Blanka Solařová-Calibaba: Když ti radost ze psaní nestačí, můžeš to rovnou zabalit

Na práci novináře mám nejraději setkávání se zajímavými lidmi. V Blance Solařové, známé spisovatelce a učitelce, která momentálně žije ve Spojených arabských emirátech, jsem našel nejen výbornou spolupracovnici, ale také skvělou kamarádku. Ač bývá často označována za českou Helen Fieldingovou či Carrii Bradshawovou, myslím si, že to tak úplně nesedí. Blančin styl humoru je daleko originálnější a propracovanější. Sloupky, které v letech 2018-2021 napsala pro časopis Reflex (v rámci rubriky It's My Life), vyšly v loňském roce také v knižní podobě (Velbloudi a bloudi, Fíky a datle). A letos se na pultech objevila její další kniha: Sousedka ze Skalistých hor / Pouštní seznamka. Pevně věřím, že můj druhý rozhovor s Blaničkou Solařovou (odkaz na první najdete níže) potěší nejednoho čtenáře tohoto webu!

Blani, oba se už nějaký ten pátek věnujeme psaní, přestože nás živí úplně jiná profese. Zeptám se teď trochu odvážně: Také je pro Tebe psaní určitou formou psychoterapie, také máš někdy potřebu se z něčeho "vypsat"?

Je to přesně tak, jak říkáš, Mílo. Já to mám tak, že si při psaní dělám legraci z různých událostí dne, které se staly, a tím je zlehčuji. Potom všelijaké trable a hlouposti vypadají jako scénka z Homolky a Tobolky a už mi vůbec nevadí...

Když řeknu, že Tvé texty mi už několikrát pomohly zahnat chmury, znamená to, že tím byl splněn jeden z jejich hlavních účelů?

I kdyby ses jen jednou zasmál (nebo i usmál) při čtení mých textů, jejich účel byl splněn.

Docela - nebo spíš hodně - mě zaujalo, že ve Spojených arabských emirátech mají ministerstvo štěstí, zkráceně Štěmini. To by mohli zřídit i u nás, jen nevím, který politik by jej měl řídit. Každopádně by mě zajímalo, zda jsou lidé, kteří žijí v SAE, díky existenci tohoto ministerstva šťastnější než u nás...

V roce 2022 se SAE umístily na 22. místě v indexu štěstí. Nemyslím si, že k tomu nutně přispěly aktivity Štěmini, spíše to, že SAE je bohatá, prosperující země, celoroční teplo a sluníčko a pro cizince výdělky bez daní.

Jak dlouho Ti trvalo, než ses naučila zpívat tamní hymnu Ishy Biladi. Dodám, že Ti to jde opravdu skvěle...

Hned první rok. To byl můj úkol, naučit se to zpívat. A samozřejmě jsem k tomu potřebovala fonetický přepis. Nyní se snažím naučit nějaké arabské konverzační základy jako: "Kolik máš velbloudů?" "Je šejk tvůj kámoš?" "Bydlíš v paláci?" "Jsi bohatý?" Rozhodla jsem se, že si tyto věty nechám přeložit od dětí z mé první třídy, a vybrala jsem si jednu žačku, která má z arabštiny jedničku a má - kvůli výslovnosti - všechny zuby (v šesti letech jim vypadávají jedničky a dvojky nahoře). No a Fatima mi to přeložila, ale špatně. Nechala jsem si to totiž překontrolovat od učitelky arabštiny a ta se hrozně smála a opravila mi to. Takže "Kolik máš velbloudů?" se správně vyslovuje: "Kam džamal en dak?"

Je krátce po Vánocích, někdo je za to rád, někdo je z toho naopak mrzutý. Jak slaví Vánoce v SAE? A pije se tam víno? Bez něj si já třeba Vánoce neumím představit...

Expati pijí všechno, co teče, a Arabi mají rádi Vánoce, protože jsou všude blikající světýlka, přezdobené stromečky a předvánoční slevy.

V knize Velbloudi a bloudi, která sestává z Tvých pravidelných sloupků pro týdeník Reflex z let 2018-2019, píšeš o svých zkušenostech s nejrůznějšími jmény, jejichž nositeli byli Tví žáci. Které z nich Ti přišlo nejoriginálnější či nejvtipnější (jestli to takto mohu říci)?

Klasičtí jsou dnes už Naser a Fakher, ale letos má kolegyně Grace ve třídě žákyni Šuk, což také pobaví.

Máš zkušenosti jak se školstvím v Kanadě, tak v SAE. V čem by se jimi mohlo inspirovat to české a naopak?

Když já nevím, jaké je české školství. V Česku jsem nikdy neučila a nikdy nebudu.

Na nedávné autogramiádě v Brně zaznělo, že píšeš podobně jako Helen Fieldingová, jinde jsi zase byla označena za druhou Carrii Bradshawovou, hrdinku seriálu Sex ve městě. Co si o těchto srovnáních myslíš?

To je hezké a samozřejmě mi tato přirovnání lichotí, tak to klidně o mně rozšiřuj dál. Mně se líbí Carrie Bradshaw. Ta měla nejlepší boty.

Máš raději fíky, nebo datle? Mimochodem, Fíky a datle se jmenuje Tvá další kniha...

Mám ráda fíky, datle, velbloudí mléko, sýr labneh, salát fatouche a další potraviny, které jsou zdravé i zajímavé.

Teď se dotknu jednoho vážného tématu, a sice mezilidských vztahů. Nemáš někdy, podobně jako já, pocit, že lidé už k sobě nejsou tak vlídní jako kdysi a jen zřídkakdy jsou schopni navázat trvalé vztahy? A pokud ano, čím si tuto skutečnost vysvětluješ?

Mílo, já jsem opravdu expert na navazování trvalých vztahů a zřejmě proto jsem už dvakrát rozvedená. Jediná osoba, na kterou se můžeš v životě stoprocentně spolehnout, nikdy tě neopustí a bude s tebou až do smrti, jsi jen ty sám. Jinak fakt nevím.

V současné době znovu vyšla Tvá kniha Sousedka ze Skalistých hor, jež byla doplněna o Pouštní seznamku. Chystáš nyní něco dalšího? A na jaké téma?

Momentálně jsem líná a píši jen sloupky pro Reflex online. Jinak pracuji, válím se na gauči a čumím na Netflix. Psaní je dost nevděčná činnost, zvláště pro české publikum. Ale my, grafomani, píšeme, přestože nám to nepřinese ani slávu, ani peníze. Jen z toho máš radost. Tak. Když ti radost ze psaní nestačí, můžeš to rovnou zabalit. A když se u psaní nebavíš sám, vymaž to. Teď jsem vydala tři knihy, a tak si dám oraz. Do té doby, než se mi zase do života připlete něco zajímavého.

Aktuálně spolupracuješ s rodinným nakladatelstvím Jonathan Livingston. Jak těžké je dnes najít to správné nakladatelství?

Nakladatelství Jonatham Livingstone mi doporučil Bohumil Pečinka a s paní Evou Kaiserovou se spolupracovalo skvěle. Musím říct, že všechno vyřizovala moje maminka, tak jí tímto děkuji. Předtím jsem vydávala u Dana Hrubého a to bylo taky skvělé (Pražské příběhy). A moji prvotinu vydalo nakladatelství Paseka. Všem výše zmíněným děkuji za to, že vsadili na můj humor a šli odvážně do toho. Dnes je totiž spisovatelem každý a prorazit na trhu je těžké. Zvláště v době Instagramu a TikToku. Knihy pomalu vymírají. V budoucnosti lidé již nebudou mít kapacitu se soustředit na nic delšího, než co zabere sedm minut.

Blani, děkuji Ti za rozhovor a těším se na setkání u skleničky vína!

Děkuji taky a vidím to spíše na flašku nebo deset, Mílo.

Foto: S Blankou Solařovou na autogramiádě v Brně (fotografii pořídila paní Eva Kaiserová)

Související:

https://milan-mundier.cms.webnode.cz/l/blanka-solarova-calibaba-it-s-her-life/