství, které by zemi přivedlo ke stejnému typu vlády, jakou mají v současnosti v Rusku a v Itálii. Redaktor časopisu The Forum z roku 1930 bude jistě velmi dobře vědět, že Mussolini a Stalin nebyli jen vzdálení příbuzní, ale pokrevní bratři,'" připomíná ve své knize Stalin a Roosevelt Susan Butlerová.

Jedním z prvních Rooseveltových kroků v oblasti zahraniční politiky bylo obnovení diplomatických vztahů mezi Spojenými státy a Sovětským svazem (16. listopadu 1933). S rostoucím vlivem nacistického Německa za tichého přihlížení Francie a Velké Británie bylo čím dál tím jasnější, že se schyluje k dalšímu válečnému konfliktu. Tento názor vyjádřil během setkání s Rooseveltem také bývalý československý prezident Edvard Beneš, jehož měl Roosevelt ujistit slovy: "Pomohli jsme vám jednou, pomůžeme i podruhé." Rooseveltovy možnosti, jak zabránit vypuknutí druhé světové války byly velmi omezené, pokud vůbec nějaké. "Roosevelt se chtěl naléhavě spojit se Stalinem; chtěl se přidat k těm, kdo mu radili, že nemá s Hitlerem uzavírat žádnou dohodu. A našel k tomu vhodného posla. Velvyslanec Trojanovskij byl odvolán ze svého úřadu a chystal se na závěrečnou návštěvu v Bílém domě, která se měla uskutečnit 6. června. Současně bylo jasné, že po příjezdu do Moskvy Stalinovi podá o svém pobytu ve Spojených státech hlášení. Roosevelt mu předal velmi prostou zprávu. 'Řekněte Stalinovi,' požádal ho, 'že pokud se jeho vláda spojí s Hitlerem, je naprosto jasné, jako že po dni přichází noc, že jakmile Hitler obsadí Francii, obrátí se proti Rusku - Sovětský svaz bude hned druhý na ráně,'" připomíná Butlerová.

Titán

Během druhé světové války bojovaly Spojené státy hned na několika frontách: v Tichomoří, v Evropě i v severní Africe. Zvítězily ovšem na všech, byť za vydatné pomoci Velké Británie, Austrálie a Sovětského svazu. Americká armáda byla velmi dobře vycvičená, v jejím čele navíc stáli vojevůdci jako Douglas MacArthur, Dwight D. Eisenhower, George S. Patton či Omar Bradley. Ač byl Stalin tyran a despota, samotného Roosevelta údajně choval ve velké úctě. "Roosevelt byl svým šarmem a skvělými způsoby proslulý: 'Dokonce i bezvýznamnou návštěvu dokázal zcela nenuceně přesvědčit, že je tím nejdůležitějším člověkem, s kterým se má během dne setkat, a že se od samého rána nemůže dočkat, až se s ním konečně setká. Prakticky všichni jeho blízcí i vzdálení spolupracovníci mu byli bezvýhradně oddáni. Chodili za ním mladí zanícení idealisté i staří a životem znavení politici a profesoři. Podnikatelé, kteří se postavili na jeho stranu, byli ochotni pracovat ve dne v noci, jen aby udělali, co po nich žádal a co od nich očekával.' Harold Ickes (významný člen Rooseveltovy administrativy - pozn.) dále přiznal: 'Ještě nikdy jsem se nesetkal s člověkem, který by byl milován stejně jako on.' Roosevelt byl také známý svým zvláštním záklonem hlavy, což byla jedna z věcí, která lidi přitahovala," uvádí Butlerová.

Na sklonku roku 1944 už bylo jasné, že Německo a Japonsko neuniknou porážce (Itálie již v té době byla "ze hry"). Roosevelt se však - navzdory zhoršujícímu se zdravotnímu stavu - rozhodl pro další kandidaturu do Bílého domu. Svůj hlas mu odevzdalo 53,4 % oprávněných voličů. V čele poválečné Ameriky už ale nestanul. Dne 12. dubna 1945 postihla Roosevelta mozková mrtvice, která si vyžádala jeho život. Novým prezidentem se stal Harry S. Truman a o necelý měsíc později vyhlásilo Německo kapitulaci. Japonsko uznalo svoji porážku až 15. srpna 1945, a to po svržení atomové bomby na města Hirošima a Nagasaki. Byl to sice Roosevelt, kdo vydal souhlas s výrobou těchto ničivých zbraní, otázkou však je, zda by se odhodlal k jejich použití.

Idealizování politiků, zejména těch vysoce postavených, se nám může šeredně vymstít. Franklin D. Roosvelt byl možná intrikán a sukničkář (udržoval několik mimomanželských poměrů), ale jeho zásluhy o blaho Ameriky a světový mír jsou obrovské. Jen málokterý politik vykonal pro lidi tolik dobrého. Skvěle to vystihl profesor František Hanzlík z Univerzity obrany v Brně, když řekl: "Nejen já, ale i ti, kteří se jeho historickou úlohou zabývají, hodnotí Franklina D. Roosevelta jako jednoho z nejlepších amerických prezidentů vůbec. Omezíme-li svůj pohled pouze na jeho roli během druhé světové války, nelze opomenout, že Roosevelt prosazoval poskytnutí pomoci státům, které se staly obětí nacistické agrese. Podepsal Atlantickou chartu a prosadil v Kongresu zákon o půjčce a pronájmu. Účastnil se také rozhodujících jednání v Teheránu, Casablance a na Jaltě. Často jsou Rooseveltovi vyčítány jeho údajné ústupky vůči Sovětskému svazu a Josifu Stalinovi. Ty ale byly důsledkem určitého pragmatismu. Spojené státy potřebovaly využít Sovětského svazu a jeho armády proti milionové japonské armádě v Mandžusku. Když američtí vojenští analytici spočítali, kolik lidských životů by to stálo a jak dlouho by válka trvala, dospěli k závěru, že by se prodloužila o mnoho měsíců za cenu obrovských ztrát. Proto je postup Roosevelta vcelku pochopitelný. Těm, kteří jej kritizují za to, že příliš ustupoval při jednáních Stalinovi, je dobré připomenout, že na konferenci v Postupimi, která proběhla již po jeho smrti a za Spojené státy se jí účastnil Harry Truman, neprosadily Spojené státy zdaleka vše, oč usilovaly."

Věnováno Františkovi, který mě mnoho naučil a vždy mi byl velkou oporou!

Použité zdroje:

BUTLEROVÁ, S. Stalin & Roosevelt - Portrét partnerství. Brno: Jota, 2016. ISBN 978-80-7462-868-9. (s. 182, 202, 87)

GRAUBARD, S. R. Prezidenti. Praha: BB art, 2007. ISBN 978-80-7341-973-8. (s. 217, 223, 225)

HANZLÍK, F., MUNDIER, M. Profesor František Hanzlík: Spojené státy byly svým způsobem zapojeny do druhé světové války už od začátku. Rozhovor pro www.milan-mundier.webnode.cz, 2022.

TINDALL, G. B., SHI, D. E. Dějiny Spojených států amerických. Praha: NLN - Nakladatelství Lidové noviny, 1996. ISBN 80-7106-088-7. (s. 563, 562)

Foto 1: Franklin D. Roosevelt (Wikimedia Commons)

Foto 2: Prof. František Hanzlík (vlevo) se svými kolegy (prof. Ivem Bartečkem a doc. Václavem Vondráškem) u hrobky Antonína Čermáka na Českém národním hřbitově v Chicagu