Daniela Kovářová: Normální je se nesoudit

Paní doktorka Daniela Kovářová patří mezi nejvýraznější osobnosti české justice. V letech 2009-2010 působila na postu ministryně spravedlnosti v úřednické vládě Jana Fischera. Ještě pozoruhodnější je její dlouholeté působení v oblasti rodinného práva. Od ledna roku 2018 je prezidentkou Unie rodinných advokátů. V březnu roku 2020 pak založila Koroporadnu Unie rodinných advokátů, jež poskytovala bezplatné poradenství rodinám, které se během pandemie čínského koronaviru ocitly ve vážné krizi. Je také autorkou mnoha úspěšných publikací (např. Vztahy aneb 7+1 osudových omylů, Láskyplné povídky, Mrtvá z golfového hřiště). Nakolik ovlivnila pandemie koronaviru situaci rodin v České republice? Jak se postupem let proměnil pohled na téma opatrovnictví? A jak dnes vzpomíná na své ministerské angažmá? Nejen toto se dozvíte z našeho rozhovoru!

MM: Poslední dva roky se celý svět potýká s pandemií čínského koronaviru. Mnoho už bylo řečeno o tom, jak výrazně ovlivnil covid-19 duševní zdraví české, potažmo světové, populace či fungování některých průmyslových odvětví. Nakolik ale ovlivnil rodinné vztahy a míru rozvodovosti v České republice?

DK: Pandemie a zejména restrikce ovlivnily rodinné vztahy naprosto zásadně. Obrovská část rodin se stmelila a dokázala své členy vzájemně podržet, jak koneckonců vidíme v každé krizi. Bohužel na dvouleté omezení normálního života doplatili ti nejzranitelnější - děti, dospívající a senioři. To, že zůstali uzavřeni doma, se pro jejich duše stalo nejtvrdším trestem a mnozí si následky ponesou hodně dlouho. Dětem a dospívajícím budou běžné kontakty chybět v jejich vztazích a velká část seniorů umírala a umírá samotou. A to nemluvím o rostoucím počtu dětských sebevražd a psychických poruch. Musíme se připravit i na to, že léčení následků bude dlouhodobé a náročné, a to i kdyby všechny restrikce a omezení skončily už zítra.

MM: V březnu roku 2020 jste založila Koroporadnu Unie rodinných advokátů. Ta poskytovala bezplatné poradenství rodinám, které se během pandemie ocitly ve vážné krizi. Kolik klientů Vašich služeb využilo a jaké problémy je tížily nejvíce?

DK: Náš tým sedmi desítek odborníků vyřídil během 18 měsíců 15.000 e-mailových dotazů a 10.000 telefonátů. Problémy, s nimiž se na nás tazatelé obraceli, se měnily během jednotlivých vln. V první vlně se dotazy nejčastěji týkaly předávání dětí ke styku a střídavé péče, ve druhém období se řešily finance, pak senioři a v posledním roce očkování. V každém případě jsem velmi ráda, že se nám podařilo přesvědčit veřejnost, že řešením není soudní cesta, ale dohoda. Normální je se totiž nesoudit.

MM: Coby sociální pracovník jsem se často setkával s problematikou opatrovnictví. Je podle Vás dostatečně právně ošetřena, nebo by bylo vhodné učinit v této oblasti nějaké změny?

DK: Pohled na opatrovnictví se zásadně proměnil vlivem mezinárodních úmluv, které jsme v posledních letech ratifikovali. Dávno nejde o veřejné blaho, ale o právo na svébytnou existenci každého jednotlivého člověka, tedy i člověka s postižením různého charakteru. Tuto změnu není jednoduché přijmout a přizpůsobit se jí. Zdá se mi, že se to teprve učíme - i my odborníci, a co teprve veřejnost. Pro mě je profesně zajímavou oblastí zejména procesní opatrovnictví nezletilých dětí. Ukazuje se, že emancipace dětí před soudem a jejich právo na informace a názor nejde tak úplně dohromady se zastaralou koncepcí opatrovníků nezletilých dětí (OSPOD), které mají primárně na starosti ohrožené děti. Diskutuje se o tom, že by procesními opatrovníky mohli být advokáti. Uvidíme, jakou koncepci nakonec zvolí Ministerstvo práce a sociálních věcí. Pevně věřím, že půjde o multifunkční a multioborové řešení napříč jednotlivými resorty.

MM: V letech 2009-2010 jste zastávala post ministryně spravedlnosti a předsedkyně Legislativní rady vlády. Jak na toto období dnes vzpomínáte a které úkoly, jimiž jste se tehdy musela zabývat, považujete za nejzásadnější?

DK: Mám ráda svou minulost a na ministerské období ráda vzpomínám. Bylo pro mě nové a objevné, musela jsem se za pochodu učit politické řemeslo a vyhodnocovat, co je důležité. Zvenku se možná zdá, že politik má volbu mezi dobrým a špatným řešením, ale ve skutečnosti bývají všechna řešení špatná nebo naopak průměrná, šedivá. Každý den jsem měla a dodnes mám jen 24 hodin a musím o nich rozhodnout účelně a tak, aby mě bavily a abych za sebou viděla něco užitečného. V politice jste často tak ponořen, že o pár let později se věci mohou jevit jinak, než když jste v centru dění. Dnes vidím, že jsem zbytečně trávila čas některými projekty a aktivitami (například snahou o reorganizaci ministerstva), které byly zbytečné, protože můj nástupce je jedním škrtem pera zrušil. Na druhé straně jsem potkala spousta zajímavých lidí, kteří mě profesně doprovázejí dodnes. Jsem moc ráda, že jsem tu nabídku přijala.

MM: Uvažujete ještě o návratu do politiky? A jak se díváte na současné politické dění v ČR? Se smutkem, nebo spíše s pobavením?

DK: Zdá se mi, že jsem politiku neopustila. Pohybuji se v Praze, stýkám se s poslanci a senátory, kteří se mnou konzultují návrhy zákonů, v médiích se vyjadřuji ke společenskému dění, píšu knihy, organizuji konference a právnická setkání. Vidím politiku jinak, než když jsem ji jen sledovala na televizní obrazovce. A chápu, že se lidé do politiky vracejí, protože je vzrušující mít informace a možnost ovlivňovat rozhodnutí. To mě na politice baví.

MM: Někdy se stane, že se veřejně známá osoba dopustí výroku, který vyvolá v určité části společnosti nemalé pozdvižení. Často je to důsledkem jeho vytržení z celkového kontextu nebo neochotou některých lidí vést konstruktivní diskuzi o citlivých tématech. Sama jste to několikrát zažila. Jak těžké pro Vás bylo se s tím vyrovnat?

DK: Řeknu vám tajemství - i veřejné osoby jsou lidi jako vy nebo já. Mají své chyby, nejsou neomylní, občas něco plácnou, protože se nikdo nedokáže kontrolovat 24 hodin denně. Nikdy také předem neodhadnete, jak bude vaše veřejné prohlášení působit, kdo si z něj co vezme, koho urazí. Pokud se toho bojíte, pak si úzkostlivě hlídáte slovník, držení těla, mimiku. Jenomže to je zničující - jste pak vyděšený jako králíček zahnaný do rohu, a ten strach je na vás vidět, ztratíte životní elán, budete nudným a pro posluchače nezajímavým. Pro mě je zajímavější plnokrevná osobnost se všemi chybami a osobním stylem. Sama se dnes mnohem méně kontroluji a jsem upřímnější ve svých veřejných vyjádřeních, než jsem byla dřív.

MM: Podíváme-li se na problémy, jež se pojí k fungování Evropské unie, stěží se vyhneme otázce, v jakém vztahu by mělo být evropské právo vůči právu jednotlivých členských zemí. Neobáváte se, že by v tomto ohledu mohlo dojít k určité nerovnováze? A to se ptám jako člověk, který naše členství v Evropské unii podporuje...

DK: Evropská unie se během posledních třiceti let zásadně změnila. Mně osobně je bližší její starší podoba než dnešní obrovsky strukturovaná tuhá organizace, nařizující členským zemím. Nemám zájem o další harmonizaci a slaďování legislativy jednotlivých států, protože jde vždy na úkor individualitám zemí. Je škoda, že EU poslední dva roky nevyužila pro svou obrodu a modernizaci. Moc bych to Evropské unii i Česku přála.

MM: "Doba vymknutá z kloubů šílí," pravil klasik. Stáváme se svědky toho, jak jsou strhávány sochy významných historických osobností. Winston Churchill je označován za rasistu a George Washington za otrokáře. Ve Velké Británii se už v metru nemůže používat oslovení "ladies and gentlemen". Nedávno jsem se také dozvěděl, že označení "třetí svět" je velmi hanlivé... Co si o těchto tendencích myslíte?

DK: Nepodporuji politickou korektnost, protože v dnešním pojetí se už skoro blíží lži. Slova mají svůj jasný význam, proto se snažím je přesně používat. Mám ráda vtip a smysl pro humor, nadsázku a ironii, však jsem také napsala několik humorných knih. Jakmile přijmeme opatrné tendence a v duchu politické korektnosti se budeme u každého slova strachovat, aby se někoho nedotklo, zbavíme se legrace, která vylepšuje těžkou realitu, a ze života se stane nebezpečná a suchopárná nuda náročná k žití.

MM: Při Vašich aktivitách musíte být pracovně velmi vytížená. Jak odpočíváte? Co Vám dokáže udělat radost?

DK: Baví mě střídat aktivity. Když jsem unavená z přednášení a učení (zejména v online prostoru), načerpám sílu při psaní komentáře, na besedě se čtenáři nebo při konzultaci s klienty. A když cítím únavu z množství lidí, jdu do lesa, na procházku se psy, do kina nebo si přečtu hezkou knížku. Baví mě tvoření rukama - vyrábím šperky, maluju na hedvábí, háčkuju. To mi přináší velkou radost podobně jako moje rodina a zvířata, která s námi žijí.

MM: Paní doktorko, moc Vám děkuji za rozhovor a přeji Vám zejména pevné zdraví!