Britové odešli, slunce stále vychází

Tak se to stalo, dne 31. ledna 2020 opustilo Spojené království Evropskou unii. Zatím ovšem pouze formálně, ten skutečný brexit nastane až o nějakých jedenáct měsíců později (1. ledna 2021). Vláda Borise Johnsona teď má před sebou nelehký úkol: vyjednat "porozvodové" vztahy mezi Londýnem a Bruselem. Času na to mělo být původně více, jenže začátek brexitu se neustále odkládal a odkládal. Johnson, jenž loni v prosinci drtivě vyhrál volby do britského parlamentu, zůstává nicméně optimistou. Nebo to alespoň úspěšně předstírá.

Letos to bude naposledy, co Velká Británie přispěje do unijního rozpočtu částkou ve výši 12,7 miliardy eur (což je 291 miliard korun). Tyto peníze budou Bruselu od příštího roku chybět, a tak se už hledají nejrůznější způsoby, kde je získat (bývalý šéf Evropské komise Jean-Claude Juncker navrhoval třeba daň z plastů). Co kdyby se ale zrušilo těch 46 poslaneckých mandátů, které po odchodu Spojeného království zůstávají neobsazeny? A k čemu vlastně Evropský parlament potřebuje 751 členů? Nestačilo by jich mít o něco méně?

Je to až k nevíře, ale letos v červnu to budou čtyři roky, co se obyvatelé Spojeného království vyjádřili pro odchod z Evropské unie. Těsnou většinou, leč přece. Výsledek referenda mnohé překvapil, výjimkou nebyl ani tehdejší britský premiér David Cameron. Tomu je dodnes nezřídka vyčítáno, že plebiscit vůbec umožnil - a že z něj učinil jedno z témat britských parlamentních voleb, které se uskutečnily o rok dříve. Tyto výtky jsou možná částečně oprávněné, je ovšem pochopitelné, že se Cameron obával sílícího vlivu Nigela Faragea a jeho strany UKIP (ta v roce 2014 volby do Evropského parlamentu dokonce vyhrála). Camerona nicméně ctí, že byl politikem, který plnil své sliby. A splnil i ten poslední, když po vyhlášení výsledků referenda oznámil svůj odchod z čela britské vlády i Konzervativní strany.

Zhruba o tři týdny později (13. července 2016) usedla do premiérského křesla Theresa Mayová. Noblesní dáma, jejímž hlavním úkolem bylo uklidnit politickou situaci ve Spojeném království a vyjednat co nejdůstojnější podmínky "rozvodu" s Evropskou unií. Snahu sice Mayová měla, druhou "železnou lady" se ale nakonec nestala. V roce 2017 se dopustila fatální chyby, když vyhlásila předčasné volby. Chtěla posílit svůj mandát, místo toho však její konzervativci ztratili v britském parlamentu většinu a museli uzavřít nekonformní koalici s Demokratickou unionistickou stranou (DUP). Od té doby stíhala Mayovou jedna politická porážka za druhou: cokoliv s Bruselem pracně vyjednala, jí britští poslanci smetli pod stůl. A tak musela po třech letech opustit Downing Street 10 také ona. Se slzami v očích.

Boris Johnson, nástupce Mayové, byl zastáncem brexitu za každou cenu, dokonce se pokusil vyšachovat ze hry i britský parlament. To se mu sice nepodařilo, zato se mu ale podařilo přesvědčivě vyhrát další volby. Do karet mu od samého začátku hrály dvě věci: únava britských voličů z neustálého odkládání brexitu a nízká obliba labouristického předáka Jeremyho Corbyna. Johsonovi však není co závidět, neboť nadcházející jednání s Bruselem budou velmi obtížná, nemluvě o složité politické situaci ve Skotsku (skotská premiérka Nicole Strugeonová už volá po novém referendu o nezávislosti své země) a Severním Irsku (sílí obavy z porušení křehkého příměří, jehož se dosáhlo na sklonku 90. let díky Velkopáteční dohodě).

Johnsona ale netřeba litovat, po premiérském křesle léta toužil, za brexit u voličů silně lobboval. Nyní musí předvést, nakolik dobrým politickým vyjednavačem je. Ať už na scéně domácí, nebo zahraniční. Jisté je nicméně to, že realisticky uvažující země ze zbývající evropské sedmadvacítky přicházejí s odchodem Spojeného království o silného spojence. To by bruselské špičky nemělo nechávat v klidu. Dominového efektu se asi obávat nemusíme, oslabení politického a hospodářského vlivu Evropské unie ovšem rozhodně ano. Ale ani za kanálem La Manche nemají důvod ke klidu, na brexitu totiž budou nejspíš tratit obě strany.

Brexit rozhodně neznamená konec světa, jak by se z výroků některých politiků a politických analytiků mohlo zdát. Ve Spojeném království to teď možná bude trochu vřít (a některé evropské země budou nejspíš pod kotlem přitápět), ale jsem si jistý, že zdravý rozum nakonec zvítězí. K jednotě už vyzvali dva bývalí britští premiéři: David Cameron a Tony Blair. Nejsou to ale oni, ke komu se nyní upírají oči celé země. Tím hlavním hráčem je Boris Johnson. Tak přejme jemu, Spojenému království i sobě (myšleno celé evropské sedmadvacítce), aby to nepokazil.