Dějiny amerického filmu aneb Od zlatého věku po věk digitální II: Srážka s realitou
Dne 1. září 1939 napadlo nacistické Německo sousední Polsko. O dva dny později mu Velká Británie a Francie vyhlásily válku. Rozhořel se tak nejničivější vojenský konflikt v dějinách lidstva. Amerika jako by zůstávala stranou. Realita byla ovšem trochu jiná. Prezident Franklin D. Roosevelt, bytostný demokrat a velký vizionář, měl svázané ruce zákonem o neutralitě a navíc se v jeho zemi začalo formovat hnutí America First, na jehož chodu se podíleli i Walt Disney, Gerald Ford (budoucí prezident USA), Joseph P. Kennedy (otec budoucího prezidenta USA Johna F. Kennedyho) či Charles Lindbergh. S posledním jmenovaným to však bylo trochu složitější. Lindbergh patřil k největším americkým hrdinům 20. století, únos a vražda jeho syna jím však hluboce otřásly.
Jedním z prvních filmařů, kteří se otevřeně postavili dobyvačné politice Adolfa Hitlera, byl Charlie Chaplin. Ve svém prvním zvukovém filmu Diktátor (1940) jej zparodoval věru nezapomenutelným způsobem. Hitler zuřil, zatímco Chaplin mluvil o svém životním úspěchu. Současně ale dodal: "Kdybych věděl, jaká hrůza se skutečně děla uvnitř koncentračních táborů, Diktátora bych nenatočil. Nikdy bych si nedělal legraci z vražedné šílenosti nacistů." Společně se Světly velkoměsta (1931) je Diktátor vrcholným dílem Chaplinovy filmové tvorby. Z pěti oscarových nominací však neproměnil ve zlato ani jednu.
Začátek 40. let byl určitým "dojezdem" předchozí dekády. Screwballová komedie George Cukora Příběh z Filadelfie (1940) spasila skomírající kariéru Katharine Hepburnové a Jamesi Stewartovi, který si ji tak trochu "ukradl" pro sebe, dokonce vynesla Oscara. Činil se i Errol Flynn, který s Michaelem Curtizem nenatočil pouze westerny Virginia City a Cesta do Santa Fe, ale také skvělý dobrodružný velkofilm Pán sedmi moří (vše 1940). A jako uragán vtrhl do Hollywoodu anglický režisér Alfred Hitchcock. Jeho romantický thriller Mrtvá a živá (1940), adaptace stejnojmenného románu Daphne du Maurier, se stal oscarovým hitem, v jeho stínu se však naštěstí neztratil ani skvělý Zahraniční dopisovatel (1940).
Odvrácená tvář Ameriky
Velká hospodářská krize už se možná pomalu stávala minulostí, traumata, jež za sebou zanechala, však stále byla velmi živá. V jednom ze svých nejlepších filmů je popsal stále populárnější režisér John Ford. Řeč je samozřejmě o dramatu Hrozny hněvu (1940), adaptaci stejnojmenného románu Johna Steinbecka. Ford za jeho režii získal svého dalšího Oscara, načež už o rok později nabídl publiku jeho odlehčenější verzi Tabáková cesta (1941), hořkou komedii o venkovském povaleči, který musí v šibeničním termínu sehnat peníze na zaplacení nájmu za obhospodařovanou půdu. Americké publikum však ocenilo také melodrama Bylo jednou zelené údolí (1941), v němž se obyvatelé jedné velšské vesničky potýkali s důsledky industrializace. Výsledkem bylo hned pět Oscarů, mezi nimiž nechyběly ani ty za nejlepší film a režii.
O velké pozdvižení ve filmovém světě se pak postaral pětadvacetiletý Orson Welles, jehož mysteriózní drama Občan Kane (1941) doslova ťalo do živého. Příběh o vzestupu a pádu bezohledného tiskového magnáta, kterého si zahrál sám Welles, uvedl v život nové vypravěčské postupy a zahrnul publikum složitými otázkami, aniž by mu na všechny poskytl uspokojivé odpovědi. To ovšem nebyl Wellesův hlavní problém. Ten spočíval v tom, že Kaneovým předobrazem byl vlivný mediální magnát William Randolph Hearst. Tomu se to samozřejmě vůbec nelíbilo, a tak vynaložil maximální úsilí, aby se Wellesův autorský debut nedostal do kin. Byť tohoto cíle nakonec nedosáhl, mohl být jakž takž spokojen: Občan Kane se stal komerčním propadákem. O několik desítek let později byl ovšem Občan Kane vyhlášen Americkým filmovým institutem nejlepším snímkem všech dob. Mýlí se ti, kteří tvrdí, že od Občana Kanea už to šlo s Wellesovou kariérou z kopce. Do konce 40. let stihl ještě natočit vysoce ceněné filmy Skvělí Ambersonové (1942), Cizinec (1946), Dáma ze Šanghaje (1947) a Macbeth (1948). Na sklonku následující dekády se pak vytasil se svým dalším majstrštykem, zneklidňujícím thrillerem Dotek zla (1958). Fenoménem se Welles stal už v roce 1938, kdy pro americký rozhlas inscenoval román H.G. Wellse Válka světů. Zvolil ryze zpravodajský styl a mnoho posluchačů nabylo dojmu, že mimozemšťané skutečně zaútočili na naši planetu. Stojí také za zmínku, že svojí hereckou účastí ozdobil Welles mistrovský thriller Carola Reeda Třetí muž (1949), jenž byl označen za nejlepší britský film, jaký kdy vznikl.
Velkou oblibu si během 40. let vysloužil také velmi specifický žánr známý jako film noir. Je charakteristický černobílým formátem, kriminální zápletkou a přítomností ambivalentních postav. Svým způsobem jej založil režisér John Huston, a to prostřednictvím své filmové prvotiny Maltézský sokol (1941). Hlavní roli zde navíc ztvárnil Humphrey Bogart, ze kterého Huston učinil svého dvorního herce. Oba následně obohatili zmíněný žánr ještě o snímek Key Largo (1948), přičemž Bogart mu zachovával věrnost i při spolupráci s jinými režiséry: s Delmerem Davesem natočil Temnou pasáž (1947), s Peterem Godfreym Dvě paní Carrollové (1947). Za vrcholné dílo žánru film noir pak můžeme s čistým svědomím označit Hluboký spánek (1946) Howarda Hawkse, v němž Bogart exceloval coby slavný detektiv Philip Marlowe. Hawks má také obrovskou zásluhu na tom, že stvořil jeden z nejslavnějších hollywoodských párů. V romantickém dramatu Mít a nemít (1944), volné adaptaci stejnojmenné novely Ernesta Hemingwaye, svedl Bogarta dohromady s krásnou začínající herečkou Lauren Bacallovou. Jiskra, která mezi nimi přeskočila, byla skutečná, a tak se Bogart a Bacallová v roce 1945 vzali.
Hollywood ve válce
Japonský útok na americkou tichomořskou základu Pearl Harbor, k němuž došlo 7. prosince 1941, změnil celý průběh druhé světové války. Nyní se totiž do jejích bojů přímo zapojily i Spojené státy, vojenská a hospodářská velmoc. Zákon o neutralitě se stal pouhým přežitkem a potřetí zvolený prezident Franklin D. Roosevelt se mohl pokusit navázat na smělé vize svého předchůdce Woodrowa Wilsona, hlavního architekta Společnosti národů. A rozhodně nelze říci, že by Hollywood tomu všemu jen nečinně přihlížel. Studiový magnát Louis B. Mayer se mohl na hlavu stavět, leč přesvědčit Jamese Stewarta, aby nenarukoval, se mu nepodařilo. V roce 1943 byl Stewart jako velitel 703. bombardovací letky poslán do Evropy, kde se zúčastnil dvaceti bojových misí. John Wayne nakonec zůstal doma. Existují hned dvě teorie, proč mu bylo znemožněno narukovat: podle jedné už na to byl příliš starý (což je nesmysl, neboť byl jen o rok starší než Stewart), podle druhé za to mohla skutečnost, že už byl v té době otcem čtyř dětí.
Wayne se každopádně stal důležitou součástí hollywoodské válečné propagandy, objevil se ve snímcích jako Flying Tigers (1942) či Zpátky do Bataan (1945). To jeho kmenový režisér John Ford se s kamerou vypravil na atol Midway, aby tam na filmový pás zachytil jednu z rozhodujících bitev druhé světové války. Během japonského náletu byl ovšem zraněn a přišel o oko. Osmnáctiminutový dokument Bitva o Midway (1942) mu však vynesl dalšího Oscara. Stranou nezůstal ani Frank Capra, jenž se podílel na vzniku dokumentárních sérií Proč jsme bojovali (1942–1945) a Druhá světová válka (1943–1983). K americkému válečnému úsilí přispěl také Alfred Hitchcock, který natočil drama Záchranný člun a krátkometrážní filmy Bon Voyage a Malgašské dobrodružství (vše 1944).
Záchranný člun nebyl jediným filmem, jemuž se podařilo překročit rámec pouhé propagandy. Melodrama Williama Wylera Paní Miniverová (1942), příběh jedné anglické rodiny, která prokázala mimořádnou odvahu tváří v tvář nacistické hrozbě, bylo právem oceněno šesti Oscary. Britský premiér Winston Churchill o něm dokonce řekl, že podpořil vojenské úsilí jeho země ještě více než flotila torpédoborců. Herec Gary Cooper zase nezapomenutelným způsobem zazářil ve filmech Četař York (1941) a Komu zvoní hrana (1943), přičemž ten první mu vynesl Oscara pro nejlepšího herce. A pak tu bylo ještě romantické drama Michaela Curtize Casablanca (1942), které je dodnes řazeno mezi nejvýznamnější tituly americké kinematografie. Strhující, dojemná a nadčasová – to jsou slova, jež Casablancu charakterizují asi nejlépe. Její obrovský úspěch, jenž zahrnoval také zisk tří Oscarů, musel zaskočit i samotného Curtize. Hlavní roli zde navíc ztvárnil Humphrey Bogart, veterán první světové války, který demonstroval své vlastenectví také prostřednictvím snímků Sahara a Konvoj do Murmanska (oba 1943).
Bez iluzí do hlubin lidské duše
Řadu hvězd, jimž Hollywood během 30. let doslova ležel u nohou, potkal po válce velmi smutný osud. Clark Gable sice mohl pokračovat ve své úspěšné herecké kariéře, bylo však pro něj nesmírně obtížné vyrovnat se s tragickou smrtí své manželky Carole Lombardové. Letecká havárie, která se jí počátkem roku 1942 stala osudnou, mohla být zaviněna i skutečností, že byly vypnuty bezpečnostní majáky, aby se předešlo útokům japonských bombardérů. Gable jako by zestárnul o dvacet let. Errol Flynn zase šeredně doplatil na svůj nezřízený život a stal se karikaturou sebe sama. Charlie Chaplin pak rozhněval své fanoušky černou komedií Pan Verdoux (1947), v níž ztvárnil roli vraha bohatých paniček. Spoustu nepřátel si navíc nadělal svými levicovými názory. Ty sice zastával odjakživa, ale psala se druhá polovina 40. let, jež byla poznamenaná obavami ze šíření komunistické ideologie. Ingrid Bergmanová, kterou si miliony Američanů zamilovaly nejen díky zmíněným filmům Casablanca a Komu zvoní hrana, ale také díky melodramatu Zvony od svaté Marie (1945), v němž zazářila v roli nekonvenční jeptišky, upadla v nemilost, když vyšlo najevo, že čeká nemanželské dítě s italským režisérem Robertem Rossellinim. Jak sama řekla, stala se ze světice děvkou.
James Stewart se vrátil z války jako oslavovaný hrdina se spoustou vyznamenání. O svých zážitcích ovšem odmítal mluvit – a určitě za tím nebyla pouze jeho pověstná skromnost. Teprve po letech se veřejnost dozvěděla, že se nejspíš potýkal s posttraumatickou stresovou poruchou. Ani jeho návrat k herectví se neobešel bez problémů. S Frankem Caprou natočil melodrama Život je krásný (1946), příběh o muži, který se rozhodne spáchat na Štědrý den sebevraždu, protože mu jeho problémy přerostly přes hlavu. Zabrání mu v tom ale anděl strážný a ukáže mu, jak smutný by byl život jeho nejbližších, kdyby nebylo jeho existence. Ač šlo o nádherný film, většina diváků jej v době jeho premiéry odmítla. Trauma z druhé světové války bylo stále ještě velmi živé. Dnes je ovšem Caprův snímek milovanou klasikou. V osobním životě navíc Stewarta potkalo veliké štěstí: roku 1949 stanul před oltářem s Glorií Hatrick McLeanovou, čímž začalo jedno z nejdelších a nejkrásnějších hollywoodských manželství.
Ti, kteří druhou světovou válku přežili, se museli vypořádat s mnoha traumaty a najít nové uplatnění ve společnosti. A právě o tom vyprávělo mistrovské drama Williama Wylera Nejlepší léta našeho života (1946), jež bylo ověnčeno hned osmi Oscary. Dva z nich (jeden čestný, druhý řádný) si odnesl neherec Harold Russell, který se přihlásil do armády hned po útoku na Pearl Harbor. Působil v ní jako instruktor a 6. června 1944, v den spojenecké invaze do Normandie, se mu přihodila nehoda, v jejímž důsledku mu musely být amputovány obě ruce zhruba 10 centimetrů za dlaní. Wyler svěřil Russellovi ve svém filmu roli veterána amerického námořnictva, který statečně vzdoruje nepřízni osudu. Dalším významným počinem na dané téma bylo působivé drama Freda Zinnemanna Poznamenaní (1948), příběh o lidech, kteří přežili peklo koncentračních táborů. Památný herecký výkon zde podali i dva Češi: Jarmila Novotná (jinak mezinárodně proslulá operní pěvkyně) a desetiletý Ivan Jandl. Americké filmy 40. let se však zabývaly i jinými vážnými tématy, na něž by mnozí lidé raději zapomněli. Ztracený víkend (1945) Billyho Wildera vyprávěl o neúspěšném spisovateli, který se potýká se závislostí na alkoholu, a Gentlemanská dohoda (1947) Elii Kazana zase kritizovala antisemitismus zakořeněný uvnitř americké společnosti. William Wyler (narozený v Alsasku), Fred Zinnemann (narozený ve Vídni), Billy Wilder (narozený v Haliči) a Elia Kazan (narozený v Istanbulu) se stali dalšími významnými představiteli americké kinematografie, jejichž rozsáhlé dílo nás dodnes nepřestává fascinovat.
Daleko od reality, hluboko do minulosti
K tomu setkání prostě dojít mělo. Katharine Hepburnová a Spencer Tracy se poprvé setkali během natáčení romantické komedie George Stevense Nejprve stvořil ženu (1942). Jejich vzájemná náklonnost nakonec přerostla ve velkou lásku, která překonala všechny nesnáze. Silně věřící Tracy, v jehož žilách kolovala irská krev, se odmítal rozvést, a tak byl jeho vztah s Hepburnovou spíše veřejným tajemstvím. Hepburnovou to ale očividně příliš netížilo: měla ráda volnost a po dětech nijak zvlášť netoužila. S Tracym každopádně tvořila pár, který si zamilovaly miliony diváků. Do konce 40. let si ještě zahráli v romantických komediích Without Love (1945) a Adamovo žebro (1949), kriminálním dramatu Keeper of the Flame (1942), westernu Moře trávy (1947) a politickém dramatu Vládní prohlášení (1948). Stojí za zmínku, že Moře trávy vzniklo v režii Elii Kazana, zatímco Vládní prohlášení nese tvůrčí podpis Franka Capry.
Nezahálel ovšem ani Alfred Hitchcock. Vedle již zmíněných snímků Mrtvá a živá, Zahraniční dopisovatel a Záchranný člun natočil během 40. let hned několik skvostných thrillerů: Podezření (1941), Ani stín podezření (1943), Rozdvojená duše (1945) a Pověstný muž (1946). Zvláštní zmínku si zaslouží především poslední dva. Rozdvojená duše totiž velmi zajímavým způsobem pracovala s teorií psychoanalýzy a na jejích snových sekvencích se podílel i Salvador Dalí. Pověstný muž byl zase příběhem dcery prominentního nacisty, kterou americká tajná služba donutí odcestovat do Brazílie, aby tam infiltrovala tajnou buňku otcových spolupracovníků. V obou těchto filmech ztvárnila hlavní ženskou roli Ingrid Bergmanová, již Hitchcock obsadil také do kostýmního dramatu Pod obratníkem Kozoroha (1949).
Po válce se Hollywood také stále častěji zaměřoval na historická témata, aby jejich prostřednictvím mohl oslavovat jedinečnost Ameriky. John Ford natočil svoji kavaleristickou trilogii tvořenou snímky Fort Apache (1948), Měla žlutou stužku (1949) a Rio Grande (1950) i western Můj miláček Klementina (1946), který vyprávěl o přátelství mezi Wyattem Earpem a Docem Hollidayem. Učiněným skvostem pak bylo dobrodružné drama Cecila B. DeMillea Neporažená (1947), v němž excelovali Gary Cooper a Paulette Goddardová (bývalá manželka Charlieho Chaplina). Děj tohoto krásného filmu se odehrával několik let před vyhlášením americké nezávislosti. Velkou popularitu si však vydobyl také western Howarda Hawkse a Arthura Rossona Červená řeka (1948), jenž se pokusil zachytit nelehký život honáků dobytka. V jednom ohledu se Hollywood každopádně nezměnil: stále byl trnem v oku americkým puritánům, kteří čekali na každou vhodnou příležitost, aby mohli filmařům svázat ruce. A i tentokrát je nejvíce pobouřili pánové Howard Hawks a Howard Hughes. Jejich romantický western Psanec (1943) s vyzývavou Jane Russellovou byl označen za morálně závadný a samotný Hughes byl předvolán před prokurátora. Teprve později některým divákům konečně došlo, že posláním filmařů je nejen bavit a vzdělávat, ale také provokovat.
Vlevo Katharine Hepburnová a Spencer Tracy, nejmilovanější pár Hollywoodu, ve svém prvním společném filmu Nejprve stvořil ženu, vpravo Humphrey Bogart excelující v romantickém dramatu Casablanca.
Foto: Wikimedia Commons (Publicity photograph for the film Woman of the Year, featuring its stars Spencer Tracy and Katharine Hepburn by MGM, March 1942, Public domain; Dooley Wilson and Humphrey Bogart in Casablanca - publicity still, 1942, unknown author, Public domain)