Deset nejpamátnějších rolí Gena Hackmana

Málokterý filmový herec za sebou zanechal tak výraznou stopu. Gene Hackman možná nebyl typickým hollywoodským krasavcem, o to více ale vynikalo jeho mužné charisma a mimořádný herecký talent. Nezapomenutelný byl zejména v charakterních rolích (dvě z nich mu vynesly Oscara), ostudu si ovšem neudělal ani ve filmech, které natočil čistě kvůli penězům. Nikdy na sebe nepoutal pozornost bouřlivým osobním životem, rád se stahoval do ústraní a opakovaně koketoval s myšlenkou ukončit svoji hereckou kariéru. Nakonec tak učinil v roce 2004, a sice ze zdravotních důvodů. Z Hollywoodu odešel se vztyčenou hlavou, aby se po zbytek svého života věnoval hudbě, psaní a malování. Na věčnost se Gene Hackman odebral minulý měsíc v požehnaném věku 95 let. Zavzpomínejme si nyní na jeho deset nejlepších rolí, přičemž výběr byl opravdu velký.

Francouzská spojka – Štvanice (1971)

Gene Hackman na sebe poprvé výrazně upozornil v kultovní gangsterce Arthura Penna Bonnie a Clyde (1967). Ztvárnil zde bratra hlavního hrdiny (v podání Warrena Beattyho), a to takovým způsobem, že si za to vysloužil oscarovou nominaci pro nejlepšího herce ve vedlejší roli. Tu mu vynesl také snímek Nikdy jsem nezpíval svému otci (1970). Definitivní zlom v Hackmanově kariéře však nastal až po uvedení drsné krimi Williama Friedkina Francouzská spojka – Štvanice. Hackman se tu představil coby nekompromisní policista Jimmy "Pepek" Doyle, který se společně se svým parťákem Buddym Russoem (Roy Scheider) dostane na stopu drogovému gangu. Hackmanův "Pepek" má hodně daleko k představitelům zákona, jaké známe z jiných amerických filmů. Do akce se často vrhá bezhlavě, nosí legrační klobouček a tu a tam mu "bouchnou saze". Přesto se stal ikonickou filmovou postavou. Hackmanovi navíc zaslouženě vynesl nejen Zlatý glóbus a cenu BAFTA, ale také Oscara. O čtyři roky později se k němu Hackman vrátil v pokračování s názvem Francouzská spojka – Dopadení (1975), tentokrát už v režii Johna Frankenheimera. A byl to návrat, který se rozhodně vyplatil. Jak jemu, tak divákům.

Strašák (1973)

Max vypadá tak trochu jako strašák. Poté, co byl propuštěn z vězení, kde si odpykával trest za napadení, vydává se do Pittsburghu. Chce si tam otevřít automyčku. Cestou se setkává s Lionem (Al Pacino), který strávil pět let na moři. Nyní má namířeno do Detroitu, aby tam navštívil dítě, jež dosud neviděl. Cesty obou tuláků se však časem nečekaně spojí. Hořká komedie Jerryho Schatzberga je dnes tak nějak opomíjena, což musí každého, kdo ji viděl, nutně zamrzet. Při sledování Strašáka divák místy trne, místy se směje a nakonec pláče dojetím. Sám Hackman zde podává jeden ze svých nejlepších hereckých výkonů – a je s podivem, že za něj nezískal alespoň oscarovou nominaci. Byť jeho Max rozhodně není žádný svatoušek, budete mu od začátku do konce držet pěsti. A jeho striptýzové číslo už nikdy nedostanete z hlavy.

Rozhovor (1974)

Není pochyb o tom, že 70. léta byla nejšťastnějším obdobím Hackmanovy kariéry. V prvotřídní formě byl tehdy také Francis Ford Coppola, který Hackmanovi svěřil hlavní roli ve svém konspiračním thrilleru Rozhovor. Zatímco evropské publikum na něj nahlíželo jako na nepřiznaný remake Antonioniho Zvětšeniny, to americké v něm spatřovalo reflexi aféry Watergate. Ta několik měsíců po premiéře Coppolova filmu připravila Richarda Nixona o prezidentský úřad. Hackman zde hraje Harryho Caula, vyhledávaného experta na odposlechy. Jedna zakázka mu ovšem poněkud přeroste přes hlavu. Když se snaží zachytit rozhovor mladého páru v parku, uslyší něco, co jej ruší. Harry se postupně zaplétá do sítě lží a intrik, až z toho sám začne být stíhán paranoiou. Coppolův mrazivý thriller stojí jednak na mistrovské práci se zvukem, jednak na Hackmanově hereckém výkonu. Harry Caul je pravým opakem Jimmyho "Pepka" Doylea z Francouzské spojky. Vůči okolnímu světu se projevuje chladně, ne-li lhostejně. Moc toho nenamluví, jeho nejlepším "přítelem" je samota. O to více však vynikne scéna, v níž se jeho paranoia projeví naplno. Už kvůli ní by si Hackman tu oscarovou nominaci zasloužil.

Superman (1978)

Dlouho to vypadalo, že je zhola nemožné natočit comicsovou adaptaci, která by nepůsobila směšně. Pak ale přišel režisér Richard Donner, aby všem následně vytřel zrak. Jeho Superman dodnes neztratil nic ze svého starosvětského kouzla, dokonce ani ty triky nepůsobí příliš zastarale. Donner a jeho scenáristický tým, v němž nechyběl ani slovutný Mario Puzo, připravili divákům chutný koktejl akce, humoru a romantiky. Šťastným rozhodnutím se pak ukázalo být obsazení pětadvacetiletého Christophera Reeva do titulní role. A komu že připadl part Supermanova rivala? Správně. Arcilotra Lexe Luthora si zde zahrál Gene Hackman. Přístup, který k této roli zvolil, byl jedním slovem geniální. Přestože Hackmanův Luthor nepůsobí děsivě, ale spíše komicky, nenechává nikoho na pochybách o tom, že to se světem nemyslí zrovna nejlépe. V podstatě by se dalo říci, že tu Hackman vyšlapal cestičku pro Jacka Nicholsona, který o jedenáct let později coby Joker vyzval Batmana. Můžeme jen snít o tom, jak by mohla vypadat jejich zločinecká týmovka. Hackman se k Luthorovi vrátil ještě dvakrát. Zatímco v případě Supermana 2 (1980) to byl návrat úspěšný, se Supermanem 4 (1987) už to bylo horší.

Hořící Mississippi (1988)

I jiným hercům se stalo, že nezískali Oscara za svoji životní roli. Tou Hackmanovou se stal agent FBI Rupert Anderson, který je spolu se svým mladým kolegou Alanem Wardem (Willem Dafoe) vyslán do jižanského městečka, aby tam prošetřil záhadné zmizení tří aktivistů za lidská práva. Píše se totiž rok 1964 a rasismus je v americké společnosti stále ještě silně zastoupen. Hackmanův Anderson je tvrdý a zásadový chlapík, který umí být ve správnou chvíli jak zlý (scéna výslechu s břitvou je nezapomenutelná), tak okouzlující (svým šarmem si získá přízeň manželky šerifova zástupce). Označil-li slavný kritik Roger Ebert Hořící Mississippi za nejlepší film roku 1988, pak měl nejspíš pravdu. Maximum zde předvádí nejen Hackman, ale také režisér Alan Parker. Hořící Mississippi není pouhou kritikou rasové segregace, ale především brilantně vystavěným dramatem o tom, že i zákon je třeba někdy vymáhat nestandardními prostředky. Leč marná snaha, Rain Man, v němž zazářil Hackmanův bývalý spolužák a spolubydlící Dustin Hoffman, měl tehdy navrch.

Causa Wardových (1991)

Gene Hackman měl vždy velkou slabost pro filmy z právnického prostředí (o jednom ještě bude řeč). K těm nejlepším, v nichž se objevil, patří znamenitě rozehrané a dojemně zakončené drama Michaela Apteda Causa Wardových. Hackman zde hraje žalobce Jedediaha Warda, který svůj profesní život zasvětil obhajobě lidských práv. To jeho dcera Margaret (znamenitá Mary Elizabeth Mastrantoniová) je partnerkou prestižní právnické firmy v San Franciscu. Jednoho dne se Jedediah a Margaret dostanou do ostrého sporu kvůli spletité právní kauze. Nakolik pevné je pouto, které k sobě otce a dceru váže? Causa Wardových je typickou ukázkou "malého velkého" filmu. K čemu je třeba velký rozpočet, když máte k dispozici silný příběh a špičkové herce? Apted z této konstelace vytěžil maximum a výsledkem je film, k němuž se divák bude rád tu a tam vracet.
 

Nesmiřitelní (1992)

Mistrovský (anti)western legendárního Clinta Eastwooda vynesl Genu Hackmanovi Oscara za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli. Hackmanův sadistický šerif "Little" Bill Daggett však ve skutečnosti není vedlejší postavou celého vyprávění, nýbrž jednou z hlavních. Po všech těch letech si už "Little" Bill na dodržování zákona příliš nepotrpí, chce mít jen klid na dostavění svého křivého domku. A tak když do jeho městečka dorazí dva kovbojové, z nichž jeden ošklivě pořeže místní prostitutku, vyváznou pouze s pokutou. Ostatním prostitutkám se to ovšem vůbec nelíbí. Dají dohromady své úspory a vypíší na oba kovboje tučnou odměnu. Její vidinou se nechá zlákat i bývalý pistolník William Munny (Eastwood) a jeho starý parťák Ned Logan (Morgan Freeman). Munny už sice zabijácké řemeslo dávno pověsil na hřebík, protože ale sám vychovává dvě děti a na jeho farmě řádí prasečí mor, rozhodne se vzít ještě jednu krvavou zakázku. Nesmiřitelní patří mezi nejdůležitější filmy 90. let a v rámci svého žánru se řadí k absolutní špičce. Hackmanovi se navíc spolupráce s Eastwoodem zalíbila natolik, že si ji o pět let později s chutí zopakoval. Výsledkem byl tentokrát solidní thriller Absolutní moc (1997).

Firma (1993)

Zadaptujte některý z právnických románů Johna Grishama a úspěch máte prakticky zaručený. Nejlépe se o tom asi přesvědčil režisér Sydney Pollack, jehož Firma se stala obrovským kasovním hitem. Ještě důležitější ale je, že obstojí i z hlediska kvality. Jejím ústředním protagonistou je mladý ambiciózní právník Mitch McDeere (Tom Cruise), který přijme místo u zavedené advokátní firmy v Memphisu. Mentorem mu je zkušený právník Avery Tolar (Hackman). Dokonalá idylka však vezme za své, když Mitch zjistí, že jeho chlebodárci mají o právu trochu jinou představu. Ač bývá Firma nejčastěji spojována s hvězdným Tomem Cruisem, má Hackman na jejích kvalitách nezpochybnitelný podíl. Jeho Avery Tolar je velmi ambivalentní postavou. Přestože má na svědomí spoustu nepěkných věcí, existují hranice, které by nikdy nepřekročil. Jelikož si Hackman Grishamovy romány velice oblíbil, objevil se ještě v jejich dvou dalších filmových adaptacích. Druhou byla průměrná Cela (1996), druhou výborná Porota (2003).

Nepřítel státu (1998)

Ty časy se už nikdy nevrátí. Jerry Bruckheimer rozhazoval peníze, Tony Scott je utrácel a diváci se královsky bavili. A u Nepřítele státu to platilo dvojnásob. Jeho hrdinou je úspěšný právník Robert Dean (Will Smith), který se ze dne na den stane štvancem. Jeho jedinou šancí na přežití se stane bývalý agent NSA Brill (Hackman). Ale na jak dlouho? Scottův Nepřítel státu je ukázkovým hi-tech thrillerem, který se zavděčí všem diváckým generacím. Mladší zaujme svojí formou, starší obsahem. Za největší atrakci je zde ovšem Hackman. Trousí suché hlášky, hlídá si hladinu cukru a před svými protivníky je vždy o krok napřed. Svým způsobem je jeho Brill starší a cyničtější verzí Harryho Caula. Nepřítel státu se právem zařadil mezi Hackmanovy největší hity. A ani dnes neztratil nic ze své aktuálnosti. Pro Hackmana navíc nepředstavoval první spolupráci s tandemem Bruckheimer-Scott. Z té vzešel už výborný Krvavý příliv (1995).

Taková zvláštní rodinka (2001)

Zapomeňte na veselohru Starosti starosty (2004). Skutečnou Hackmanovou rozlučkou s filmovým plátnem byla hořká komedie Wese Andersona o jedné zvláštní rodince. Hackman se tu představuje v roli nezodpovědného Royala Tenenbauma, který se po letech vrací ke své rodině. Peníze došly, nemocí přibylo. Někteří lidé jsou ovšem nepoučitelní čas nelze vrátit zpátky. Hackman si toho byl očividně velmi dobře vědom, a tak se v Andersonově režii vybičoval ke svému poslednímu velkému hereckému výkonu. Nikdo se tedy nemohl divit, že si za něj odnesl Zlatý glóbus. Spíše je záhadou, že k němu nepřibyla také oscarová nominace. Taková zvláštní rodinka katapultovala Andersona mezi režisérskou elitu a zaujala v Hackmanově filmografii jedno z nejčestnějších míst. Je samozřejmě otázkou, do jaké míry se v ní oscarový herec citově angažoval. Když mu bylo třináct let, otec ho beze slova opustil. I díky tomu ale možná Gene Hackman tak obohatil naše životy. Bude tu opravdu chybět.

Foto: Wikimedia Commons