Blanka Solařová-Calibaba: Ve dvou letech jsem psala cihlou po autě

"Díky svým knihám jsem poznala řadu fanoušků a někteří z nich se dokonce stali mými přáteli," říká spisovatelka, novinářka a pedagožka Blanka Solařová-Calibaba. A mluví mi z duše. Blaničku jsem poznal díky své publikační činnosti, abych v ní nakonec objevil báječnou kamarádku. Pro můj web poskytla už dva rozhovory, ten nový, třetí, je ale v mnoha směrech výjimečný. Tentokrát jsme se na něj nijak nepřipravovali, ale prostě jsme si spolu sedli na zahrádku restaurace Plzeňský dvůr a mluvili o tom, co nás zrovna napadlo. Pevně věřím, že naše povídání shledáte mimořádně zajímavým a příjemným. A pokud vás naše spolupráce těší (nás tedy rozhodně ano), těšte se, že jednou spolu třeba napíšeme i knihu!

Zaujalo mě, že Tvůj tatínek, prof. PhDr. Josef Solař, CSc., byl významným sociologem, který v Brně tento obor velmi pozvedl. Tak jsem se Tě chtěl zeptat, jestli byla ve hře někdy možnost, že by ses vydala v jeho stopách?

Tatínek (https://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_osobnosti&load=11930) mimo jiné založil v Brně v roce 1963 Katedru sociologie a navázal tak na přerušenou činnost profesora Inocence Arnošta Bláhy z Masarykovy univerzity. Sociologie je velmi zajímavá věda, na žurnalistice jsem ji měla taky. Já jsem nechtěla jít v jeho šlépějích, protože jediné, co jsem uměla, bylo psát. Už ve dvou letech jsem mu psala cihlou po autě. "Blaničko, to ne!" vykřikl tatínek, ale usoudil, že tím již v ranném dětství vykazuji zájem o psaní. Takové byly mé spisovatelské začátky.

A jaké máš na tatínka vzpomínky?

Když jsem se narodila, bylo mu 50 let, takže si mnozí mysleli, že už je na rodičovství starý nebo že je to dokonce můj dědeček. Ale on byl naprosto úžasný, nesmírně inteligentní a vzdělaný člověk. Byl postižen dvěma režimy, jak nacismem, tak komunismem, ale vždycky byl schopen brát vše s nadhledem a humorem.

Za nacismu se podílel na odboji, viď?

Ano. Bylo mu nějakých šestnáct nebo sedmnáct let (narodil se v roce 1919), když roznášel po Brně protinacistické letáčky. Byl ale chycen a odsouzen k trestu smrti. Ten mu byl následně zmírněn na doživotí, protože byl ještě velmi mladý. Poslali ho tedy do pracovního tábora Untermassfeld v Rakousku, kde dostal tuberkulózu a přežil jen silou vůle a zázrakem.

Co Tě přesně přivedlo k rozhodnutí dát se na studium žurnalistiky?

Jak už jsem řekla, neuměla jsem nic jiného než psát. Když mi byly čtyři roky, vyměnila jsem cihlu za křídu a napsala jsem o bratrovi na silnici: Igor je vůl. Takže už v té době se napevno potvrdilo, že mi psaní opravdu jde.

Dělala jsi rozhovor se spisovatelem Vladimírem Páralem. Napadlo Tě někdy, že jednou budeš dávat rozhovory Ty sama?

Ne, nenapadlo.

A jaká to byla zkušenost dělat rozhovor s Vladimírem Páralem?

V té době jsem ještě byla krásná mladá studentka, což se mu samozřejmě líbilo, neboť on měl rád mladé a krásné ženy. A líbilo se mu to do té míry, že mi jednou zavolal na domácí telefon (mobily tehdy ještě nebyly) a v podroušeném stavu mi nabízel, že mě seznámí se spoustou slavných osobností. Což se mojí mamince samozřejmě moc nelíbilo. Nicméně, zrovna nedávno o mně na Facebooku napsal, že už jsem v klubu slavných spisovatelů…

No to jsi. Já se ale přiznám, že jsem od Párala nečetl vůbec nic. A řeknu Ti proč…

Proč?

Studoval jsem chemickou průmyslovku a poněkud se mi příčila představa, že bych si chemii tahal ještě domů...

No jo, ale to znamená, že jsi nečetl ani Playgirls. To byla tehdy stěžejní kniha, protože o bordelech se tak krátce po revoluci ještě nepsalo.

Je nějaký český spisovatel, který je Tvému srdci hodně blízký?

Ráda čtu Michala Viewegha, dokonce od něj mám všechny knihy. On umí velmi dobře stavět větnou strukturu, dokáže Tě vtáhnout do děje. Když čtu nějakou jeho knihu, analyzuju si, jak jednotlivé situace staví a jak je opakuje v různých časových rovinách. Přijde mi to velmi čtivé. I když třeba píše o nějaké banalitě, dělá to způsobem, který zaujme.

Na rozdíl ode mě to asi všichni neví, ale jak ses vlastně nakonec ocitla v Kanadě?

Jako studentka jsem si přivydělávala tlumočením do a z angličtiny. Po vysoké škole jsem šla na brigádu tlumočnice pro kanadskou naftařskou firmu SNC Lavalin. A tehdy jsem se seznámila s mužem, do kterého jsem se zamilovala. Jmenoval se Ron Calibaba a o něco později jsem s ním odešla do Kanady. Nejprve na návštěvu, ale protože bylo těžké získávat neustále turistická víza, tak jsme se vzali, abychom si ušetřili všechny ty "scénky" na české a kanadské ambasádě.

Calibaba nezní zrovna jako anglické jméno...

Prarodiče prvního exmanžela přesídlili do Kanady v předminulém století na lodi z Rumunska. Pravděpodobně se původně jmenovali Koliba, ale tehdy se to zapisovalo ručně do jakési matriky, takže z toho vznikla arabsky znějící zkomolenina Calibaba.

Jak na léta strávená v Kanadě vzpomínáš? Je to země, ve které se Ti dobře žilo?

To je dobrá otázka, Mílo.

A já si myslel, že moc dobrá není…

Ne, je výborná. Když se řekne Kanada, nevím, co se některým lidem hned vybaví. Protože Kanada je po Rusku druhá největší země na světě. Provincie, které ji tvoří, jsou neuvěřitelně různorodé a nacházejí se v rozdílných časových pásmech. Takže když mně někdo řekne, že byl v Kanadě, zeptám se, kde přesně. Já se tehdy odstěhovala do města Calgary v třetí nejhnusnější provincii Alberta (po Saskatchewanu a Manitobě), kde sídlila ředitelství pro naftu a ropu. Ron totiž pracoval v ropném průmyslu. V zimě tam jsou strašně nízké teploty (-50°C) a v létě tam někdy dokonce sněží. To počasí bylo opravdu hrozné. Žádné jaro, pořád zima, dva měsíce léto, ovšem léto, během nějž může sněžit. Ale moje dcera Brittany, která se v Kanadě už narodila, chodila při teplotách -10°C v krátkém rukávu. Calgary ale patří k nejčistším městům na světě, nabízí spoustu možností pro sportovní vyžití a pracuje se tam nejvíce hodin na světě. Takže jsem do práce jezdila za tmy, abych se pak za tmy domů vracela. Tenkrát, to bylo ještě za krále Ječmínka, by mně neuznali mé vysokoškolské tituly z Česka a jako novinářka bych se tam nemohla uplatnit, pokud bych nešla znovu na univerzitu studovat žurnalistiku. Navíc tam těch novinářů bylo moc, takže bych musela jít pracovat někam na vesnici. A tak mě Calibaba poslal na studia – jak jsem říkala – "designu ropného potrubí". Stala se ze mě projektantka ropného a naftového potrubí. V tomto oboru jsem pak nějakou dobu pracovala, a přestože to bylo velmi dobře placené, bylo to také strašně nudné. Kolegové mě tam sice měli rádi, protože to byli samí muži, ale ta zima mě pořád děsně srala. Vydržela jsem tam osmnáct let.

Je pravda, že v Kanadě je spousta medvědů?

Je. Kupříkladu kolem Calgary jich je opravdu hodně, protože se město nachází na úpatí Skalistých hor. Viděla jsem ale nejen spoustu medvědů, ale také spoustu kojotů a kokotů.

A pak Tě osud najednou zavál na opačný konec světa, do Spojených arabských emirátů, kde v lednu bývá i 19°C. Co Tě přimělo vydat se právě sem?

Můj první manžel byl bohužel gambler. Což mě mrzelo, protože jinak byl vážně skvělý a dodnes spolu vycházíme výborně. Nebýt této jeho nemoci, se kterou nedokázal bojovat, nikdy bych se nerozvedla. Každopádně Brittany šla na vysokou školu do jiné provincie a já byla schopna vydělat více peněz právě na Středním východě než v Kanadě a dceru částečně podporovat.

A byl to pro Tebe šok ocitnout se po letech strávených v Kanadě ve Spojených arabských emirátech?

Mojí velkou výhodou bylo, že už jsem Střední východ znala, protože jsme jeden čas žili v Saudské Arábii a Bahrajnu kvůli manželově práci. Ale tehdy jsem tam ještě byla s rodinou, kdežto najednou jsem tam měla být sama. Trochu jsem byla nervózní. Abú Dhabí jsem neznala. Maminka vyhledala na internetu školu, na které jsem měla učit, a objevila tam třeba profil učitelky z Londýna (Miss Missi), která po deseti letech tamní výuky nepřišla k žádné úhoně, což mě docela uklidnilo. Strach se postupně rozplynul a hned od začátku mi to tam přišlo fantastické. Učily tam Britky, Irky, Skotky, Američanky a teď jsem tam najednou přiletěla já, Kanaďanka z Česka. Hned po příletu nám škola poskytla krásné a bezplatné ubytování pro učitele, což je něco, co v Česku chybí. Velmi rychle jsem si našla kamarádky, jen jsem ten první rok měla neustálé obavy o dceru. Do té doby jsem byla pořád s ní a najednou se ze mně stala "helikoptérová" matka. Pořád jsem jí volala a psala, ale ona to zvládla.

Začíná prudce pršet, ale naštěstí sedíme pod stříškou…

Teď taková otázka na tělo…

Na tělo?

Ty a víra…

Jsem sice bez víry, ale současně spirituální osoba. Věřím, že něco existuje. Nevím sice, co přesně to je, ale jednou se to určitě dozvím…

Proč se na to ptám? Jsi z Moravy, kde je hodně katolíků, pak jsi žila v Kanadě, která je také převážně katolická, a nyní žiješ v zemi, kde převažuje islám…

Víra je skvělá v tom smyslu, že když se člověk dostane do maléru, věří, že Bůh mu pomůže vše překonat.

Já byl po letech zase jednou na bohoslužbě, a ač jsem hluboce věřící, zjistil jsem, že to není nic pro mě. Vidíš všechno to zlato kolem sebe, přestože Ti je kázáno, že máš žít skromně. Pak jsi vyzvána, aby ses modlila za nová pracovní místa na místní faře. A všechno to poklekávání mi přijde takové naučené. Ne, opravdu mi nevadí, že už mě pobolívají kolena…

Ale Mílo, ono to může fungovat i jako jóga. Jedna kamarádka muslimka mi vysvětlovala, jaké pohyby dělají během motlitby, a mně to přišlo jako jóga…

Jenže v kostele je tvrdé dřevo, žádné koberečky...

Aha, tak to ne…

V každém případě, Spojené arabské emiráty hodně žijí z turistického ruchu, takže tam jezdí lidé z celého světa. Lze tedy říci, že ten život tam je takový "volnější", že tam není kladen takový důraz na náboženství?

Spojené arabské emiráty (SAE) jsou aktuálně velmi oblíbenou turistickou destinací. Dubaj se živí turismem. V Abú Dhabí, což je hlavní emirát, sídlí emír, který je zároveň prezidentem země. A tento emirát je nesmírně bohatý, protože žije z těžby ropy. Je tam méně dopravy a spousta honosných čtvrtí. Já mám Abú Dhabí raději než Dubaj, už proto, že jeho poměr k Dubaji je podobný jako poměr Brna k Praze. Je menší, přehlednější a žije tam více místních. A také bych se ráda zmínila, že současný prezident SAE Muhammad bin Zajd Nahaján byl bývalým americkým prezidentem Barackem Obamou v jeho pamětech označen za "nejchytřejšího" vládce v Perském zálivu. Šejk Muhammad je modernizátor a charismatický muž, což se dnes dá u vládních představitelů jiných zemí označit spíše za výjimku.

Teď taková důležitá otázka…

Ó!

Tvoje první kniha. Jak přišel ten nápad, to vnuknutí?

Sousedka ze Skalistých hor? Tu jsem napsala během svého pobytu v Kanadě, kdy můj první manžel pracoval na severu Alberty a byl neustále pryč. A já měla najednou po práci čas. V té době jsem už navíc psala pro jeden "amatérský" web, www.pismak.cz. Uvědomila jsem si, že jsem novinářka a že nafta a ropa mi nic neříkají. Ale protože psaní mě bavilo pořád, napsala jsem občas do Česka nějaký článek, byť ne pravidelně. A jak jsem psala pro ty "amatérské" weby, přicházely pozitivní ohlasy. Ta zpětná vazba mě nesmírně motivovala, a tak jsem se své povídky o sousedce ze Skalistých hor rozhodla poslat do nakladatelství Paseka. Odpověděli mi, že se jim to líbí, ale že by bylo dobré dát tomu knižní formu. Takže jsem to celé přepsala tak, aby to na sebe navazovalo, a oni to nakonec opravdu vydali. A dokonce Klára Kubíčková ohodnotila Sousedku ze Skalistých hor jako nejvtipnější knihu roku. Dobře se to prodávalo a to původní vydání se dá sehnat už jen v antikvariátech. Letos ale Sousedku ze Skalistých hor znovu vydalo nakladatelství Jonathan Livingston paní Evy Kaiserové a já ji ještě doplnila o povídku Pouštní seznamka.

S nápadem psát sloupky do týdeníku Reflex pak přišel Tvůj bývalý spolužák Bohumil Pečinka, viď?

Ano a já po té nabídce jako správný grafoman hned skočila. Bylo to myšleno tak, že budu psát nějaké politicko-společenské komentáře, ale já si z toho udělala rubriku à la Bridget Jonesová nebo Carrie Bradshawová a začala psát o svém osobním životě. A myslím si, že to lidé rádi četli a byli pak zklamaní, když byl Reflex restrukturalizován a já už do něj psát nemohla. Ale můžu psát pro jeho on-line verzi, kde mám rubriku Blondýna v Arábii. A jako bonus neomezený počet znaků s mezerami.

Další Tvé knihy Šílená Češka v Dubaji a Miss Blanka 3. A zachycují především Tvé zkušenosti ze školství…

A taky mé zkušenosti s druhým manželem "Hovňousem".

Lze říci, že psaní je pro Tebe určitá forma psychoterapie?

Teď jsi to vystihl naprosto dokonale, Mílo. Chtěla jsem totiž právě říct, že když jsem pracovala na těchto knihách, nacházela jsem se ve stavu naprostého zoufalství. Ať už z "Hovňouse", nebo z práce. Všechno mi to v hlavě šrotovalo. A jediným způsobem, jak si zdůvodnit, že takhle žiju a tohle všechno se mi děje, bylo převést to do naprosto absurdní roviny. A když jsem ty knihy psala, tak jsem se u toho smála a došlo mi, že je to dobré.

Mně se na Tvých knihách líbí to, že mezi jejich řádky je mnoho skryto. A ne všichni to tam vidí…

To je pravda…

A není to někdy legrace, když vidíš, že někteří lidé na ně nadávají, protože jim vůbec nerozumí?

Ano. Mílo, vždy musíš počítat s tím, že když něco napíšeš a zveřejníš, setkáš se s různými reakcemi. To však nemění nic na tom, že jsem ráda, když mi někdo napíše, že se u některé z mých knih od srdce zasmál. Nebo že – stejně jako Ty – vidí mezi řádky ty věci, které tam jiní nevidí.

Mě třeba pobavilo, že když jsem jednou napsal další svůj komentář k politickému dění ve Spojených státech, jehož prostřednictvím jsem vyjádřil své sympatie k současnému americkému prezidentovi, reagoval jeden čtenář v diskuzi, že soudě podle fotky jsem ještě mladíček, tudíž chápe moji příchylnost k Demokratické straně…

To je ještě hezký, Mílo. Mně psali i sprosťárny.

Taky jsem to párkrát zažil…

To ale nesmíš číst, Mílo…

Já si dokonce myslím, že normální lidé ani nemají čas zapojovat se do nějakých internetových diskuzí…

Na tom něco bude… Musím ale říct, že díky svým knihám jsem poznala řadu fanoušků a někteří se dokonce stali mými přáteli.

Je teď v plánu nějaká nová kniha?

Nedávno jsem na toto téma mluvila s kamarádem a nakladatelem Danem Hrubým. Chystám se napsat knihu o mužích. Její první pracovní název byl Všichni muži mého života, druhý Dementi. A bude to kousavá satira, se kterou se vyrovnají pouze muži, kteří mají nadhled. Ale dám si s tím načas, abych svým grafomanstvím nezahltila trh...

To bychom měli psaní…

A teď matematika!

Co to je? To bychom rovnou mohli zkusit jízdní řády...

To bychom mohli…

No, raději nebudeme zabíhat do tak složitých témat…

Já učím matematiku, pozor. V první třídě.

V Abú Dhabí trávíš velkou část roku. Nestýská se Ti někdy po Brně?

Ne, vždyť jsem tady pečená vařená…

Takže brzy zase přiletíš…

Určitě.

A byla jsi někdy třeba ve Spojených státech?

Samozřejmě. USA mám ráda. Vdávala jsem se v Las Vegas, dokonce nás oddal Elvis. Do Spojených států jsem byla vyslána hned po pádu železné opony, protože tatínek měl mezi svými zahraničními kolegy – univerzitními profesory – spoustu přátel, a tak mi domluvil, že hned po sametové rovoluci budu moct poznat Západ. Na tři měsíce jsem tedy odletěla do Nového Mexika, Kalifornie a Colorada. Takže já, Západem neposkvrněná dívka, hned po revoluci vyrazila do Spojených států. A nevěřila jsem svým očím. Kupříkladu Nové Mexiko je velmi atypická země, protože sousedí s Mexikem a všechno je tam inspirované mexickou kulturou. Staví tam domy, tzv. adobe houses, které vypadají jako by byly uplácány z hlíny. Což ony sice jsou, ale uvnitř jsou velice moderní. Zvenku vypadají jako slumy, ale když pak vejdeš dovnitř, spatříš tam myčku na nádobí, klimatizaci, bazén… Tehdy to byl pro mě hotový šok. Dnes už jsem zcestovalá, přestože mám šílenou fobii z létání. Měla jsem možnost navštívit Havaj, Jižní Ameriku, Kubu, Mexiko, Dominikánskou republiku, Maledivy, Mauricius, Austrálii a mnoho dalších zemí.

Ten dotaz na Spojené státy byl důsledkem neobratné formulace dotazu jiného: Je ještě nějaká země, kterou jsi nenavštívila, ale navštívit bys ji chtěla?

Určitě ano. Ale mezi zeměmi, které jsem nenavštívila, jsou i ty, které jsem nikdy navštívit nechtěla. Třeba Republiku Komi v Rusku, když jsem ještě tlumočila pro jednu firmu z ruštiny do angličtiny a do češtiny/slovenštiny. Komi byla republika na polárním kruhu, takže opět kosa, ale mám z této doby i spoustu humorných zážitků. Ta firma, pro kterou jsem tlumočila, byla mezinárodní, takže ses tam mohl setkat s mnoha různými typy nebo přízvuky angličtiny. A já jsem tehdy byla zběhlá hlavně v americké angličtině. Jednou jsme seděli v tlumočnickém domečku a přišel nějaký chlápek. Řekl, že potřebuje tlumočníka. Padlo to na mě, a tak jsem s ním šla na stavbu, kde se zrovna rozebíraly kontejnery. Chtěl, abych se techniků zeptala na něco, co znělo jako Have you had your breakfast yet? Zeptala jsem se tedy Slováka, jestli už měli snídani. Technik ze Slovenska odpověděl, že ano, že měli vajíčka, slaninu, kávu, chléb, mléko, máslo, marmeládu... A Skot řekl: "To je hezký, že se najedli, ale mě by zajímalo, jestli už spravili ty pojistky." On se totiž svým, pro mě špatně srozumitelným přízvukem, ptal na stav pojistek (Have you had the breakers fixed?). A od té doby jsem při příchodu Skota do tlumočnického domečku zalézala pod stůl...

Nyní jsi velmi úspěšná pedagožka…

Ano, já jsem učitelka století. Co století, tisíciletí! (Zde si prosím dosaďte ironii a nadsázku).

Mě by třeba zajímalo, co si myslíš o státních maturitách. Osobně jsem toho názoru, že by maturita z matematiky neměla být povinná, ale dobrovolná, protože ne všichni mají na matematiku buňky, a tak by si třeba místo ní – jako kdysi já – mohli vybrat cizí jazyk…

Rámcově s tím souhlasím. Člověk by měl mít nějaké všeobecné povědomí, ale maturita z toho být nemusí. Měl by ovšem vědět, co je to "na druhou" nebo kdo to byl Napoleon. Nedrtit se data, ale pěstovat nějaké všeobecné povědomí o základních věcech. A co se týče maturity z matematiky, souhlasím s Tvým názorem.

A co říkáš na inkluzi?

To je velmi složitá věc. Musíme vzít v úvahu, že dětem, které mají nějaké specifické vzdělávací potřeby, je často lépe ve třídách, které jsou tvořeny stejnými dětmi. Těžké je to i pro samotné pedagogy, kteří mají na starosti jak dvě odlišné skupiny žáků, tak ještě asistenta pedagoga. Já měla třeba ve třídě žáka, který neustále skákal po lavici a mačkal dalším dětem hlavy. A teď si představ, že by se někomu něco přihodilo... S inkluzí to není tak jednoznačné, jak si někteří lidé myslí. Je to téma, k němuž je třeba přistupovat velmi citlivě a uvážlivě.

Mně to trochu připomíná onu slavnou deinstitucionalizaci. Všechny domovy pro osoby se zdravotním postižením se musí zavřít, protože všichni mají právo žít ve svém přirozeném prostředí. Ale nikoho už nezajímá, zda o to ti lidé s postižením vážně stojí, zda nechtějí být raději mezi "svými"…

Přesně tak, Mílo. A ve školství je to jako na houpačce, nahoru, dolů. Jednou se přikazuje, podle jakých knih by se mělo učit, jindy zase zaznívají názory, že by se knihy ve školách měly zrušit. Jako učitelka jsem ale v Abú Dhabí spokojená. Mám ráda svoji práci i školu, mám k dispozici služební byt a dostávám slušný plat. Jedinou nevýhodou je, že si sama musím šetřit na důchod. Ano, od rána se nezastavím, ale odpoledne výuka skončí a já můžu s čistou hlavou odejít domů. Díky za to!

A já Tobě, Blaničko, moc děkuji za milý rozhovor a příjemné posezení!