Daniel Anýž: Američané mají o stavu své demokracie pochybnosti

O politické a společenské dění ve Spojených státech se zajímám již dlouho. Málokdo je ale s těmito tématy obeznámen tak dobře jako Daniel Anýž (* 1963), který v letech 2005-2010 působil ve Washingtonu D.C. jako zahraniční zpravodaj Hospodářských novin. Nyní na portálu Aktuálně.cz pravidelně přispívá do rubriky Americký týden a často se s ním můžete setkat také na televizní obrazovce. Nedávno pak vydal knihu Jdu s hlavou vztyčenou, která vypráví příběh rodiny Milady Horákové. Jak dnes vzpomíná na své "americké" začátky? Jak hodnotí odkaz prezidentů George W. Bushe, Baracka Obamy a Donalda Trumpa? A jakým prezidentem je podle něj Joe Biden? Nejen toto se dozvíte z rozhovoru, který mi poskytl pro tento web!

Politickým i společenským děním ve Spojených státech se profesně zabýváte už přes dvacet let. Jak dnes vzpomínáte na své "americké" začátky?

Spojené státy jsem poprvé navštívil v roce 1993. Byl jsem tam tehdy na stipendiu, které ještě sponzorovala stanice Hlas Ameriky. Začátkem 90. let nabízeli Američané poměrně dost studijních příležitostí. Rok jsem tedy studoval na University of Georgia. Vzpomínám na to jako na kulturní šok v mnoha ohledech. Řadu věcí, jež se Ameriky týkají, může člověk znát z knih a filmů, ale když je pak přímo v terénu, zjistí, že je ta země úplně jiná a výjimečná. Letěl jsem tenkrát přes Atlantu a pak mě čekal ještě krátký let do Athens, města vzdáleného asi 60 mil od Atlanty. Ale protože mi kvůli bouřce uletěl spoj, byl jsem na útraty Delty ubytován přes noc v hotelu. Jenže jsem vůbec nespal, protože v hotelu byla kabelová televize. Poprvé v životě jsem tak viděl kabelovou televizi, která měla asi 50 kanálů. Sedl jsem si na nerozestlanou postel a celou noc jsem cvakal. A protože druhý den moje letadlo stejně neletělo, tak ten tutor, který mě měl na starost, pro mě přijel autem. A okamžitě jsme uvízli v obrovské zácpě. Nejzvláštnější mi na tom všem přišlo, že mu to nepřipadalo vůbec divné. Naopak mi řekl, že to tady tak bývá pořád. V každém směru jsem viděl zaplněnou dálnici. To, co člověk znal z filmů, najednou viděl na vlastní oči, ocitl se přímo uprostřed car culture. V Americe to funguje jinak. I ti nejchudší lidé tam vlastní auto, bez něj by si nezařídili ani běžné nákupy. Hleděl jsem na to s očima navrch hlavy a říkal si: "Tak toto je tedy Amerika!" Celé to začíná tím zvláštním vlhkým vedrem, které pocítíte, když vystoupíte z letadla. A opravdu si připadáte jako v prádelně. Cestou po dálnici jsme si pak u pumpy koupili buráky, byly to ale vařené buráky, které se jí i se slupkou. A takto se řetězil jeden dojem za druhým. Za ten necelý rok, co jsem tam tehdy strávil, mě Amerika chytla za srdce. Ten svět byl tak barevný a jiný, tak zvláštní. I tamnější univerzitní život byl zajímavý. University of Georgia je sice menší univerzita, ale její knihovna je velmi dobře vybavená odbornou literaturou o mediálních studiích. Když jsem to pak srovnal s tím, co je třeba v Národní knihovně, zjistil jsem, že v knihovně na univerzitě v Georgii toho bylo mnohem víc. Je to ale pochopitelné, protože mediální obory jsou ve Spojených státech zastoupeny daleko silněji než u nás.

A které americké město Vám přirostlo k srdci nejvíce?

Asi to přece jen bude Washington D.C. Žil jsem tam svého času s celou rodinou. Manželka pracovala na ambasádě jako kulturní atašé, já zase jako zpravodaj pro Hospodářské noviny. A přestože jsme tam byli pracovně, snažili jsme si to tam s dětmi co nejvíce užít. Washington není tak kulturně "na výši" jako třeba New York, často říkám, že New York a Washington jsou jako Praha a Říčany (teď nechci urážet Říčany). Když někdo vyrazí do USA za kulturou a zážitky, tak zamíří do New Yorku. Objektivně je možná New York mnohem zajímavější, ale já mám stejně nejraději Washington, kde jsem setrvale prožil pět let. A díky tomu ho také nejlépe znám.

Přiznám se, že jsem zatím ve Spojených státech nebyl, ze všech jejich měst mě však nejvíce láká právě Washington D.C. A nyní k další otázce. Theodore Roosevelt a Woodrow Wilson byli velmi přemýšliví prezidenti, kteří se často zabývali nástrahami svého úřadu. První si stěžoval na velký vliv stranických předáků, druhý se cítil být až příliš svazován Kongresem. Který z těchto dvou prezidentů se podle Vás více prosadil?

To je velmi zajímavá otázka. Woodrow Wilson neuspěl se svým velkým projektem Liga národů, protože mu jej Kongres neschválil. A musel také bojovat o poválečné uspořádání světa. Myslím si, že osobnostně se více prosadil Theodore Roosevelt, protože byl i takové paličatější povahy. Kdežto Wilson nakonec v Kongresu utrpěl nepříjemné porážky.

Letos si připomeneme dvacáté výročí událostí 11. září 2001. Teroristický útok na Světové obchodní centrum doslova šokoval celý svět. Nakolik ovlivnil myšlení obyvatel Spojených států a americkou politiku?

O této otázce poslední dobou velmi často přemýšlím. Před třemi týdny jsem byl opět v USA a už jsem plánoval, o čem budu u příležitosti tohoto výročí psát. Není úplně jednoduché přijít s novým pohledem na události 11. září 2001. Již dříve jsem dělal rozhovory s pamětníky: policisty, hasiči i českým architektem Jiřím Boudníkem, který se také zapojil do záchranných akcí a pomáhal se zorientovat v troskách Světového obcodního centra. Osobně se domnívám, že 11. září 2001 bylo předělem, už kvůli tomu, co všechno po něm následovalo. Američané nyní po dvaceti letech odchází z Afghánistánu a hodně se probírá, zda to byla prohra. Vedou se debaty, zda se Tálibán nezmocní celé země, zda to nebude mít vliv na prezidentství Joea Bidena, zda se z Afghánistánu nestane druhý Vietnam. Už z toho vyplývá, že 11. září 2001 bylo zásadním předělem. Protože následující reakce Ameriky opravdu vzbuzuje otázku, zda se tehdy nejednalo o začátek kaskády událostí, které americkou společnost výrazně změnily, a to spíše k horšímu. Vypukly dvě války: v Afghánistánu a Iráku. Konec prezidentství Billa Clintona se vyznačoval dobře rozběhnutou ekonomikou a celkem stabilizovanou společností. A najednou se přebytek rozpočtu změnil v obrovský dluh. Po krátkém sjednocení, které trvalo asi půl roku, se pak americká společnost rozlomila kvůli válce v Iráku. Začaly se řetězit společenské a ekonomické dopady. A jedním z těch ekonomických dopadů byla finanční krize na přelomu let 2008 a 2009, která byla pro Američany velmi devastující. Odkryla ekonomické a sociální rozdíly, přičemž nikdo nebyl hnán k zodpovědnosti za finanční krach. Vše se vlastně postupně vrátilo do starých kolejí, kdy velké finanční a pojišťovací ústavy začaly opět vydělávat, zatímco lidé, kteří přišli o své penzijní úspory, byli tak tak odškodněni a často odcházeli do důchodu bez svých peněz. Výsledkem toho všeho bylo, že se část společnosti posunula i kulturně směrem doleva. Spousta lidí nabyla dojmu, že jim vláda lhala a neustále před nimi něco skrývá. Tak jako jim lhala o Vietnamu, lhala jim také o Iráku. A to samozřejmě polarizovalo společnost i na druhé straně. Důsledkem tohoto rozdělení bylo rovněž zvolení Donalda Trumpa prezidentem. Uvidíme, co se stane v roce 2024, zda se vrátí Trump, nebo přijde někdo jeho střihu a s jeho programem.

Jak dnes Američané vzpomínají na George W. Bushe, jehož prezidentství bylo zmíněnými událostmi výrazně ovlivněno?

Určitě platí, že čas leccos překryje a zahojí. Pro tradiční republikány - teď myslím ty "netrumpovské" - byl George W. Bush solidním konzervativním prezidentem, který sice neměl chodit do Iráku, a když už tam šel, měl si s tou situací lépe poradit. Nemohu ale posoudit, jak velká část republikánů to je, protože Trumpovi voliči si Bushe příliš neváží. Trump jej totiž vykreslil jako člověka, který Ameriku zbytečně zatáhl do válek a dostatečně nebránil její kulturní hodnoty. Ty Trump naopak před sebe v obou prezidentských kampaních postavil jako zásadní téma - na mysli mám zejména imigraci. Republikáni sice nikdy nebyli vyloženě otevření vůči imigrantům, ale jejich přístup byl rozhodně mnohem vstřícnější, navíc se tento problém vždy snažili řešit společně s demokraty. To ale s Trumpem skončilo. Trump totiž ten letitý imigrační proud postavil tak, že je pro Ameriku ekonomicky nebezpečný. A právě to mu pomohlo vyhrát volby. Je paradoxem, že George W. Bushe dnes hodnotí vstřícněji středoví demokraté, vzpomínají na něj jako na republikána, s nímž se bylo možné dohodnout. Zato Trump a levicovější demokraté Bushe stále moc nemusí. Je to zvláštní, už je to přece jen 12 let, co Bush odešel do důchodu. Dnes se o něm spíše mluví jako o člověku, který maluje obrazy a vydává knihy. Jeho hodnocení je sice lepší než v době, kdy odcházel z Bílého domu, ale ani tak nelze říci, že by bylo vyloženě kladné.

Zmínil jste před chvílí Afghánistán. Je podle Vás dobře, že z něj nyní Američané odchází?

Je to především nevyhnutelné. Zase se vrátím k vítězství Donalda Trumpa v roce 2016. Jedno z těch témat, která Trump tehdy zvednul, bylo, že Amerika už nemá v zámoří své zájmy. Stejný názor zastávali i další republikánští kandidáti, ale Trump byl jediný, kdo to řekl nahlas. Americké zájmy v Afghánistánu neodpovídaly podle něj tomu, aby se za válku utrácely další peníze a umíraly tam další lidé. Šlo o silné téma a s Trumpovým názorem nesouhlasili pouze jeho voliči. Když jsem tenkrát mluvil s některými demokraty, uznávali, že má v této věci pravdu. Afghánistán byl také jedním z témat, na nichž se Biden, když byl ještě viceprezidentem, neshodoval s Barackem Obamou. Už tenkrát chtěl afghánskou misi ukončit nebo alespoň nenavyšovat počty vojáků. Pokud by Američané zůstali v Afghánistánu o rok déle, nic by se, jak Biden tvrdí, nezměnilo. A má pravdu. Situace, která tam nastala, nemá žádné dobré řeší. Bidenův nedávný projev na toto téma byl velmi zajímavý. Když v dubnu oznámil, že odejde z Afghánistánu, čelil doma silné kritice. A ten projev byl odpovědí na dvě hlasité výhrady. Bylo mu vyčítáno, že se nestará o afghánské spolupracovníky (tlumočníky). Biden teď slíbil, že jim bude poskytnuta pomoc ve věci azylového řízení a získání víz, případně budou moci počkat ve třetí zemi. Rozhodně ale nebudou ponecháni napospas osudu. Další argument, který proti Bidenovi zazněl, spočíval v tom, že už od loňského února nemají Američané žádné ztráty, tudíž neexistuje důvod, proč by nemohli v Afghánistánu zůstat. Na to Biden odpověděl, že nemají ztráty, protože se Donald Trump dohodl s Tálibánem na jejich stažení. Jakmile by ale tato dohoda padla nebo se odsunula, začalo by znovu docházet k ozbrojeným půtkám. Biden v zásadě použil jednoduchý argument, který je sice emotivní, ale pro Američany nesmírně důležitý: Jsou Američané ochotni, aby jejich děti nadále umírali v Afghánistánu? A na to většina z nich řekne, že ne. Po tomto projevu, který Biden přednesl, se uskutečnil celkem věrohodný průzkum, podle nějž s ním 62 % respondentů souhlasilo. A byli mezi nimi i lidé, kteří ho nevolili.

Roku 2009 vystřídal George W. Bushe v Bílém domě Barack Obama. S jeho zvolením byla spojována velká očekávání. Do jaké míry se podle Vašeho názoru naplnila?

Když byl Barack Obama zvolen prezidentem, zaznamenal jsem, že i někteří republikáni byli hrdí na to, že si Amerika zvolila prvního černošského prezidenta. John McCain byl možná rozčarován z toho, že prohrál, jeho prohru však zmírňoval právě tento aspekt. Ekonomická očekávání, která měli demokraté spojena s Obamovým zvolením, byla do velké míry zkreslena faktem, že se Amerika tehdy potýkala s finanční a ekonomickou krizí. Obama si mohl vybrat. Buď mohl být důslednější při rychlém řešení těchto krizí a počkat se zdravotnickou reformou, nebo se mohl pokusit udělat obojí najednou. Obama zvolil druhé řešení, což ve výsledku vedlo k tomu, že ona ekonomická krize trvala nakonec déle, než musela. Dnes se ukazuje, že Obamova zdravotní reforma nebyla zase takovým přelomem, neboť demokraté už chtějí mnohem více. Byla ale nakročením k tomu, nač dnes navazuje Biden. Myslím si tedy, že očekávání, jež byla spojená s Obamovým zvolením, se z ekonomického pohledu naplnila. Jeho afroameričtí voliči byli naopak zklamaní, že z jejich pohledu dostatečně neakcentoval občansko-právní agendu. Toto zklamání je ale spíše důsledkem zbytečně velkých očekávání. Barack Obama nemohl udělat víc, než dělal, a to i v případech, kdy se postavil za černošskou komunitu. Když se třeba po útoku na Trayvona Martina nechal slyšet, že to mohl být jeho syn, nebo on sám zamlada, okamžitě se mu to vrátilo ve zlém od konzervativních bílých voličů. Ti zastávali názor, že se americký prezident takto nemůže vyjadřovat. Já to ale Obamovi vůbec nemám za zlé, spíše si myslím, že ti, kteří mu výše uvedené vyčítají, měli nereálné představy o tom, co může pro černošskou komunitu udělat. Když slyšíme, jak dnes demokraté říkají, že je třeba jít dál ve zdravotní péči a sociálních programech, hlásí se vlastně stále k Obamovi. Obamu sleduje na Twitteru 150 milionů lidí, stále je osobou s velkým respektem. Neustále se čeká, jak se k čemu vysloví a koho podpoří. I z tohoto zpětného pohledu si myslím, že Obama naplnil očekávání svých voličů. Koneckonců byl prezidentem po dvě funkční období, byť od roku 2010 ovládali Kongres opoziční republikáni. Když jsem před loňskými volbami mluvil s některými demokraty, řekli mi, že Obama pro ně byl důležitým prezidentem, který posunul Ameriku dopředu.

Je trochu paradoxem, že se nástupcem tohoto populárního prezidenta stal právě Donald Trump. Opravdu je možné, že za jeho zvolením stál útok ruských hackerů? Nebyl to spíše důsledek faktu, že američtí voliči "pouze" neměli šťastnou ruku a cítili až příliš silnou averzi vůči Hillary Clintonové?

Ten poslední bod, který jste zmínil, je důležitý. Hillary Clintonová - což se ukázalo až zpětně - nebyla šťastně zvolenou kandidátkou. Už jen proto, že se v americké politice pohybovala na nejvyšší úrovni od začátku 90. let. Svým způsobem je to navíc docela kontroverzní osobnost. Již během svého prvního období v Bílém domě vystupovala coby první dáma poměrně tvrdě. Vzala si tenkrát na starost pokus o zdravotnickou reformu, nakonec ale byla z této agendy demokraty "vytlačena", protože její činnost byla spíše kontraproduktivní. A ve své prezidentské kampani se pak dopustila několika zásadních chyb. Jednou z nich bylo samozřejmě to, že místo toho aby útočila na svého protikandidáta, se vyjádřila o jeho voličích, že jsou to "zoufalci". A to byla hrozná a zcela nepochopitelná "bota", zejména pak u někoho, kdo se v politice pohybuje tak dlouho. Když jste se mě ptal na Baracka Obamu, tak jsem ho posuzoval z pohledu demokratických voličů. Pro ty byl, jak už jsem řekl, nesmírně důležitý. Jenže na druhou stranu je pravda, že jak demokraté, tak republikáni (vlastně už od Clintona přes Bushe a Obamu) podcenili některé tíživé trendy ve společnosti, které její velkou část postavily do pozice určité naštvanosti a osobního nepohodlí. Sešly se tu ekonomické problémy, v jejichž důsledku začala ubývat pracovní místa v oblasti výroby či hornického průmyslu. Když se zaměstnanci z těchto oborů porovnali se svými rodiči a připomenuli si, jaká očekávání ve dvaceti letech měli, zjistili, že se nyní v padesáti mají hůře, než si představovali. Když byl v 60. a 70. letech muž zaměstnaný v automobilce v Detroitu, uživil ze svého platu celou rodinu a jeho žena mohla zůstat v domácnosti. To v 90. letech přestala být pravda, zaměstnaní už museli být oba rodiče, přičemž ekonomická situace rodin se zhoršila. A k tomu se ještě přidala již zmíněná kulturní témata, například onen jednolitý imigrační proud. Představme si menší městečko v Pensylvánii, do nějž se přistěhuje jedna rodina z Mexika. Do pěti let se z něj stane městečko mexické. Jeho obyvateli jsou sice dělní lidé, kteří se starají sami o sebe a poskytují servisní služby, ale pro část starších bílých Američanů představují živel, který trochu vzbuzuje strach - a na který tito starší bílí Američané přenáší své problémy. A výsledkem toho všeho byl jakýsi pocit nespokojenosti. Donald Trump sice není politolog, ani zkušený politik, ale je obdařen výjimečným instinktem, díky němuž se mu podařilo tento pocit vystihnout a chytit se jej. O tom, že je toto téma stále reálné a živé, pak svědčí skutečnost, že v loňských prezidentských volbách získal o 11 milionů hlasů více než v roce 2016. Sice ho Joe Biden porazil o dalších 7 milionů hlasů, ale ona rekordní volební účast byla způsobena především kontroverzní osobou Donalda Trumpa. Hillary Clintonová byla v tomto ohledu politicky "slepá" a necítila to tak, takže ten výsledek byl v roce 2016 takový, jaký byl. Rusko pak udělalo za málo peněz hodně muziky, když využilo rozkladný potenciál posilujících sociálních sítí. Dokonale se strefilo do mezer ve společnosti, do sporů, které v ní probíhaly. Facebook se posléze omlouval za to, že si nechal platit inzeráty ruskými subjekty.

Dnes je ve Spojených státech prezidentem Joe Biden. Někteří lidé zastávají názor, že už je na tuto funkci příliš starý. Má vůbec Demokratická strana nějaké mladé nadějné politiky?

Viděli jsme v primárkách, že tam byli i mladí lidé, například Pete Buttigieg či Andrew Yang. Je ale pravda, že ten výsledný dojem z toho, že se nakonec rozhodovalo mezi sedmasedmdesátiletým Joem Bidenem a o rok starším Berniem Sandersem, byl zvláštní. Strana, jež kdysi měla Johna F. Kennedyho, Billa Clintona či Baracka Obamu, najednou nabídla voličům tyto zasloužilé a letité senátory, kteří by už možná měli mít své charity nebo dotovat speciální oddělení na univerzitách. Uvidíme, jak to bude v roce 2024. Já patřím k těm, kteří si myslí, že Joe Biden už znovu kandidovat nebude. Možná to bude Kamala Harrisová, byť v této chvíli má na starost tak složitou agendu, že získává spíše záporné body. Člověk si až sarkasticky pomyslí, že jí to Joe Biden dělá schválně. Ale možná je to celé způsobeno tím, že Barack Obama po sobě nezanechal žádné nástupce. On byl tak velká osobnost, že nikdo z mladých politiků nebyl ochoten vystoupit, protože by se rázem ocitl v jeho stínu. Pro Demokratickou stranu to není dobré, protože dnes se její mladí politici (dokonce i ti, kteří jsou mladší než Kamala Harrisová) profilují už příliš progresivně a levicově. A většinová Amerika není na tento tlak připravena.

Osobně mi byl docela sympatický Beto O'Rourke. Ten ale náhle někam zmizel...

Beto O'Rourke zmizel, vystřelil se v té kampani jako raketa, ale pak prostě tu soutěž neustál a dopustil se mnoha velkých chyb. Ale je o něm slyšet a myslím si, že se ještě pokusí dostat na národní scénu. Buď útokem na senátorské křeslo, nebo dalším pokusem o prezidentskou nominaci.

Jakým prezidentem podle Vás Joe Biden zatím je? Ono to totiž vypadá, že si počíná velmi obratně. Očkování proti čínskému koronaviru nabralo s jeho příchodem do Bílého domu neuvěřitelné obrátky a výrazný nárůst zaznamenala také americká ekonomika...

Zatím Joea Bidena hodnotím kladně. Daří se mu prosazovat zásadní body z programu Demokratické strany. V březnu uspěl s anticovidovým balíkem a nyní se zdá, že uspěje i s částí infrastrukturní, byť z ní v tuto chvíli zcela vypadla ona ambiciózní zelená agenda. Biden to ale nevzdává a uvidíme koncem tohoto nebo začátkem příštího roku (pak zase začne kampaň před volbami do Kongresu), zda dokáže prosadit i toto téma. Zdá se, že je ochoten do toho odvážně jít. Na jednu stranu se snaží o nějakou dohodu s republikány, na druhou stranu ale jako zkušený pragmatik ví, že se to nakonec bude muset řešit stranickým hlasováním, tedy bez účasti republikánů. Co se týče ekonomiky a očkování, tyto dvě věci mají určitou setrvačnost. Biden převzal velmi dobře rozběhnuté očkování už od Donalda Trumpa, přičemž Trump prohrál volby kvůli tomu, že nezvládl menežování covidové krize. Je ale pravdou, že jeho administrativa obrovsky zainvestovala vývoj vakcíny. A díky tomu se ji nakonec podařilo vyvinout tak rychle a rozjet očkování. Každopádně svého cíle naočkovat během prvních 100 dnů své vlády 100 milionů lidí dosáhl Biden poměrně rychle. Je to zásluha jeho týmu, že se očkování podařilo tak dobře zorganizovat. Nyní ovšem Biden narazil na to, že se z očkování stala politická věc, a musí přesvědčit i republikány, aby jej podstoupili. A co se týče ekonomiky, tak ta šla znovu nahoru už za Trumpa. Joe Biden to "pouze" nepokazil, ale i to je dobré hodnocení. Ano, Bidenova politika zatím vykazuje dobré výsledky, ale je třeba přiznat, že v oblasti ekonomiky a očkování se začalo dařit už za Donalda Trumpa.

Biden také upevňuje spojenecké vztahy s Japonskem, Austrálií, Indií a Jižní Koreou. Znamená to, že se obává přímé konfrontace s komunistickou Čínou?

Přímá konfrontace s Čínou, ekomická, politická i ve smyslu vojenském, je určitě jedním z témat, která vychází z analýz Bidenových stratégů. Stejně tomu bylo už za Donalda Trumpa. Toto je pro mě každopádně jedna z největších změn v pohledu na Joea Bidena. Ten jako viceprezident a ještě na začátku své předvolební kampaně (v roce 2019) Čínu podceňoval. Nepředstavovala pro něj ani zdaleka takový problém jako nyní. Ale i z toho, jak si sestavil svůj tým (z velké části jej tvoří lidé, kteří Čínu sledují a mají ji v portfoliu jako svoji expertizu), je evidentní, že teď je už pro něj Čína zahraniční téma číslo jedna, pak dlouho nic, pak opět Čína a pak ostatní věci. Někdo docela výstižně napsal, že kvůli Číně se Biden veškerá ostatní témata z oblasti zahraniční politiky snaží "zaparkovat na vedlejší kolej". Myslím, že se to odrazilo i na jeho politice vůči Rusku. Biden nechal okamžitě prodloužit smlouvu Nový start, která vypršela s jeho nástupem do Bílého domu. On ani neuvažoval o tom, že by ji prodloužil pouze dočasně, ale rovnou ji prodloužil o pět let. Chtěl mít podle mě Rusko "vyřešené" v tom smyslu, že uzavře s Vladimirem Putinem takový chladný, ale nepříliš komplikovaný vztah. Ale to se mu zatím nedaří, protože Putin není politik, kterého můžete nechat takto "u ledu". Když jsem sledoval Joea Bidena v kampani a pak po příchodu do Bílého domu, zaznamenal jsem právě Čínu jako jednu z největších změn v akcentech. Biden převzal v mnoha ohledech politiku Donalda Trumpa. Zdaleka méně překotnou, ne tak neuspořádanou, ale v akcentu na Čínu coby zemi, která je schopná nahradit Spojené státy jako světovou velmoc, prakticky totožnou. Jediný a zásadní rozdíl spočívá v tom, že Biden chce být na jedné lodi s Evropskou unií a západními spojenci.

Bidenovi bývá naopak vyčítáno, že jeho politika vedla k nárůstu kriminality a způsobila imigrační krizi na hranici s Mexikem. Nakolik oprávněná tato kritika je?

Oprávněná je v tom druhém případě. Překvapí, že tak zkušený politik, jakým Joe Biden bezesporu je, udělal hned několik ukvapených kroků. Jeho prohlášení opravdu byla výzvou pro to, aby se ve Střední Americe a Mexiku zvedly další rodiny a došlo k zesílení tlaku na amerických hranicích. Celé to pak dospělo až do situace, kdy čísla běženců, kteří jsou na hranicích zadržováni, dosahují rekordní výše. Na jednu stranu je to pochopitelné, protože Biden byl částí demokratů zvolen právě kvůli této agendě. Od začátku avizoval vstřícnější přístup, obrácení protiimigrační politiky Donalda Trumpa. Jenže ta opatření udělal tak rychle, že to bylo stejné, jako kdyby řekl: "Můžete přijít." Pak samozřejmě Kamala Harrisová vyrazila do Střední Ameriky a řekla: "Nechoďte." Ale už je pozdě, signál byl jednou vyslán. Přitom se dalo postupovat pomaleji, všechna ta opatření se mohla rozplánovat. Co se týče kriminality, s tou je to ještě složitější. Jednak už to celé začalo v roce 2019 a hlavně v roce 2020, tedy ještě před Bidenovým příchodem do Bílého domu. Je sice pravda, že už během prezidentské kampaně přišli progresivní demokraté s tím nešťastným heslem definancování policie. Což zdaleka ne všichni mysleli doslovně, ale někteří rozhodně ano. A je to téma, které republikáni museli zvednout, "zlatý grál", se kterým si teď hrají a bijí jím po hlavě jak demokraty, tak samotného Bidena. Ten přitom v kampani opakovaně říkal, že se policie rušit nebude, ani jí nebudou odebírány finance. V politice je však zpětná demage control těžká. Před týdnem vyšel v deníku The Washington Post velký článek o příčinách nárůstu kriminality. Podle něj se jedná o mix problémů. Společnost je nervózní a vyplašená z epidemie koronaviru a ozývá se volání po definancování policie. To potom vede k tomu, že policisté řeknou: "Tak jo, my se trochu stáhneme, přestaneme hlídat, přestaneme některé věci postihovat a uvidíme, jaký to bude mít dopad." A výsledkem je samozřejmě to, že se do toho uvolněného prostoru natlačí zločinci. Dalším faktorem je pak politická nejistota, jež vypukla v loňském roce, kdy Donald Trump říkal, že prezidentské volby nebudou spravedlivé. Celé to nakonec výustilo v násilný útok na Kongres, jehož cílem bylo zvrátit výsledek voleb. I toto samozřejmě přispívá k nervozitě ve společnosti a nárůstu kriminality.

Rozštěpená je jak Demokratická strana, tak Republikánská strana. Stabilitu první z nich ohrožuje tzv. progresivní křídlo, té druhé pak bývalý prezident Donald Trump. Hrozí, že ve Spojených státech vzniknou dva nové politické subjekty?

Myslím si, že ne. Naopak jsem toho názoru, že si obě strany uvědomují, že jejich rozpad by s sebou přinesl obrovské problémy. Pořád je pro ně jednodušší snažit se vše řešit v rámci velmi složitých interních vyjednávání a přetlačování v Kongresu. Biden má skoro stejnou potíž dohodnout se s republikány jako sladit požadavky uvnitř Demokratické strany. Progresivní křídlo jej zejména v těch kulturních tématech tlačí někam, kde on už být nechce. Sice se ztotožňuje se sociálními programy, ale už se neztotožňuje s nápady, jako je třeba již zmíněné definancování policie. Co se týče republikánů, stále platí, že čekají, co udělá Donald Trump. A i když Trump už nebude znovu kandidovat na prezidenta, je celkem jisté, že jsou připraveni další uchazeči, kteří převezmou všechno kromě jeho stylu - kromě jeho egocentrické a "jájinkovské" osobnosti. Republikáni nemají důvod nechat ta témata, která mu málem vyhrála dvoje volby, ležet ladem. Bude se jednat zejména o tvrdý tlak proti imigrantům, zdůrazňování kulturních témat či strašení socialismem. Republikánské straně v tuto chvíli nehrozí žádné rozvolnění, většina jejích členů je - až na těch několik málo politiků v Kongresu - sešikována za Trumpem. Byť z ryze pragmatických důvodů.

Jak byste popsal současnou společenskou situaci ve Spojených státech? Je skutečně ohrožena ona slavná americká demokracie?

To je klíčová otázka, protože sami Američané mají po všech těch nedávných událostech o stavu své demokracie pochybnosti. Dokonce i ti Trumpovi voliči, kteří by ho volili znovu, ví, že to, co se stalo v lednu, byla opravdu nebezpečná věc, která Ameriku velmi poškodila. Jenže i tito lidé vám potom řeknou, že si sice nemyslí, že by loňské prezidentské volby byly podvodné, ale myslí si, že nebyly férové. Demokraté podle nich využili možností pandemického roku, korespondenčního hlasování a slabší kontroly voličů, aby uměle, ve smyslu neférově, navýšili účast svých voličů. Toto je obrovský problém, který bude mít velkou setrvačnost a negativně ovlivní několik dalších voleb. Řada lidí nebude jejich výsledkům věřit a bude je vyloženě zpochybňovat. Budou se pořád kontrolovat a přepočítávat hlasy a to, co jsme sledovali po předchozích volbách, se stane, když ne standardem, tak takovým "seriálem". A zároveň to bude snižovat legitimitu těch zvolených politiků, jako se to nyní děje Bidenovi. Podle posledních průzkumů si až 70 % republikánů myslí, že nebyl zvolen legitimně. Domnívám se, že jich tolik není, protože člověk má v těchto průzkumech tendenci odpovídat pouze "ano" či "ne". Podle mě si tak polovina Trumpových voličů myslí, že to byl vyloženě podvod. I to je ale obrovské číslo! A pak je tu část republikánských voličů, která uznává, že Biden sice tyto volby "neukradl", ale řeknou, že to nebylo zcela v pořádku. Není ale úplně pravda, že to byli demokraté, kdo si před loňskými volbami schválili nové volební zákony a pravidla. Třeba v Pensylvánii si je schválil republikánský zákonodárný sbor ještě v roce 2019. Kvůli zpochybnění a nedůvěře ve férový průběh posledních prezidentských voleb má Amerika obrovský problém, který se bude promítat do dalších voleb a povede ke snižování legitimity těch kandidátů, kteří v nich uspějí.

Moc Vám děkuji za rozhovor, nesmírně si vážím toho, že jste si na mě udělal čas, a přeji Vám hlavně pevné zdraví!

Foto: Pixabay